Čas...

Několik odstavců a několik dnů; pravdy, jež se vzájemně popírají. Sinusoidy nálad, příběhy zklamání - proč všichni něco hledají? Jako bychom byli vždy někde jinde, vždy trochu posunuti někam jinam, jako bychom se stále potkávali a přitom míjeli... Usínám po desáté, probouzím se s bolestí zad, tavím dny ve vysoké peci každodennosti a upínám se na zázrak, jenž nenastane...



Čas. Čas mi protíká mezi prsty, měsíce letí, dny neexistují - je jen týden pracovních povinností, který mizí jako první sníh pod paprsky listopadového slunce. Chtěl bych začít znovu, někde jinde, někdy jindy, s někým jiným... znovu, čistě, se všemi těmi zkušenostmi - a tentokráte si nenechat nic vzít, tentokráte stát zapřen a čekat vše, dávat vše, vnímat vše, věřit ve vše... Čas by stál a hodiny by už nikdy nezačaly tikat...



Proč? Když jsem zahlédl tu pohlednici, vybavila se mi slova a věty, které se rozlévaly po tom malinkém prostoru vyhrazeném pro myšlenky, jež si může každý přečíst - tenkrát bylo chladné ráno a mlžný opar nechtěl opustit hladinu moře, jehož barva připomínala nebe plné pravdy a naděje; tenkrát byl telefon plný předchozí noci a my si byli tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko; tenkrát jsem věřil, snil i doufal, tenkrát jsem byl ochoten popřít sebe sama, tenkrát jsem byl v moci abstitenčních příznaků způsobených nedostatkem Tvé vůně...

Proč? Proč jsem přestal dýchat? Proč to děláš? Proč mé myšlenky směřují k Tobě? Proč?

Proč nemám dost odvahy? Dnes jsem Tě viděl - byla jsi jiná než ostatní, tajemná ve své mlčenlivé kráse, byla jsi... moje; tak jsem Tě viděl, tak jsem si Tě představoval... Jenže pak jsem vystoupil, poslední pohled, němá výčitka, pokrčení ramen, mávnutí ruky, listopadový chlad... Jsem připraven? Asi ne... protože stále ještě přemýšlím o minulosti a spojuji ji s budoucností, protože stále hledám neexistující cesty a možnosti, protože jsem stále tak moc slabý - připoután ke skále čekám na každé ráno, kdy mi pohled na Tebe začne trhat vnitřnosti v těle, kdy horečnatě začnu přemýšlet a snít a kdy mi začne vše být tak moc líto...

NP Armand Amar - Les Fleurs (2006 - Nomad's Dance 3)

Skončíme v pekle...

Jsou to krásné skladby, mají co říci – a já je mám rád, líbí se mi, vyhledávám je, chápu je, cítím je... Skončíme v pekle? Kde jinde...



A listy se pomalu snášejí k zemi; koláže různých barev, žluté pletence červených odumírajících končetin všech stromů i keřů – a nohy se brodí těmi potůčky šustící barevnosti a oči hledají spadlé kaštany (a já jich mám pod svým polštářem vždy několik – v noci je nechci upustit z ruky na zem, chci se ráno probudit a stále je svírat v dlaních, bohatší o předanou sílu...).

Čekám – na to všechno, co přijde. Nic se neděje; ticho před bouří, která musí přijít – a já budu zase jednou bojovat i věřit, snít i uvědomovat si tu tíhu, kterou musí člověk nést, pokud nechce jen tak bezmyšlenkovitě utíkat a pádit životem tak, že ten druhý někde pořád klopýtá a nestačí a nerozumí a ptá se (sám sebe; ten moment, kdy se z mlčení, kdy si lidé rozumí beze slov, stane mlčení, kdy už není co říci...).

Stmívá se; slunce už je za obzorem a za okny je cítit pomalu padající chlad... Kolik ještě dní? Jak dlouho to vše ještě bude trvat? To všechno? Množina událostí a k ní přiřazené datumy, jež neznáme...

NP Mark McKenzie - The Dissappearance of Garcia Lorca (2001 - Con Passione (OST))

Někdy jsou slova zbytečná...

Mlčet a dívat se, brodit se sněhem, žít jen pro ten krátký okamžik zadostiučinění, cítit svoji sílu i blížící se konec, vsadit vše na předem prohranou kartu – a pak klesnout do studeného prachu s pocitem nepřekonatelné marnosti, cítit výsměch vítězů, naposledy na pár chvil udržet otevřené oči, snažit si zapamatovat ty poslední vteřiny, poslední místo, tu poslední vůni... a pak... už jen Velké ticho...



----

Právě tak mlčíme a procházíme kolem sebe a snažíme se být vzájemně neviditelní; a já najednou vím, jak málo jsem pro Tebe znamenal, jak lehké pro Tebe bylo slibovat a o pár dní později mi tak moc ubližovat...

Tvé hodnoty jsou náhrdelníkem z chladných perel, z nichž každá druhá má do sebe vryt Tvůj portrét – a Ty si vůbec neuvědomuješ, že musíme bojovat, chtít, rozhodovat se, vážit si sebe i toho druhého, že musíme být stateční a silní, věřit a doufat a snít – pokud nechceme večer hypnotizovat stárnoucí bělobu padajícího stropu, pokud se nechceme ráno probouzet po šesté a unaveně hledat pravdu v těžkém vzduchu prázdného pokoje, pokud nechceme zalepovat černé díry našich srdcí lacinými náhražkami, o nichž si myslíme, že jsou důležité a podstatné a nezbytné a krásné a silné a opravdové a pravé...

----




Pamatuji si ten příběh, ten sníh, tu naději i tu bezmoc, touhu... po tom všem...



NP John Barry - Have You Got a Story for Me (1985 – Out of Africa (OST))

Ztratil jsem se...

Ty první okamžiky a vteřiny, křivky ženského těla, první setkání, první věty, zasmušilost na základech pravdy světa, vrásky na čele a ubývající vlasy, dychtivost, touha po porozumění a naděje, která snad stále ještě existuje... A na konec poslední objetí, pár posledních slov, která mohou znamenat konec i pokračování, a uzavření příběhu jeho dalším začátkem (s pohlazením po vlasech); blízkost duše, která rozumí, cítí, tiše a mlčky souhlasí, je stále nablízku, dýchá, chápe, vnímá, odpovídá i mlčí – prostě tu je...



Charlotte: So, what are you doing here?
Bob: Uh, a couple of things. Taking a break from my wife, forgetting my son's birthday. And, uh, getting paid two million dollars to endorse a whiskey when I could be doing a play somewhere.
Charlotte: Oh.
Bob: But the good news is, the whiskey works.



----

A Ty jsi tam stála a kruhy pod očima nalité chlastem a nazvala jsi mě jménem své minulosti... Flirt a fyzická přitažlivost a touha neznámého Tě vedly pryč, daleko do jiného světa, a já jsem přestal existovat, nic jsem neznamenal, nebyl jsem, otravoval jsem Tě, komplikoval Ti život, byl jsem přetěžkým přívažkem bezcennosti...

„Je mi to jedno. Nezáleží mi na tom.“

Volal jsem o pomoc, potřeboval Tě, bojoval jsem sám se sebou, chtěl jsem zachránit, potřeboval jsem cítit, že někdo někde je, potřeboval jsem naději - na pár posledních minut, cítit Tě vedle sebe při pohledu na potemnělé jezero, zmizet ze světa na několik okamžiků, zůstat posledními lidmi na zemi...

(Hlupák polykající tablety naivity, pocit jedinečnosti a s ním myšlenka, že mně se to nemůže stát; když jsem Tě poznal, měla jsi ještě hranici, za níž jsi nešla – teď už je Ti všechno jedno.)

Ty a Tvůj svět plný Tebe, jeho, bývalých a současných milenců, svět, v němž se lidé podvádějí a ubližují si a ten, kdo Tě má rád, záleží mu na Tobě a rozumí Ti, dostane nejvíce ran nožem do zad v momentech, kdy to nejméně čeká...

Vybrala jsi si špatnou cestu; celou dobu jsem se snažil Ti to říct, ale nechtěla jsi to slyšet – a prostor mezi námi najednou získal třetí rozměr a my jsme mimoběžky běžící jinými světy a vesmíry a prostory a lidmi a už nikdy tomu nebude jinak, protože v zádech už nemám žádné nezraněné místo, kam bys mi mohla vrazit nůž plný Tvé sobeckosti, strachu a slabosti...

----



Ztraceno v překladu - příběh o naději, sluneční záři někde za obzorem, o lepších zítřcích, v nichž budeme znovu šťastní, tentokráte už opravdově a navždycky - bez naděje jsme jen trosečníci na souostroví práce a mizejících víkendů; bez naděje nežijeme, ale zavíráme oči, odháníme myšlenky, bezcílně pokračujeme ve zbytečných činnostech a dýcháme přitom písek, do něhož jsme schovali hlavu, čekáme na zázraky, nechceme slyšet pravdu a cítíme pachuť prázdnoty, kterou si nechceme přiznat...



Bob: I don't want to leave.
Charlotte: So don't. Stay here with me. We'll start a jazz band.

NP Zbigniew Preisner - Nocturne II (1995 - Elisa (OST))