2 dny zapomnění...

Byly to pouhé 2 dny, ale trvaly týden; stihnul jsem toho tolik, viděl jsem známé tváře, cítil štěstí, úlevu, volnost a sílu... Staří známí byli najednou přáteli, byli jsme si všichni tak moc blízcí - a víno chutnalo po kopřivách a my načínali další a další a další a další...



A pak přišlo ráno - a začaly příběhy. Chtěl jsem být svobodný tak moc, jak to jen bylo možné; odmítnul jsem kovové kočáry, jimiž si dokazujeme svůj úspěch, předháníme se a soutěžíme, udivujeme a pýříme se, a odešel jsem vstříc momentům nedělního rána, jež bylo zalito sluncem listopadu a vlévalo mi hektolitry optimismu do žil...



Byly to momenty, kdy jsem se díval, okouzleně pozoroval ty plynoucí minuty v místech, kde pokládání trámů je nejdůležitější věcí na světě hned po ranní lahvové desítce, kde autobusy jezdí na čas a jsou plné zvláštních lidí, kteří žijí jinak a jinde a pro něco jiného, kde vlaková nádraží jsou mikrosvětem a jinou planetární soustavou zároveň, se všemi těmi čekárnami a unavenými spáči, s jídelnami a bufety, v nichž černé tabule a bílá křída mají moc nabídky a poptávka se střetává s nemožností rozměnit percentil platu, hladověl jsem u zavřených nedělních dveří, čekal na hvizdot brzd, díval se z oken, mlčel, četl, spal, hrál si... a těšil se: na večer, na útěk do jiného světa, na slzy v očích a mrazení v zádech...







Proč? Jde to vůbec, najít Tě? ...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Je to opravdu tak...

... jak si myslím? Jsi ta pravá? Sám nevím; možná proto, že z Tvé strany cítím nechuť i zábrany, možná proto, že jsem se mohl prostě splést – a teď tu ležím, Ty neodpovídáš a já nevím, co si mám myslet, ostatně tak jako pokaždé...

Vše je naopak – zažívám příběhy, o které vlastně nestojím a které vlastně nechci, a to, po čem toužím, se mi vyhýbá; a včera svítilo slunce tak jako v půlce září a já se cítil strašně moc šťastný, protože jsem zase mohl vše, co jsem chtěl, protože zase bylo vše přede mnou... Jenže teď tu levituji v poloze spáče a začínám se zase propadat do bezedné propasti pochybností a slabosti, už zase přestávám věřit, už zase... nevím; proč? Proč musím tolik čekat? Jen proto, že ve všem jiném mám tolik štěstí? Pokud je to tak – je to fér; to musím přiznat – je to fér; opravdu je.



Pamatuji si, jak jsem tenkrát odcházel, pamatuji si ty pocity, co ve mně zůstaly; cítil jsem, že takhle to jednou může být, že se jednou dostanu do situace, kdy nezmůžu nic, kdy budu jen čekat a ležet zkroucený na chladných dlaždicích se studeným potem na čele... Modlím se a přeji si, aby ten okamžik byl ještě daleko – protože já chci ještě milovat i snít, chci ještě cítit ten pocit, kdy nemůžu dýchat, když (ne)jsem s Tebou, chci Ti všechno říci a ukázat, chci ležet vedle Tebe a cítit, jak voníš, jak jsi se mnou, jak jsem omámen tím vším, co je mezi námi, chci si znovu uvědomovat, že jsem ochoten vzdát se všeho pro náš příběh, pro ty večery a noci, pro to všechno... jenže pak přijde Invaze barbarů – a vše se rozpadne na zlatavé třpytky rozlámaného štěstí, které se ztratí v prachu polední pauzy vyhrazené na rychle zhltnutý oběd...



Protože... protože já chci zvítězit, vyhrát, cítit sluneční záři v soumraku věků, chci se probudit a vědět, že mám vše, chci bojovat s démony noci, chci nad ránem zaklínat první sluneční paprsky, aby se vrátily zpět do hrobu temnoty, chci čarovat a kouzlit a cítit to chvění v momentech, kdy mi harmonie probodávají duši a slzy schnou na tvářích, chci křičet z oken do světa i do vesmíru všechny svoje pravdy i lži, chci... chci žít, žít navždy, navždy se učit, divit se, smát se i plakat, milovat i pohrdat, hledat, toužit – a snít...

NP Godspeed You! Black Emperor - The Dead Flag Blues (1998 - F# A# oo)

Just a few sentences... (inside myself)

... ano či ne? Ty či ona? Vše se slévá tak moc dohromady... Chtěl bych milovat od příští vteřiny do konce života, přál bych si najít vše, co hledám, právě v Tobě, chtěl bych být nepřemožitelným králem všech moří; a nejprve Tě potkám a cítím, jak Tebou pohrdám, a pak odjíždím a začnu hovor tak, jak ho nikdy neumím začít, a druhá strana reaguje a směje se a já si snažím vybavit tu bíle poloprůhlednou dokonalost (a v telefonu je radost a dojetí Tebe, příslib něčeho vzdáleného, něčeho, co má smysl...).

Jeden den, tři setkání...

(...jenže někdy je to tak moc prázdné, já vím...)

Mohou i v listopadu zpívat ptáci? Ano...

Nakonec rozhodují ty okamžiky a náhody, s kterými člověk nepočítá, nepřipouští si je a někdy ho ani nenapadnou; a pak se to stane - najednou jsi u mě a hladíš mě po zádech, v mezičase zániku noci a zrození jitra mě polykáš a oba nemáme tolik odvahy a zároveň máme tolik rozumu, abychom alespoň něco nedotáhli do konce...



Zajatci mlhy - takoví jsme tu noc byli; tam, kde byla zima, sníh i naděje, bylo v našem světě těch pár krásných hodin... a pak, stejně jako ve filmu, přišlo vystřízlivění, (morální) kocovina, kusance emočních molekul ovládly naše nitra... a Ty se trápíš a tiše si vyčítáš, když vedle něho ležíš, a já vím, že ho už nikdy v životě nechci potkat - přítel... jsem jen slaboch kážící o morálce, který nemá ani dost síly na to, aby sám sebou pohrdal...



----

Ano, měla jsi pravdu - člověk by se měl pro něco (někoho) rozhodnout a za tím si stát; já jsem rozhodnut - ten pocit tenkrát byl až moc silný...

Nebo... ne?

(Je možné psát o Tobě a v těch několika větách... Chytrá a Tanečnice a Vzpřímená a ... Hledající? Všechny ty narychlo vyřčené pravdy, jež se mění ve lži v okamžiku, kdy se mi hlava zvrátí do minulosti a posedle zaříkává nemožné a tak moc (ne)chtěné? Ne... opravdu nechtěné - vím to; všechny ty příběhy - mi dávají sílu...).

NP A Silver Mt. Zion - Built Then Burn (Hurrah! Hurrah!) (2001 - Born into Trouble as the Sparks Fly Upward)

Starting music... (for a story)

Stál jsem na ošlehané přídi staré plachetnice, jež byla unášena proudem tónů, a díval se do dáli, vnímal obzor, cítil blížící se pevninu – a pak, najednou, se jako ostrovy v mlze začaly vynořovat známé částečky a motivy, nesmělé melodie tiše rozezvučely abstraktní plochy, začal jsem poznávat a procitat, začal jsem nalézat, vnímat a chápat... A teď vím, že to bylo nepřekonatelné, neopakovatelné, neuvěřitelné, nemožné i neskutečné – ty okamžiky, kdy jsem pochopil i našel, kdy se v dáli začal rýsovat Paranoid Android, kdy jsem v té změti zvukových kaskád a melodických vodopádů uslyšel Exit Music (for a Film), kdy jsem poznal Resignation... A Brad Mehldau hrál dál a dál, odcházel a znovu přicházel, byl nadšený jako my, kteří jsme si uvědomovali tu krásu mizejících okamžiků; nelze už jít dál, to byl konec světa i naší galaxie, všechna století hudby se zračila v těch dvou hodinách, jež tiše a pozvolna mizely v nenávratnu jako kapky toho nejdražšího vína tvořící červené obrazce na partituře času, po níž byly pomalu rozlévány...



Byl to náš začátek? Nedokážu žít bez výzev; a tuto přijímám – bude to běh na dlouhou trať, vím. A vyčerpá – mě i Tebe. A možná bude bolet. Nebude! Vím to... vím... teď a tady...



NP Arvo Pärt – Spiegel im Spiegel (ECM New Series 1591 - Spiegel im Spiegel, Für Alina)