Tak nějak nemám elektronickou hudbu moc rád. Čistě elektronickou hudbu. Přijde mi, že autoři elektra jsou 1) příliš zaujati technickou stránkou věci (vybavení lepší než soused + nutnost vlastnit software nejvyšší třídy), 2) příliš hudbě jako takové nerozumí (technické provedení obvykle výborné až chvalitebné, hudební nápad obvykle v nejlepších případech dobrý až dostatečný, což dohromady dává mizivou naději na chuť poslechnout daný masterpiece ještě jednou), 3) žádný hudební nástroj obvykle neovládají (což sice není podmínkou vzniku něčeho alespoň trochu zajímavého, ale obvykle to něco značí) a 4) vyznávají většinou něco jako „aktuální sound“, znamenající totéž, jako módnost vybrané barvy v dané sezóně.
Nějak jsem dospěl do stavu, kdy mi elektronika bez dalších přísad, které potřebuji, nic moc neříká – v té záplavě jiných zajímavějších věcí jaksi nemá takovou prioritu. Styl není důležitý, na styl nehraju; od new-age přes techno, trance, jungle, drum’n’bass, ambient, minimal, downtempo, trip-hop a house k čemukoliv dalšímu. Nemám rád tyhle nálepky; jsou zbytečné stejně jako samotná posedlost kategorizovat.
Tolik na úvod; předehru máme ze sebou. Stejně jako v jiných žánrech, i na poli elektroniky je pár alb, která můžu, a stejně tak několik, která prostě musím – jsou nadčasová, mají všechno, co potřebuji a hledám. Procentuálně – hodnocení 90% a výše.
Začneme základním stavebním kamenem žánru (mým stavebním kamenem – to je důležité!); nechme teď pryč Stockhausena, Ena, Jarreho... jedno album ze začátku 80. let má výsadní postavení: určitě díky filmu, který doprovází, možná také díky jménu autora, ale především díky hudbě. Od té doby jsou táhlé syntezátorové zvuky symbolem vesmíru. Od té doby je tak těžké zkombinovat elektroniku a živé nástroje takovým způsobem, aby to dávalo smysl. Od té doby je prostě obtížné vložit dialog tak, aby nešlo o plytkost plynoucích vteřin. Od té doby je složité vykreslit náladu melancholie i naděje bez zbytečného patosu i kýče. Od té doby... protože cokoliv dalšího je v mých očích srovnáváno s touto kolekcí různorodých skladeb, které vyvolávají stejné emoce, byť ve skutečnosti jsou úplně jiné...
Blade Runner. Neuvěřitelný vokál v Rachel’s Song, nečekaně krásný saxofon v Love Theme, táhlé syntezátory ve Wait for Me, křišťál piana v Memories of Green, dynamika Blade Runner (End Title), existencionální účtování v Tears in Rain; zvukové obrazy příštích staletí jsou rozptýleny po všech skladbách a v One More Kiss, Dear je sentiment minulosti, která se už nikdy nevrátí...
Vangelis nikdy předtím a nikdy poté nevytvořil nic podobně nadčasového; tohle je album, kde elektronika není neživě strojová, ale dýchá a překypuje životem, nadějí a změnou – a to je právě to výjimečné. Koktejl různých žánrů a nástrojů namíchaný tak, že chutná jako ta nejlepší láhev červeného v pozdním klidném večeru, kdy město usíná a ráno možná přestane fungovat gravitace. Tohle je soundtrack 21. století v představách generace našich rodičů; oči upřené k obloze a obzoru, obdiv techniky a současně strach z její přemíry, víra v lidský cit, největší sílu světa. Je v tom určitá míra naivity, krásné naivity; naděje.
Kdybych hrál na procena, dal bych 93%. Kvůli skřehotání v Tales of the Future pár procent dolů a kvůli všemu ostatnímu tolik kladných bodů. AAA podle Moody’s a ***** podle mého barometru, který je postaven na mrazení v zádech. Znovupoužitelnost (= touha poslouchat znovu) extrémně vysoká. Nadčasovost neoddiskutovatelná. Inspirativnost zřejmá. Emocionálnost nikoliv prvoplánová, ale naprosto přirozeně vtělená. Hudebně originální, melodicky i harmonicky silné. Neuvěřitelně zvukově pestré.
Ideální soundtrack pro výlet na Měsíc. Až tam poletím, budu poslouchat právě tohle album; a při prvním pohledu z měsíčního povrchu na Zemi si pustím tu skladbu s těmi saxofony... je tam, na tomhle albu – hymna lidskosti přetechnizovaného světa...
ED2K
NP Vangelis – Love Theme (1982 – Blade Runner (OST))
