Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, snažení, pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.
Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových oblouků a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Blíží-li se střela, můžu se přikrčit, a to je všecko; kam dopadne, to nemohu ani přesně vědět, ani ovlivnit.
V těch řádcích byla syrovost prožitků a chuť hliněných zákopů, vzpomínka na něco strašně vzdáleného, ale přitom tak současně přítomného; my žijeme jindy a jinak, ale přeci ještě hůře - přijde mi to tak. Poslední zákony morálky už neexistují a my se snažíme vyždímat z každého okamžiku maximum, naše špinavé i čisté prádlo házíme do pračky života a potom zvědavě sledujeme, jak se buben roztočí a pračka se snaží vyčistit nevypratelné a někde vzadu vytéká špinavá voda odpadu, kterou budeme muset dříve nebo později prohlížet, čichat i pít...
Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.
Oba příběhy se lišily jen mírou naděje a víry a náplní cesty ke konci; tam, kde bylo v prvním příběhu přátelství, byla v tom druhém láska - jenže poslední vydechnutí bylo nakonec stejně nevyhnutelné...
Ránu necítil. Jenom před sebou náhle uviděl trávu, nějakou rostlinku, těsně před očima, napůl zašlápnutou, s okolíkem bleděčervených květů a s něžnými lístky, a květina rostla, a už tomu tak jednou bylo, jenom už nevěděl, kdy. Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřely.
----
Naděje... Síla je, když člověk neztratí naději; prát se s nepřízní osudu a vždy nakonec zvednout hlavu, přestože všichni a všechno čeká, že to byla poslední kapka do trychtýře smutné bolesti... Jsou to přesně ty Světla v soumraku, splín a zmar a bolest i slzy, všechny ty pocity převařené horkou párou bolestných zkušeností; nakonec je ale třeba sebrat všechnu sílu a jít dál – ne za svými sny (ty se už rozplynuly, kdesi dávno a daleko), ale za tím zbytkem toho krásného, co ještě může přijít...
Kdy to bylo poprvé? Už ani nevím; stává se to vždycky pomalu, potichu i pozvolna, a najednou to přijde a já jsem zaskočen i potěšen, překvapen i plný obav; začalo mi na Tobě záležet a já začal tušené vnímat a cítit. A ten večer, kdy jsi byla tak daleko a pozvolna jsi se ztrácela v blížící se opilosti, jsem najednou chtěl, abys byla se mnou – jen tak, pro nic za nic, jen pro Tvoji blízkost a přítomnost... Jsme zvláštní, myslím – náš proud komunikace totiž zůstal bez čistících zařízení, žádný filtr nikdo nikam nevložil a nespustil, naše upřímnost zůstala v takovém stavu, v jakém byla na začátku, a my dál pronášíme svoje pravdy, na kterých stojí naše životy, a naše pravdy jsou i nadále pilotami minulých dnů a z nich nabytých zkušeností...
Dnes, když autobus tiše odjel a mokré nohy i boty se vydaly urazit několik posledních desítek metrů špinavým tajícím sněhem a přitom soumrak pomalu padal na asfaltovou krajinu panelového sídliště, jsem to najednou cítil – ten zvláštní pocit, chtění a touhu: chtěl jsem přijít domů a najít Tě, jak ležíš na mé staré matraci úplně stejně jako včera v noci, a pak jsem si začal přát, aby dnešní noc byla úplně stejná, jako ta předchozí...
NP Thomas Newman - A Nazi And A Jew (2006 - The Good German (OST))
