Jak to skončí? Mám rád život, strašně moc; před několika týdny jsem se sám sebe ptal, jak můžeme skončit, naše životy, náš styl – brát plnými hrstmi, nedívat zpět ani dopředu, žít naplno pro okamžiky dne, který může být posledním... Potomci lidí – jsme to ještě? Ten film nebyl dobrý ani špatný, byl filmem, jehož sledování nebylo ztrátou času – snad pro tu schovanou ironii či víru, možná pro jen naznačená varování, pro unavenost Clive Owena, nevím, ... líbilo se mi to; nečíst recenze je někdy tak dobré rozhodnutí, bez ohledu na to, jestli jsou dobré či špatné...
Ale... co teď? Jako rána palicí, prozření z divného snu, procitnutí do jiného světa. Jako když člověk procestuje celou planetu a sám je planetou a pak zjistí, že nedaleko je ještě planeta jiná; místo, kde už kdysi byl, něco zažil, něco krásného i strašného, něco schovaného v mlze dávno ztracených vzpomínek a snů – a teď najednou je ta země zase vidět a oběžné dráhy se mohou protnout, budou-li naše planety chtít...
Nechápu Tě a zároveň chápu, nerozumím i rozumím. Muselo to být podle Tebe, podlé Tvého scénáře, muselo to být Tvé rozhodnutí, vím – a Ty jsi teď bez něj, definitivně, a včera jsi mi to řekla, protože jsi chtěla, abych věděl. Je to schováno, bublá to, někde v nás to je – a bude záležet jen na nás, čemu chceme věřit a pro co chceme žít. Mám strach; trochu ano. Vím, co by to znamenalo – neustálý boj a snažení se, mé city by zase byly černým kouzlem, které by mě posedlo, a já bych žil s Tebou ze dne na den a snažil se alespoň trochu usměrňovat trajektorii Tvého planoucího života...
(A vím, jak to dopadne – náš příběh skončí za 10 let; a v tom oddělení, kde se míchají pracovní osudy jako lektvary v laboratoři, bude někdo vymýšlet důvody, proč a jak, tak jako jsem to slyšel před několika dny: musíme to nějak udělat, v takovém stavu není schopen podávat očekávané pracovní výkony, máme lékařské potvrzení...)
(Nevím nic, nevím - a baví mě to, tak moc...)
NP James Horner - Murron's Burial (2005 – Braveheart (OST))
