Nikdo. Nikdo – nikdo – nikdo! V tom slově jsou tak bolestně obsaženi všichni, kteří člověka nezachrání. Jako by v tom slově přišli, ale ne k tobě, Emile, jen k okraji jámy, do níž jsi spadl. Žádné provazy, žádné žebříky, stojí tam nahoře stejně bezmocní jako ty dole. Každý jsme někdy někomu nikým.
Páteční podvečer, všechny pracovní neúspěchy a boje byly zastaveny na pár drahocenných chvil. Kupé, pár přátel, mladá dívka; v tom prostoru bylo cítit uvolnění, žerty a smích, někde vedle nás seděla bezstarostnost a nad námi se vznášely plány, plány na cestu na sever a s nimi snění, těšení se, otázky a odpovědi, jež neměly za cíl ptát se ani odpovídat.
Jako musí on, Marek, myslet na svou nedodělanou zkušenost s Pavlínou, s tou holkou, před kterou se jenom stydí, kterou vlastně už nenávidí, vlastně už ji ani nevidí, jako by při tom svém neúspěchu oslepl a ochrnul na mozek a ublížil jenom sám sobě, ne jí, jí rozhodně ne. Ona jen dělala, co se dělá na večírku, když se všichni opijou míchanicí ze všech donesených flašek, a nedělala to poprvé, jako on, který tam pak ležel jak prázdná flaška mezi jejíma nohama a ptal se, jestli ho má ráda. Tak trapné! Tak blízko a tak dokonale mimo, vypadlý jako cosi holého mrtvého s odporně rozpoznatelnými růžovými detaily, rozplácnuté na chodníku u sloupu a tam nahoře v hnízdě žádostivě pípají ti, co se ještě drží spolu.
Otevřely se dveře – a on si sedl proti nám. Ruce se mu třásly jako v tom nejtěžším heroinovém absťáku, berli pohodil pod sebe, chvěl se celým svým tělem. Když mu pak zazvonil telefon, bojoval s nemohoucností, chtěl mluvit a domluvit se – pomalu roztřeseně otevíral pouzdro a mačkal klávesy prsty, které vypovídaly službu, aby nakonec zvítězil; jenže, jako paralyzované celé tělo, stejně tak byl ochromen i jazyk. Nesrozumitelná slova se neochotně drala z úst, bylo téměř nemožné rozeznat těžce artikulované myšlenky, silou vůle vypouštěl do světa na druhé straně těch několik vět, které bylo třeba říci.
Kdo ví, co má udělat člověk, aby zachránil dítě, když se sám topí ve sračkách a ona s cizíma lidma zpívá Dona nobis pacem a její matka vedle tebe pořád zívá, třese se, potřebuje si šlehnout, ale vydrží a poslouchá a jste tam spolu, jako kdysi, jen na chvíli, která je tak krátká, že se vlastně nedá zkazit.
Všechno, všechno v něm, všechno odumíralo a trápilo se – s jedinou výjimkou. V jeho očích byl stále život: on chtěl tak moc žít, očima se smál, v těch očích bylo moře naděje a nezdolné víry, bojoval s plíživým koncem, minutu po minutě; byl podvečer a on bojoval o další ráno. Bylo mu něco přes třicet; před pár lety musel překypovat životem jako já nikdy a teď byl spoután svěrací kazajkou nemoci, kterou postupující čas pomalu utahoval, stále víc a víc, stále bylo těžší a těžší dýchat, nadechnout se, usmát se, promluvit, pohnout se, sednout si, vstát a jít...
„Ty jenom trváš v té depresi jako můj otec, když se vrátil z války. Moje matka tak prožila celý život.“
„Já asi taky,“ připustil Emil a zabylo mu líto vší té lítosti, která byla vlastně jeho životem. Jen jako ostrůvky světla v temné řece vystupovalo pár drahých okamžiků, kterých nelitoval.
„Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,“ připomenula mu Patricia.
Zbyla mu jediná naděje: že zvítězí v tom tmavém podvečeru, že vyhraje svůj boj a ráno uvidí zase světlo a pár slunečních paprsků, než je zakryjí šedé mraky studeného dopoledne... ještě žije svojí nadějí, vírou, sílou i odvahou, ještě má o co hrát a bojovat – je tady, jako my. Jsme tady.
NP Bjorn Lynne - Lottyr, Lady of the Hells (2001 – The Gods Awaken)
