V těle mám kilometry pohybu a v mysli zvláštní melancholii; jsem prazvláštně šťastný, těším se na další dny, hlavu mám plnou snů i nadějí. Chtěl bych s Tebou být tam, kam chceš na pár dní jet, a večer pak pít červené a položit hlavu na Tvé nahé břicho a nechat se hladit po vlasech na pár chvil – a balkón by byl otevřený a do místnosti by se vkrádalo noční jaro. Oba bychom se vzájemně nořili do sebe samých, čas by stál a noc by byla věčná; jen světla venku a usínající život by dávaly tušit okolní svět, který by se stal kulisou nekonečné noci...
Příběhy se prolínaly – bylo to další pokračování stejného vyprávění; a když nastala tma a ozvalo se piano a violoncello, jejichž zvuk pozvolna přešel do kytarové akordové melancholie, v ten moment jsem znovu pocítil ten samý pocit, jaký cítím, když chci zůstat sedět nekonečně dlouho a pak se možná nechat vyvést, kdy si přeju, aby se nikdy nerozsvítilo a venku mi někdo na záda nehodil batoh plný nutnosti jet domů a ranního vstávání za zbytečnostmi... Jsou to magické okamžiky: vyjít ze sálu ven a cítit jemný jarní déšť, vidět lesknoucí se mokro pod září tisíce luceren, dívat se do tváří unavených a spěchajících s pocitem, že jsem před chvílí byl na jiné planetě nebo na ní každou vteřinu odletím...
Ostrov a hora a v ní stezky a tunely plné bolesti, odhodlání, strachu i nenávisti. Patosu bylo málo, ale stejně ho bylo moc; ty momenty, kdy on zoufale a nešťastně prosil o pár dalších chvil, ale jejich bajonet mu nedovolil se ještě jednou nadechnout – to byla válka. Válka je šílenství a nenávist, krvavé zaslepení, kam nepatří patos a hrdinství. Z lidí se stávají štvanci, kteří pudově touží po tom, ještě chvíli žít, a v noci sní své krvavé sny s otevřenýma očima a ve dnech zavírají oči před realitou, která se nemůže ztratit. Válka je apokalypsa a apokalypsa znamená válku; ten film je definicí a vše ostatní je a bude už jen další poznámkou pod čarou...
Válka je pro nás něco tak moc neuvěřitelného a nepoznaného, mediální realita z ní udělala jiný svět – všechny boje se přeci odehrávají v jiné galaxii, daleko a v jiném čase. Válka je pár vět ve večerních zprávách těsně před předpovědí počasí, válka je několik obrázků před výsledky fotbalové ligy. Válka jsou stejné události zkopírované a vložené do týdnů, měsíců i roků, válka je pokrčení ramen, smutný pohled, krátké zamyšlení – a nic víc.
A pár desítek minut na to jsem stál na kopci a díval se na pražská světla, nad domem za mnou ve větru vlála prezidentská standarta, kolem mne byla tma a ticho, jen prázdná plechovka se kutálela z kopce tam a zase zpět, vítr si s ní hrál – a já se opřel o zídku jako tisíce lidí přede mnou, sklonil se a zapálil si, a jen stál a mlčel a díval se a nepřemýšlel; prostě jsem byl a existoval, žil jsem prázdnotou, která mě bytostně naplňovala.
Ty jsi pracovala a já Ti psal, zatímco jsem bloudil starými uličkami tam za řekou, byli jsme spolu, ale přeci od sebe, a další den zase a znovu; měl jsem pocit, že jsi tak blízko, že stačí otevřít dveře a vejít do druhého pokoje a tam Tě najdu, s růžovým vínem a rozečteným příběhem o Tomášovi, Tereze a Sabině.
Musíme se potkat; nebudu nic hrát, nic předstírat, nic slibovat ani chtít, nebudu nic nabízet – jen budu sedět naproti Tobě, budu mluvit a naslouchat, budu sám sebou a po Tobě budu chtít to samé. Co přijde? Nevím; a neřeším to, teď už ne. Nechci nic plánovat, chci žít – bez grafů a načasovaných odpovědí a setkání, chci Tě poznat, chci se spustit po laně do propasti Tvé duše, chci tam dole narážet do stěn a zapamatovat si obrysy Tvého já, chci být tak hluboko, jako ještě nikdo, chci Ti rozumět beze slov a mlčet a tak Ti sdělovat své pravdy a sny...
NP Mogwai – Team Handed (2006 – Mr. Beast)
