Proč? Proč mě to vůbec napadá? Nechápu to... snad proto, že vím, že voníš stále stejně, tak, jako jsi voněla kdysi, a možná proto, že mi chybí jiskření a bouře vzájemné tělesné přitažlivosti, kdy jsi mi s široce otevřenýma očima šeptala do tváře, že se s Tebou nemiluju, ale že ... . A taky možná pro ten vnitřní pocit, že ve skutečnosti, někde úplně hluboko v Tobě, je dobro a ne samozřejmost mi ubližovat...
Naivita. Proč? Stačí se otočit, pohlédnout zpět a vše bude zpátky, ty dojmy a pocity zmaru a beznaděje, krutého poznání skutečnosti, že Tvé osudové jméno je jiné, než záznam v mém rodném listě...
Jako ten příběh z letošního Febiofestu, artistní pojednání o prázdnotě vyprahlosti a neupřímné vnitřní zvrácenosti – a Domenico Scarlatti jako připomenutí, že občas je nutné cestovat zpět, aby člověk nalezl diamanty minulých staletí.
Žiju, ale něco mi chybí; jedna setina koláče života je zoufale prázdná, nedostává se mi té vzácné substance. Chybí mi to, ten pocit, kdy se člověku zatmí v hlavě, krev pulzuje, svět okolo neexistuje a život je pohybem na planoucí hranici krásné agónie a stejně krásného trápení v pokračování...
Chtěl bych zmizet a probudit se až další ráno, v mokré trávě tam daleko na východě, v horách a stepi, které jsem viděl před pár týdny v pyšném příběhu, a chtěl bych se toulat údolími bez konce, s možností nepřemýšlet o ničem a nikom, s možností se ztratit a zmizet, ale přece žít a pozorovat svět do konce věků...
(Prázdné řeči; za pár chvil vlak zastaví, pózy zmizí a přijde život: kompromisní ve své pravdivosti, hmatatelný ve své reálnosti a silný ve své skutečnosti. Těším se, doopravdy...)
NP Explosions in the Sky – Welcome, Ghosts (2007 - All of a Sudden I Miss Everyone)
