Jsme spolu...

Je jaro; venku i ve mně. Nějak je vše takové, jak má být – a já z nás cítím neutuchající sílu a touhu dávat, opatrnost našlapování a poznávání, city, které zatím stydlivě skrýváme tázajíce se sami sebe, není-li příliš brzo. A já se Tě přestávám bát, Tvého těla – a začínám vnímat jeho obrysy a zamilovávat si jeho nedokonalosti, a už vím, jak se chvěješ a jak voníš a chutnáš, a neustále mám tak moc silný pocit, kolik toho všeho je stále před námi...

Večery přestávají studit padajícím chladem a rána jsou prosvětlená paprsky nadcházejících měsíců. Už je možné ležet a dívat se na mraky, nechat se hřát odpoledním sluncem a opájet se nekonečným oceánem svobody, poslouchat křik ptáků a ticho kráčejících podvečerů; žijeme, dýcháme, mluvíme, smějeme se, milujeme – jsme tady, den za dnem, nekonečně šťastní, mající vše, omezení jen těmi pouty, která jsme si sami dobrovolně nasadili...



Nejde to – už jsem to psal. Vlajky nemůžou nikdy vlát s takovým účinkem, jako bolí a opájí šílenství krve; už nejde jít dál, tahle ulice je slepá.



Co teď?

Nějak nemám chuť psát; mám chuť žít. Je to lepší, výborné a vynikající, výživnější a výnosnější, výdělečnější a výtečnější. Namísto tápání s otevřenýma očima v rozlitém mléce dělám kotrmelce se šibalským úsměvem na rtech, slova jsou hračky malého kluka, který je skládá tak a jinak, se smyslem i bez něj, a nakonec vznikne hromada vět a obrazů, nedávajících žádný smysl, nepřinášejících žádné poselství; říkají jen, úplně mimoděk – je šťastný.

NP Erik Truffaz – Miss Kaba (2007 – Arkhangelsk)