Just an ordinary day...

Začíná život, nebo alespoň jeho další příběh. Vše staré je najednou odváto a pryč, stejně jako dny horkého léta a jeho bezstarostných večerů, přestože ráno nade mnou stále ještě plavou modravá oblaka sedmé ranní s příslibem lehkosti vstávání. Léto se klopí do svého druhého poločasu a já tak činím spolu s ním; v místnostech přibývají předměty žití a artefakty bydlení, červená na účtu káravě mává učitelských ukazováčkem a na prázdné sebezpytující řeči už není místo – přichází život, skutečný a dospělý, průměrný a obyčejný. Získávám i ztrácím, nemám v tom úplně jasno – ale něco se láme. Poločas, slunovrat života, obratník mé existence; něco se děje, zemské desky se pohnuly o pár desítek centimetrů.

Všechno, na čem opravdu záleží, jsou nepatrné drobnosti – když přestanou existovat, člověk začne lapat po dechu, protože mu najednou chybí ty minuty a momenty obyčejné každodennosti. Byla to jenom krátká hodina; byl jsem bez možnosti inhalovat těkavé melodie a polykat všechny ty tóny, všechno zmizelo – a já si náhle uvědomil, že tohle nikdy nepřestanu potřebovat. Nepostradatelná zbytečnost, bezvýznamná nezbytnost; součást mého života, součást mého já.

Jsi zpět. Mluvíš a směješ se a chceš působit jako světácký námořník s mnoha přístavy, do nichž bys se chtěla vracet po svých cestách, jenže ve skutečnosti jsi poutníkem hledajícím jen to jediné a pravé. Jako já.

Kouzlo oddalovaného, příslib příštích dnů a calvados jako urychlovač naší chemické reakce, přibližovač duší a sbližovač těl. Vlastně jsem Ti to neměl říkat, když Ti to říká každý – ale já neumím moc hrát a taktizovat, nechci, nezvládám to – nejsem to já. A teď tu sedím, za okny jsou červené budovy a procházející lidé, a já se těším i bojím, protože to, co nás čeká, nás buď katapultuje mezi hvězdy, nebo spálí na popel.

Jsme jiní ve všech těch věcech, které tvoří většinu našich denních grafů, a stejní v tom malém zbytku, o kterém se tak těžko mluví, protože k jeho vyjádření většinou chybí slova. To si teď myslím – jenže zároveň o tom vůbec nejsem přesvědčen. První den ve škole, první třída. Slabikář jako příslib poznání. Ale co přijde zítra?



Stojíme na černé pláži šedivého oceánu, jako já tenkrát tam, když jsem křižoval pustou zemi všemi směry. Pomalu se procházíme, usmíváme, díváme se na sebe – a občas skloníme hlavu a přemýšlíme o budoucnosti postavené na základech minulosti, které je téměř nemožné vykopat a upravit. Probleskují vzpomínky a střetávají se s představami a sny, Ty jsi krásná a klidná i divoká zároveň jako před několika dny, kdy jsem se rychlovýtahem ponořil dolů dovnitř mezi myšlenky Tvého já, na pár prchavých kratičkých chvil a okamžitě odplynulých okamžiků.



Je léto, jak má být. Šedivá oblaka nad posmutnělými kopci, slunce odešlo a zmizelo pryč. Je někde daleko – a plýtvá svými optimistickými paprsky na kremačních plážích kdekoliv, kde se rozpadají dovolenkové představy a sny, jež byly malovány v umakartových jádrech nad barevnými katalogy štěstí a odpočinku s prchavým pocitem naděje na vykoupení.

Jsem rád, že jsem tady, a ne tam.

Vše je jedním; musí to tak být.

NP Suzanne Vega – Luka (1987 – Solitude Standing)