Chtěl bych vymyslet převratnou myšlenku, světonázor osvětlující veškerá temná místa planety, lék všech nevyléčitelných nemocí sluneční soustavy, tajemný lektvar vyrobitelný v jednom jediném exempláři, jehož malá skleněná dóza se rozbije nešťastnou náhodou a vše pak v jednom jediném okamžiku zmizí v prázdnotě neřešitelnosti.
Plácám.
„Tenhle pocit znám,“ řekl jsem, „přesně tenhle pocit znám.“
„Připadá mi zvláštní,“ řekla, „že se tak moc tancuje kolem živejch a tak málo kolem umírajících. Proč pořád ti náramně naštudovaní vědátoři koumají nad tím, jak život prodloužit, místo aby vynašli nějaké prostředky, jak s ním příjemně skoncovat? Na světě musí bejt děsně moc lidí jako jí, kteří chtějí umřít, ale nemají dost kuráže-“
Přijela ke mně; a seděli jsme vedle sebe, tak moc blízko, že jsme museli cítit tu samozřejmou otázku, jež visela ve vzduchu, ale současně jsme byli od sebe vzdáleni tisíce propastných kilometrů plných nesdělitelných pravd a pocitů... Já Ti ukazoval zhmotnělé vzpomínky, povídal se a smál, Ty jsi se ptala i mlčela, divila jsi se i přikyvovala. Možná jsem to měl udělat, nevím; najednou se začal blížit nový den – a Ty jsi vstala, já též, autobus pomalu projížděl nočním městem, pár stanic, vestibul metra – a konec. Konec ně(i)čeho, co nemá smysl.
Možná proto, že jsi to řekla sama. Příliš racionální. Příliš náročná.
„Jsem unavená životem a umřít mám strach,“ řekla Gloria.
Já už nechci být racionální; naopak. Náročný ano, ale ne racionální. Přemýšlení a analýza ubírá přitažlivosti nepravděpodobného, namísto otázek a obav jsou tu rovnice a kalkul, namísto sinusoid konstantní funkce.
Děkuju; za to, že můžu žít. A ptát se. A nenacházet odpovědi. A prohrávat. A nacházet sílu jít dál.
„Vždycky až zejtra,“ řekla. „Štěstí nás vždycky potká až zejtra.“
...
NP Mono - Yearning (2005 - You Are There)
