Je mi hrozně. Pálí mě oči, třesou se mi ruce. Žaludek svírá neurčitý trýznivý pocit. Je podvečer a mně se chce spát. Udělal jsem chybu – a zároveň to jediné možné, co jsem mohl udělat. Mohl jsem odejít – a litovat toho. Nebo zůstat – a litovat stejně tak. Zůstal jsem – a lituji. Tohle se moc nepovedlo; ani nemohlo. Tady není cesta ven.
Každou půlhodinu jiný pocit. Jednou miluji Tebe, pak od Tebe utíkám do minulosti, pak se vracím – a takhle pořád dokola. Kdybyste byly jednou duší a jedním tělem, byla by To láska na celý život; takhle je to bolest na celý život.
Ani nevím, jak se to všechno stalo. Jen vím, že jsme si najednou znovu rozuměli, minulost neexistovala, jen těch pár hodin – a já při psaní těchto řádků vím, jaká je to hloupost. Nic takového nebylo. Všude kolem mne blikají červené vykřičníky. Nerozumím Ti a Ty mně. Nevím, co chceš – a Ty nevíš, po čem toužím já. Kdybych potřeboval pomoci, byla bys ta poslední, kdo by to zvládnul. To je ten problém. Náš vztah by mohl fungovat jen ve šťastných dnech, jen v paprscích slunce, jen na jaře a v létě, jen v hodinách dne. Chci s Tebou spát – a nechci s Tebou usínat.
Doplněk množiny. Mé druhé já – Ty. Přesně naopak. Máme všechno – ale stejně nám něco chybí; necítíme se šťastní. Utíkáme od sebe; já od Tebe více, pohříchu. Náš vztah funguje a sílí v dnech smutku, je určen pro podzim a zimu, pro tmavou noc – a bolestné dny utrápených duší. Čím méně se milujeme, tím více si rozumíme. Podivná houpačka: nechci o Tebe přijít, nemůžu – a o to víc Tě ztrácím. Chci s Tebou usínat – a nechci s Tebou spát.
Vlastně je to symbolické – ta cesta, ty podivné obrazy a zvuky, šípy z pralesa, umírající postavy, pomalý proud, široká řeka, šílenství, delirium... jeden film a jeden týden mého života. Až příliš mnoho podobného.
Nevím, co se bude dít. Má malá soukromá Betonová zahrada.
„Rozbíjí to,“ vypravila ze sebe konečně. „Našel to kladivo a rozbíjí to.“ Poslouchali jsme. Bušení se už neozývalo tak hlasitě a údery už nebyly tak pravidelné.
Zvenčí k nám dolehl hluk dvou tří zastavujících vozů, práskání dvířek a spěchající kroky několika lidí na přední cestě, což probudilo Toma. Mezerou v zácloně prosvítalo otáčející se modré světlo a vytvářelo na stěně mihotavý vzorek. Tom se posadil, upřeně na něj hleděl a pomrkával. Obstoupili jsme postýlku. Julie se sklonila a dala mu pusu.
„To jsme se krásně vyspinkali,“ řekla.
Už dlouho jsem se takhle necítil. Kolem mne je tmavý prázdný byt a pár Tvých věcí – až zmizí, zmizí i něco ze mě. Odejde život, zůstane chlad. Mea culpa. Za všechno se platí.
NP Pink Floyd – Wish You Were Here (1975 – Wish You Were Here)
