Jako nečekané pozvání na dalekou cestu. Někde být, na setkání, kde nikdo nikoho nezná, a někoho potkat – a mluvit s ním o čemkoliv. Být na stejné vlně, svěřovat si lety poznané pravdy v několika větách, mlčky přikyvovat, dívat se z polootevřených oken do tmy plné pohasínajících světel a čekat, až ten druhý řekne: „Pojedeme spolu na konec světa.“ A v ten moment někdo v místnosti do přehrávače vloží jeden podivný disk z jedné podivné kartónové krabičky, která je plná zvláštních fotografií a šedesáti minut barevné koláže etnického a starosvětského souznění.
A tím začne cesta. Tam u onoho otevřeného okna, se světly v dálce a dovnitř proudící tmou; začíná jemně, táhle, je plná příslibů, naznačuje – a smyčcové plochy pak rozetne etnický vokál a letadlo se odlepí od země. Sen a představy jsou najednou skutečností a reálná skutečnost se stane neexistující odvrácenou stranou známé planety; letadlo se vzdaluje od blikajících ranvejí v červenajícím se západu slunce a z oken jsou vidět zmenšující se obrysy měst a vesniček, lesů a polí, vodních ploch, stepí a luk a všeho ostatního, co je náhle tak malinké a vzdaluje se a mizí za horizontem...
“In the beginning was the end.”
Kdyby se Země dala obletět za šedesát minut, chtěl bych si do sluchátek pustit tento hudební příběh; nic jiného by se nehodilo více. Je to zvláštní; neznámý autor, neznámý film, neznámý soundtrack. Nikde nic není. Žádný web, žádné recenze, žádné rozhovory. Nic. Jen krásné a zvláštní fotografie – a k nim poskládaná zvláštní a krásná hudba. Koláž hudebních tradic z různých koutů světa; soundtrack naší planety.
Sám nevím – jak jsem Armanda našel, jak jsem našel tento disk, jak jsem otevřel další komnatu hudební jinakosti. V pavučinách různých sítí, kde daleko cennější než fragmenty souborů a stahovaných alb jsou doporučení a rady šedivých znalců, se skrývají zvláštní poklady. Jsou dávané do prodejního oběhu v počtech nemnoha tisíců, alba ztracená a rozebraná v několika letech po vydání; pro každý stát této planety ne více jak deset kusů. Já mám jeden... a kdo další? Kolik těch lidí znám?
Šedesát minut putování; fragmenty zemí, obrazy krajin a lidí, nálady dnů a nocí. Poslední track udeří přímočarostí, shrnutím, jednoduchostí, krásou. A pak... je to symbolické; těsně před koncem se vše rozplyne v uklidňujícím tichu. Výlet končí – letadlo dosedne na přistávací plochu, motory ovládne zpětný chod, letadlo zpomaluje, zastavuje – a stojí. Země se přestane pohybovat, čas neexistuje. Ale pak, nakonec – ještě několik posledních tónů.
Cesta nikdy nekončí.
ED2K
NP Armand Amar – La Genese (2004 – La Terre Vue Du Ciel (OST))
