Momentální pravda; nic víc, nic méně. To všechno, co se stalo i nestalo, byť mohlo, všechny naše společné prohry a zapomenuté výhry, všechna zklamání, bolesti, smutky, naděje, tužby a výčitky, to všechno má svůj jediný prapůvod a důvod: chybějící odpověď.
Nikdy se nezmění, protože jim byla příliš brzy dána základní povaha, která tak jako náhlé zbohatnutí vede k zániku smyslu pro proporce: u jedné z těch dvou střemhlav převážila nejhrubší realistka, u druhé trochu uhnutá romantička. Představoval jsem si je v budoucnu někde v restauraci, jak Mildred doposud studuje jídelní lístek podle nutričních hodnot a Holly by doposud chtivě zhltala všechno, co na něm vidí. A nikdy to nebude jiné. Půjdou životem a ze života stejně rozhodným krokem a nevezmou skoro na vědomí ty strmé srázy vlevo.
Ta otázka je jednoduchá a jasná; proto jsme ji neobjevili dříve. Musíme se zeptat a odpovědět, co pro sebe vlastně znamenáme, čím jsme a čím chceme být. Tři možné cesty, jako vždy; dvě z nich jsou slepé a třetí je přiznáním vlastní slabosti a nedokonalosti světa.
Jsem připraven přijít o vše.
Žijeme jenom jednou. Návrat; strahovské koleje s kuchyňkou plnou vzpomínek na loňský leden, Keith Jarrett, plzeň v lahvi a hráčství v duši. Čas jít spát; ráno bude vše ještě více mlhavé. Chtěl bych se probudit – a snídat u Tiffanyho.
NP Keith Jarrett – Part I (1975 - The Köln Concert (ECM 1064)
