Jak dlouho jsem na to čekal? Přijde mi, že desítky let... na písně, které umějí vyprávět příběhy. Začínají neurčitými zvukovými plochami, z nichž se začnou linout pomalu se měnící a do sebe se prolínající akordy, které jakoby vyplouvají z mlhy a zároveň se vynořují z oceánu. Vlny se převalují jedna přes druhou, zdánlivě se nic neděje; a pak to přijde – pár tónů, neuvěřitelně krásná melodie se začne tiše linout prostorem. Potom se přidá basa. Ještě pár desítek sekund; a pak začne orkán.
Je to zvláštní. Mono jsem znal dávno před legendárním koncertem v sedmičce strahovské a viděl jsem je i podruhé pod žižkovskou věží, kde lidé stáli v transu, měli zavřené oči a nikdo nedýchal. Písně vyprávějící příběhy... tohle je konec cesty, vrchol pyramidy; ještě nikdy nebyl post-rock tolik plný emocí, melancholie a síly.
Nemůže ani překvapit, že je to právě japonská kapela; okoralá srdce západní civilizace se mohou dojmout už jen citovým vyděračstvím východních království. Psát o Mono a nepoužívat opakované fráze; nemožné. Protože před kytaristy jsou opravdu koberce efektů; nástroje a pedály unášejí zvuk do jiných dimenzí, násobí jejich působení – a rovnice pozvolna přidávaných distorzí je tak sčítána do katarze jednolité zvukové stěny.
Začátky jsou éterické jako konce a někde mezi jsou erupce podmořských sopek; zavřené oči a mráz po zádech, nelze to přežít jinak. Stačí těch pár tónů z The Flames Beyond the Cold Mountain a je to zřejmé – výjimečnost. V Yearning se melodie skládá a sílí neuvěřitelným způsobem, kytary znějí jako zvony, aby se nakonec vše ztratilo v bouři do sebe narážejících rozpěněných oceánů; soundtrack k Magalhãesově průlivu – být tam daleko, plavat z ostrých útesů Argentiny směrem k prázdnotě Ohňové země...
Are You There? ... Koukám z okna na padající listí, na zem se snáší chlad a vlhkost podzimní noci – a Ty jsi někde daleko a možná posloucháš to samé a možná si čteš a možná spíš a možná ani neexistuješ...
A na závěr Moonlight, Beethovenův Měsíční svit 21. století. Příběhy zlomených lásek; luxus životů v blahobytu, kdy jediným problémem lidí se stává jejich vnitřní vlastní štěstí a vše ostatní je nedůležité a nevýznamné – protože neexistuje. Ne u nás, ne v nás, ne tady, ne teď; možná někde jinde – ale tak moc daleko. Jiné světadíly jsou jiné světy. My jsme tady – a jediné, co opravdu řešíme, jsou naše chvíle štěstí a smutku.
Nevím, co je správně. Jsme tu... a chceme být šťastní. Žijeme naplno – jak taky jinak? Nějak podvědomě tušíme, že zítra ráno může vše skončit. Zítra ráno... nebo za týden, za měsíc... či dnes večer. Někde kolem nás jsou Remains of the Day a naše Heart Has Asked for the Pleasure...
A Ty jsi... tam. Musí to tak být; jinak by nic nemělo smysl.
You Are There.
ED2K
NP Mono – Are You There? (2006 – You Are There)
