Když plameny tančí a místností se line tichý jazz...

Je zimní podvečer, po šesté, a venkovní krajina již dávno zčernala spadnuvší tmou. Ve světnici staré horské chalupy začíná teplo pomalu vítězit nad zimou; kamna osvětlují místnost mihotavým světlem, plameny tančí a svádí promrzlé kusy dřeva vydané jim napospas, komínem stoupá dým, dřevo praská, oči se zavírají a usínání je na dosah. Venku začíná mrznout; okolí domu je pokryté bílými ztuhlými závějemi a na obloze svítí bledým světlem hvězdy jak čelovky horolezců.

Jazz může mít tisíce podob; jen málokdy je ale oproštěn od artistních exhibic, zbytečných sól a improvizační bezduché vaty. Rytmus, nástroje, standardy, fráze... nic z toho není podstatné. Nakonec vždy zůstává to jediné důležité. Pocit. To, jak hudba působí skrze krásu melodií a neuchopitelnost harmonií. Jak je poskládána koláž melodických prvků s basou a perkusemi. Jak je vyprávěn příběh tónů. Jakou roli hraje nejkrásnější nástroj, který existuje – ticho.

Tohle album je křehké jako tenké sklenice na červené víno na dlouhých stopkách. Stejně tak je lehké a neuchopitelné; tóny jemně poletují vzduchem, vznáší se a pomalu padají k zemi jako sněhové vločky do neprošlapaných závějí. Ideální doprovod k druhé sklence červeného, hudba k uklidňujícímu tanci plamenů v krbu. Jen piano, basa a bicí. Jemná krása, ticho za okenicemi přimrznutými k vnější stěně, zšeřelá místnost, stará petrolejka, krb a staré hodiny na stěně, které se odpoledne zastavily. Čas neexistuje, jazzové motivy tiše plynou a odtékají, přichází večer – a ve vzduchu se srážejí krůpěje posmutnělé vznešené melancholie...

ECM. Tord Gustavsen je sklářem, ručně vyfukujícím jemné skleněné obrazce; zvuků piana je vždy správné množství, nikdy nic nechybí a nikdy není ničeho navíc. Skladby plynuje přecházejí jedna v druhou, prolínají se v symbiotickém souznění a jsou krásným sjednocením melancholické křehkosti; na stole leží skleněné květiny, které nikdo nechce vzít do rukou v obavě, aby se nezlomily. Jemná trpkost červeného stoupá do hlavy, venku sněží, hudba se line prostorem – a přesto panuje nádherné ticho.

Takové je toto album; je jako ticho. Stačí promluvit – a zmizí. Někdy je zbytečné cíleně poslouchat s přáním získat více; tyto neuchopitelné skladby stačí vnímat a cítit, nechat je působit, plout místností, s pomalu těžknoucími víčky začít usínat, dívat se do tmy a hořících plamenů, snít s otevřenýma očima, přemýšlet, pozorovat prázdnoucí láhev pozdního sběru, vnímat neopakovatelnost krásných chvil, v nichž je člověk šťasten ve svém osamění...



Ed2K

NP Tord Gustavsen - Reach Out And Touch It (2005 – The Ground (ECM 1892))

Sunshine

Slova odkapávají do šuplíků, které jsou plné neplatných pracně sesbíraných pravd. Tolik protichůdných výroků, vět a slov! Rozporcovaný koláč všech světonázorů je rozcupován na kousky, které zaprášeně leží schovány pod přitažlivějšími myšlenkami. Chybí symbióza a geneze. Namísto dalších putování jsou tu jen návraty; staré pravdy jsou znovu objevovány, závěry zůstávají stále stejné – nikdo je ale pochopitelně nerespektuje.

V něčem jsme naprosto stejní – a v něčem naprosto rozdílní. Tahle skutečnost, to přiznání jednolitosti a totální odlišnosti zároveň, mě neustále fascinuje. Jsi jakoby z jiného světa, ale přece na stejné lodi. Máš v sobě něco, co já mít nikdy nebudu – a to mě nikdy nepřestane přitahovat...



Proč ale? Někde v hluboko v podvědomí leží axiom mých posledních let; jenom Ty mě můžeš zachránit a ukázat mi dát to, co hledám. Axiomy se nedokazují; proto má mysl nechává ležet stranou všechny přímé i nepřímé důkazy, všechny zkoušky a rozbory. Jsem komickou figurkou skákající kolem omamného světla marnosti, oslněnou můrou třepotající se v mřížce předního xenonu a stejně tak zůstávám obtloustlým zpoceným bookmakerem, mistrem špatných sázek.



Žárlím. Nechápu to, ale je to tak. Na tu samozřejmost. Na to, jak si bereš, co chceš. ‘Co kdyby...‘; to bych si měl nechat vytesat do náhrobku a předtím vytetovat na půlku zad. Mantra vlastní slabosti. Je to jako ve všem jiném; nerad se pouštím na neznámý led, cítím se příjemně ve vydýchaném vzduchu místnosti plné známých obrysů, mám rád svůj nevětraný svět s několika málo jistotami, o kterých si vnitřně myslím, že nemohou nikdy zmizet a nikdo mi je nemůže vzít.



Všechno je o pořadí. O pořadí a nálepkách. Máme dvě možnosti. Buď na sebe nalepíme nálepky, které budou říkat a ukazovat, co pro sebe vlastně jsme, a podle těchto nálepek stanovíme pravidla, kterými se budeme občas řídit s pocitem správnosti našeho konání a jindy je s pocitem trhání zakázaného ovoce budeme porušovat, nebo budeme žít tak, jak chceme a bez ohledu na cokoliv, a podle toho, jaké to naše konání ve své neomezené svobodě vlastně bude, na sebe nakonec nalepíme patřičnou nálepku, abychom svému okolí ukázali, kam vlastně patříme či chceme patřit.

Čím má člověk menší odvahu, tím otřepanější nálepku si zvolí. Bojí se, nechce vybočovat z davu, polepí se raději tak, jako všichni sousedé. Zapadne do zástupu, je rád za své místo, hraje a předstírá; neopomine při tom uštěpačně opovrhovat odvážnými, kteří se opovážili zvolit jinou nálepku, bližší jejich srdci. Je to zvláštní; naše nálepky se podobají těm, které nosí naši rodiče. Buď chceme být jako oni, nebo naopak bytostně nechceme – ale právě touhou stát se jiným se jim zase přibližujeme, protože se nevědomky pohybujeme v kruhu; jen jdeme na druhou stranu, ale opět směrem k hraniční kružnici.



Některé věci vyniknou až s odstupem času; jako tenhle film. Ta oslepující zář slunce. Ta síla. Nevyhnutelnost. Vzpomněl jsem si právě teď, možná proto, že venku jsou stromy obaleny mrazem, slunce neexistuje a země je promrzlá jako Tvé srdce. Nechápeš to. Tím, jak žiješ, se vzdaluješ od toho, co chceš, a hlavně od toho, co bys mohla chtít. Nepřemýšlíš o věcech, které jsou Ti nepříjemné a z kterých bys mohla mít strach, ale ve skutečnosti tím jen zvyšuješ šanci, že právě tyto věci nastanou. Motivace Tvého jednání a Tvých rozhodnutí je řízena primárně strachem. Nenechat si ublížit. Nic neztratit. Nedostat se do nepříjemné situace. Svítí Ti šťastná hvězda; tohle je dar. Opravdu.



NP Mogwai – Time And A Half (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

Kdo je tady ředitel?

Lidé jsou zmačkaní jako plechovky. Vnitřně; navenek nelze téměř nic poznat, možná jen lehce tušit. Ale zevnitř? Zmačkaný zprohýbaný plech, ostré hrany, o které je tak snadné se zranit, podivné plochy, v nichž se nelze vyznat – chybějí obrysy a kontury. Proto do sebe lidé nepasují. Neuvědomují si, že tím, že jsou zmačkaní, nikdy nemohou nalézt, co hledají. Zmačkané plechovky do sebe nikdy nezapadnou, vždy zůstanou volné hrany a volná místa – proto nakonec vždy něco chybí a něčeho je navíc.

Pomačkané cosi, co před pár lety vypadalo čerstvě, nově, vyleštěně a stálo ve vitríně života s datem výroby současnost minus šestnáct let, je nyní zmačkáno a poničeno šlápotami dospělosti. Předtím, když bylo ještě možné rozeznat barvy a v některých případech byl uvnitř i obsah, bylo vše čisté a naděje byly bezbřehé. Nyní ale vládne nové tisíciletí; obsah dávno vyprchal, barvy se slily v šedivost oloupaného pokrouceného hliníku a tvary se rozplizly v pomačkanosti plechu.



Ten moment, ten krásný moment – v jeden okamžik se vše zlomí. Závazky přestanou existovat a lidé jsou najednou svobodní – na pár hodin, od půlnoci do rozbřesku rána, od opilosti do počátku střízlivění. Je to směšné, tragicky směšné. A hlavně je to smutné; tančící a smějící se obaly schránek, pokroucená těla a vybledlé nápisy neplatících předsevzetí. Neměl jsem sílu vstoupit a vše vidět znovu; už nemohu. Ani to vidět; natožpak to zažít.



Jel jsem za Tebou. Nevěděl jsem, kde jsi, jestli Tě najdu, Tvé místo, Tvoji práci – přesto jsem vstoupil. Stoly zely prázdnotou, namísto pozdravu několik udiveně pozdvižených obočí; mrtvý lokál v království zelených stolů. Personál zevloval a u baru seděla otylá královna – změřila si mě pohledem, který ve mně okamžitě vzbudil touhu vlastní kastrace. Chtěl jsem zmizet a najít Tebe, ale nalezl jsem jen další nedokonalé ingoty spadlé z výrobní linky ve tvarech, které už nikdy nikdo nezmění.



Máme se nechat roztavit a nechat se znovu nalít do forem vánočního cukroví?

Kdo je tady ředitel?



NP Jan A.P. Kaczmarek – At Home (2004 – Unfaithful (OST))

Zmizel jsem, alespoň na pár chvil...

Jsem v zajetí nostalgie; další návrat. Tenkrát jsem všechno hltal - a teď se vracím; dětské okouzlení je pryč, zůstal podivný smutek. Omládnul jsem o deset let. V tom špatném smyslu slov.



„Co ode mě chceš? Abych přestal pracovat? Abych nechal všeho, čeho jsme tak obtížně dosáhli, a abychom podnikli okružní plavbu po karibských ostrovech? Nechápeš, že mám svou práci rád a vůbec nehodlám svůj život měnit?“

„Ve svých knihách mluvíš o důležitosti lásky, o potřebě dobrodružství, o radostném boji za své sny. A koho teď mám před sebou? Někoho, kdo nečte, co napíše. Někoho, kdo si plete lásku s konvencemi, dobrodružství se zbytečným rizikem, radost s povinností. Kde je muž, kterého jsem si vzala a který věnoval pozornost tomu, co říkám?“



Všechno však bylo složitější, než jsem si myslel: čas od času jsem miloval Esther až k zbláznění, ale stačilo přejít přes ulici, a na druhé straně už jsem se cítil spoutaný, vadilo mi, že mám nějaký závazek, a nejraději bych zase vyrazil za nějakým dobrodružstvím.

Ze stínu nelze utéct; lze nad ním ale získat kontrolu. Stačí začít stoupat vzhůru, přestat stát a začít se vznášet, letět do oblak jako papírový drak – a pak se podívat z výšky zpět dolů. Krajina je plná stínů i míst zalitých sluncem a mezi nimi teče řeka našeho života. Z nadhledu vypadá vše vzdálenější, jasnější a snesitelnější – jsou vidět konce a začátky. Je to paradox; máme vše, co jsme kdy chtěli, ale to nejdůležitější nám uniká. Ale pohled shůry má magickou moc; stíny později či dříve zmizí a všem prohrám je najednou možné se usmívat s jemnou ironií na rtech – to pachtění, ty chyby a špatná rozhodnutí, spálené mosty, zpustošené naděje... hrajeme největší hru svého života. Je to krásná hra. Náš život.



Co je to svoboda? Vidět, že se váš manžel ani trochu nezajímá o to, co děláte? Cítit se sama a nemít, s kým se podělit o nejintimnější pocity, protože ve skutečnosti osoba, kterou jste si vzali, se cele soustřeďuje na svoji práci, na svou významnou, skvělou, nesnadnou kariéru?

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.



Viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, svých plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říci „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.

Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.



Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.

Chtěl bych, aby tam vytesali: „Zemřel, když byl ještě živ.“



„Před mnoha staletími vylíčil jeden básník putování muže jménem Odysseus. Vrací se na ostrov Ithaku, kde jej očekává milovaná žena. Musí čelit mnoha nebezpečenstvím, bouřím i pokušení pohodlného života. V jedné jeskyni se setká s obrem, který má uprostřed čela jediné oko. Obr se ho zeptá, jak se jmenuje. ‘Nikdo’, odpoví Odysseus. Bojují a jemu se podaří vrazit obrovi do jediného oka kyj. Východ ze sluje je zavalen balvanem, a když obrovi bratři uslyší jeho řev, běží mu na pomoc a ptají se zvenčí, kdo je tam s ním. ‘Nikdo! Nikdo!’ odpoví nestvůra. Oni tedy odejdou, neboť jim nic nehrozí, a Odysseus pak může pokračovat v cestě za ženou, jež ho očekává.“
„Tvé jméno je Odysseus?“
„Moje jméno je Nikdo.“

Dárek od Tebe - vrátil jsem se k vypravěči, k němuž bych se jinak po alchymistické zkušenosti nikdy nevrátil. Byl to smysluplný návrat; ta kniha je krásná.



NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondly (2005 - Storyboard)

Asie a Ty

To, co je na lidech nejvíce znechucující, je jejich prázdnota. Nemají co nabídnout, jsou jako Gobi ve svém středu – jen písek a prázdno. Sedí u vedlejšího stolu, s důležitou tváří mluví o zbytečnostech, beztvará moudra jim vylétávají z úst, jsou šediví – jako Budapešť při cestě z letiště; staré paneláky, špinavé ulice, kalná voda v řece, koncová světla aut ve smogovém hávu, zlatý řetěz na krku obstarožního taxikáře, déšť za okny, večerní únava, pouliční světla, poslední hosté restaurace těsně před zavírací hodinou, nedopité sklenice, sterilní hotel, hučící klimatizace žehlící vzduch a tiché anonymní pokoje.



Žiješ ve stínu – a víš o tom. Miluješ, trápíš se; jsi tam, kde já před dvěma lety.

Žiju ve stínu a nedokážu před tím utéct. To by muselo být sluníčko přesně nad mou hlavou, aby nebyl stín. Takových chvil je jen velmi málo, pár minut. A já je nedokázala správně využít. Prázdno cítím, ale cítím, že je ve mně...




Jsi taková, jakou jsem si myslel, že budeš. Jsem to poslední, co Tě zajímá. Chtěla bys vše vrátit, udělat vše jinak – Tvůj příběh je všude okolo, na těchto stránkách, v uplynulých měsících a letech. Ty jsi já a on je ona. Jsme ztracení spiklenci – oběti vlastní naděje a touhy.

Jsou dvě možnosti. Buď budeme pořád jenom toužit a litovat, že ten sen nikdy nezažijeme, nebo budeme litovat, že realita není krásná jako sen.



Stojím na místě. První filmový příběh z východu protemnil uplynulý víkend. Druhý ho prosvětlil zvláštním smutkem – koláží historických obrazů, lidských osudů, statečnosti a předurčení, nenaplnění, bolestí, vítězstvím, prohrou, sluncem a mraky – a nevyřčenou touhou po svobodě.

Chci se ztratit – a zítra pro to udělám všechno. Těším se.





NP Helios - Sons of Light and Darkness (2006 - Eingya)