Pořád jsem se ještě nerozhodl pro tvar náhrobku. Když je člověk mrtvý, už na tom pramálo záleží, pod jakým náhrobkem je pochován, a přesto mi to dost leží na srdci. Nesnesl bych, abych byl pohřben pod nějakou obyčejnou, nic neříkající deskou z hlazeného kamene, jakou má dnes každý druhý, se dvěma vyrytými jmény, světským a posmrtným, která stojí na podstavci s jamkami vyhloubenými v předním okraji, jednou na vonné tyčinky a druhou na obětní vodu. Jsem příliš velký snob na to, aby se mi líbilo něco tak tuctového.
Je kolem poledne; právě vstávám. Venku taje slabý nános v noci popadané běloby, prší a sněží zároveň, je ticho – jen Lanterna tiše plní ztichlý pokoj jemnými kytarovými plochami. Je poslední den v roce. Čas nevstávat, promrhávat hodiny, nepřemýšlet, pít, válet se v přetopené místnosti bez dýchatelného kyslíku a pohybovat se mezi artefakty včerejší alkoholicko-počítačově-zesíťované noci. Je mi dobře. Někde daleko jsi Ty; příslib krásného začátku nového roku.
Tak sem s nimi! Potrhlými předsevzetími, přáními plnými nesplnitelnosti, snůškou výzev pro vlastní vůli, které dají pocit, že se člověk stane lepším. Už zítra ráno! Je to jen hra, ale krásná. Jako sám život.
Netrouchnivět; je zbytečné nechávat tělo tlít.
Nevracet se; teď už doopravdy.
Nebláznit; přestat rýsovat podivné trojúhelníky.
Neflákat se; uvědomit si, co práce dává.
Nekřivit se; ten první a poslední otevřený příběh, pokroucený mezi těmito stránkami.
Využil jsem chvíle, kdy Sacuko popíjela čaj, abych jí mezi řečí vysvětlil, co mám v plánu.
„Těmhle vlněným kuličkám se říká tampony.“
„A na co je máte?“
„Namočíš je do černé nebo červené tuše, přiložíš je na kámen a uděláš otisk.“
„Vždyť tady žádný kámen nemáte!“
„Nebudu ho taky potřebovat: použiju něčeho docela jiného.“
„A čeho?“
„Potřu ti tuší chodidla a otisknu je na arch čínského papíru.“
„Na co, prosím vás?“
„Podle tvých otisků si nechám vyrýt do kamene Buddhovy šlépěje. A až umřu, chci ležet pod nimi. To bude moje nirvána.“
NP Lanterna – Brightness (2004 – Highways)
