Byl jsem tam a čekal na tu jednu píseň, o které jsem věděl, že nezazní. Zvláštní nostalgie se dala přímo nahmatat – ta touha vrátit lehkost minulosti a spolu s ní přetěžké vědomí její existence. Ta nemožnost jít kupředu; stárnutí, pohledy zpět, poslední marný pokus o pár dalších kroků, poslední smutný pohled a všudypřítomná melancholie...
Nejkrásnější a nejdůležitější věci člověk vždy objeví náhodou; ony si vlastně najdou jeho. Byla tenkrát tmavá noc a já se vrátil a rozsvítil a začal hledat; jen tak. Stránky mizely a objevovaly se, hudba tiše hrála, já jsem možná ještě pil, ráno se blížilo – a pak se to stalo. Pár odstavců a vět. Nález ztraceného pokladu. Utříděné myšlenky, které bych si sám pro sebe jinak dával dohromady roky a desetiletí. Tolik odpovědí na tolik otázek! Jako když člověk chodí každé ráno v mrazivé zimě koupit jednu briketu, aby se večer mohl ohřát na pár chvil, a pak, najednou a nečekaně, mu před domem vysypou vagón antracitu, aniž si ho objednal.
Triangular theory of love. Je to přeci tak jasné, tak zjevné, tak samozřejmé. Souznění, vášeň, rozhodnutí – základní stavební kameny, bez nichž se jakákoli stavba dříve či později zřítí. Najednou je možné dívat se do minulosti a nalézat odpovědi na ta prokletá ‘proč?‘ – vše je náhle tak pochopitelné, otazníky se rozplývají v odpovědích a příběhy získávají zřetelné obrysy v náhle odhaleném kontextu. Vždycky něco chybělo, vždy alespoň něco. Proto musel přijít další příběh, další hledání a nalezení, další ztráta. Střecha musí být podepřena třemi sloupy; jinak se převáží na jednu ze stran, začne klouzat, zřítí se a rozpadne na tisíce úlomků náhle zrozené minulosti...
Ve skutečnosti je ale vše složitější; trojúhelník není jeden, jsou dva. Nic jako společná charakteristika vztahu neexistuje; ani nemůže. Vždy je to sjednocení dvou trojúhelníků – a ty musejí mít stejné obrysy. Stejně dlouhé odvěsny a základnu, stejný tvar. Oba to musejí cítit stejně. Dokonalost a naplnění jsou mnohem více nedosažitelné, než to na první pohled vypadá. Naše vlastní Já musí mít stejné pocity, jako Já schované v našem protějšku.
Musíme k sobě cítit vášeň, musíme se chtít, toužit po sobě, musí se nám zatmívat před očima, musíme cítit bolest jen z pomyšlení na to, že ten druhý je někde s někým jiným, ať už v opilosti či za střízliva, ať už z vlastní touhy, pokušení či jakéhokoli donucení, s dostavující se lítostí či bez ní, s vědomím chyby i správného rozhodnutí. Musíme přestat být lidmi; myšlenky musí zůstat ležet na zemi mezi kusy spěšné strhaného oblečení...
Musíme si rozumět, chápat se, svěřovat, dávat napospas. Musíme si věřit, vnímat nevyřčená slova, rozumět gestům, číst v očích. Musíme cítit, že jsme spolu, i když jsme od sebe stovky či tisíce kilometrů; musíme cítit přítomnost toho druhého, jeho existenci, jeho blízkost...
Musíme se rozhodnout – a za rozhodnutím si stát. Nenechat se zviklat. Odehnat pochybnosti, neprojevit slabost, dokázat si poručit. Zastavit se, přestat hledat. Přestat se ptát. Žít.
NP Zbigniew Preisner – Rain (2004 – The Beautiful Country (OST))
