Vše, co jsem prohrál...

Ležel jsem na trávě, upíjel pivo, bavil se s přáteli a cítil palčivost nutnosti blížícího se rozhodnutí. Slunce bylo schováno za mraky a přesto tak nějak podivně hřálo. Měl jsem pocit, že tam nepatřím; už ne. Jenže pochybnosti nikdy nemizí, nikdy a v ničem... A pak jsem Tě uviděl. Jen tak mimoděk; stála jsi na okraji záběru toho filmového obrazu, a řemeny Tě svázaly bezpečím. Pak jsi začala stoupat a ladně a nebojácně postupovat výš a výš po stěně, kterou tam pro nás vztyčili... Zastavilo se mi srdce, tak jako vždy v podobné situaci. Zase jsem to měl před očima: ty hebké nohy, které tolik voněly a které sis nemusela nikdy holit. Drobnost, na kterou nikdy nezapomenu. A všechno to ostatní, co se mi občas za krutých nocí vrací v podobě neuvěřitelně silných snů, a já se nad ránem v polospánku modlím, aby ten krásný sen nikdy neskončil, protože vím, že vystřízlivění do reality v zapoceném autobusu jedoucím do klimatizovaného openspacu bude tak moc trpké, jako pohled na to, jak si se spustila po laně, on přišel, a spolu jste odešli v láskyplné souhře uvědomění si společné budoucnosti...



Nemohl jsem ten klub najít; schován mezi silnicí a nábřežím, v podivném meziprostoru v hloubce pod zemí, kam jsem sestoupil probíjeje se tlačenicí ostatních nedočkavých... Vrátil jsem se na začátek, několik let nazpět, do doby, kdy jsem užasle objevoval nové hudební dimenze podivných instrumentálních koláží, jež si hrály s dynamikou a melodiemi tak ladně, jako baletky tančící na pódiu, jež po několika minutách tiché krásy smete orkán, po němž opět vysvitne slunce... Explosions in the Sky. Ještě máme pro co žít. Ještě ano. Ještě dnes. A zítra.



Nevěděl jsem, jestli mi budou rozumět, když jsem tam seděl a povídal. Když jsem odmítal neodmítnutelné a snažil se vysvětlit, že rozhodnutí někdy nemohou být založena na racionálním základě. Že nemůžu žít v přímce, že potřebuji křivku divokou jako záplavové vlny v kaňonech Zionu, že mám raději amplitudy svých sinusoid, nežli klidnou hladinu opakujících se dní, že musím odejít, abych nelitoval, že si chci dokázat, že na to mám, že vše v mém životě je postaveno na sebekázni a hrdosti, že potřebuji zmizet, vplout do dalšího oceánu, že chci naposledy stát nahoře s výhledem na Prahu, zapálit si cigaretu, o kterou Tě požádám, a říct Ti, že někdy ty nejzásadnějšího rozhodnutí vzniknou tak, že se člověk nerozhodne, a pak Ti říct, že bys měla jít, protože nás chci ušetřit pár posledních frází, a pak si zapálit, otočit se a vlhnoucíma očima se dívat na město, kam se za pár měsíců nepravidelně budu vracet tak, jak z něj nyní nepravidelně utíkám...

NP Ólafur Arnalds – 1953 (2007 – Eulogy for Evolution)

Kurz negativního myšlení

Vzdaluji se od všeho standardního, průměrného, normálního, hezkého a lidského. Nevím proč, nepřeji si to, ale nemám sílu s tím něco dělat. Dívám se okolo sebe na topící se v kompromisech a blahořečím sám sobě za to, že se mi podařilo uniknout. Kolem mne je svět, který se nepřestává nepředvídatelně měnit, a já se příští týden rozhodnu změnit armádu, za kterou bojuji; jsem jen žoldnéřem nového tisíciletí, který prodává svůj mozek tomu, kdo více platí...



Občas potkávám naivní snílky s představou, že práce, jako je ta moje, má přidanou hodnotu a společnosti, nám, mně i Tobě, mé rodině, lidem okolo i všem ostatním snad něco dává, vrací, splácí dluh, někam nás posunuje, mění svět za lepší a v tom všem, co mění a dělá, má smysl a vnitřní význam. Jenže ve skutečnosti jen sanujeme chyby minulosti a stavíme trouchnivějící základy práce pro naše následovníky, a to vše v hávu boje za vyšší zisky, za tajnosnubně kouzelný převod finančních prostředků od těch nejchudších k těm nejvíce bohatým, od potřebných k těm zmlsaným... Jsem dalek toho, abych proti tomu bojoval; kolik lidí můžeme zachránit? Jen sebe a pár blízkých, ne více, to nejde...



Film, který umí rozesmát i mrazí zároveň, příběh ukazující bolest, již nelze vyslovit, a zároveň hřeje mihotavými paprsky naděje schované v lidskosti, lásce, rozhodnutí, víře a vnitřní síle. Dívám se na vzdalující se stromy poslouchaje chór teskných melodií a mám pocit, že to přeci ještě musí přijít. To všechno, co potřebuji a hledám. To, pro co se všeho vzdám, abych o vše získané nakonec definitivně přišel. Obrovská vlna s amplitudou, jež mě katapultuje do vesmíru i pekla zároveň, a já se pak vrátím zpět, do stínu, vyrovnaný, posmutnělý, unavený, klidný, smířený – a tak nějak podivně šťastný; šťastný, že jsem to zažil...

NP Mugison – Til Eru Frae (2006 – Mýrin (OST))

Moře...

Země je stále ještě modrozelená; nebe ale pomalu přechází z oblaky pokryté tmavě modré do temně černé a svěží zelená deštěm skropené trávy se začíná ztrácet v padajícím soumraku. Chyběl mi déšť. Jeho vůně. Kapky stékající po tvářích. Kaluže vody na cestách a silnicích. Odrazy v hladinách jezer a rybníků. A zelená barva kolem.

Vrátil jsem se; stejný i jiný zároveň. Zranitelnější než kdykoliv předtím. Prázdnější než zmačkaná plechovka Milwaukee's Best. Vyprahlejší než Death Valley. Ztracený jako ponechaný napospas někde uprostřed Canyonlands. Jsem tu – s porouchaným kompasem. Nevím, kam mám jít, a nevím, jak to zjistit. Čekají mě rozhodnutí a já se dívám na hvězdy, aby mi poradily. Večer otevírám okno a vdechuji noční vzduch s pocitem, že mi umožní přežít noc jako respirátor spícímu v komatu. Rovné řady světel osvětlují tmu a i před půlnocí je stále teplo. Nechce se mi nic z toho, co musím, a ještě více se mi nechce to, co bych měl chtít, co můžu, na co mám právo, o čem sním a po čem toužím. Nechce se mi nic začínat a ani nic končit. Chci se zastavit a nechat svět proplouvat kolem sebe. Chci být osamělým pilířem široké řeky, jež se dívá na proplouvající vlny s klidnou vyrovnaností nekončícího běhu staletí.

Tohle je krásné album; je široké, plné ploch a vln, osudů a příběhů, smutku a naděje.



Seděl jsem tam, v krvi červené, a nechal se unášet. Měl jsem ta nejvyšší očekávání, tak nebezpečně jsem se choval vůči sám sobě. A nemohl jsem se zklamat. Protože nadčasovost nezklame, nikdy. A Ivan hrál tak, že mě nutil zavírat oči, a Chopinovy melodie se nesly vzduchem, a poté Debussy začal malovat zvukové obrazce přímočarých a přesto rozmlžených motivů, a pak přišel závěr, strhující, jedinečný, dechberoucí; závěrečná katarze Balady f moll mi zastavila dech i tep na nekonečně dlouho trvající minutu... a lidé stáli a tleskali a všichni věděli, že některé okamžiky jsou neopakovatelné a tak silné, že z paměti nezmizí nikdy, nikdy v životě...



Nevím, kam směřuješ. Chceš se vrátit. A já Ti nemůžu pomoct; k návratu ani od něj. Jsi mi sympatická a stejně tak mám pocit, že mezi námi je něco, co nemůžeme odstranit. Palisáda mého hradu, již jsem sám vystavěl svými očekáváními a nároky, má ostré kůly a hluboký příkop. Nevím ani, jestli bych ještě vůbec dokázal vyjít neozbrojen sám před svůj hrad, bez vzpomínek a snů, a jen tak, bez ničeho, rozevřít náruč, zavřít oči a stát...

Bjornstad, Darling, Rypdal, Christensen – I (1994 – The Sea (ECM 1545))