Povedlo se mi jediné – dokázat si, proč jsem musel odejít. Protože Ty jsi už dávno někde jinde, náš příběh máš uzavřený v zaprášené poličce minulých let a jen já se dokážu bosý brodit střepy vzpomínek, které si házím před sebe tím, že stále ještě uvažuji o naší budoucnosti. Bylo to tolik jasné; my jsme na povrchu a vždycky budeme. Nic nadčasového. Nic trvalého. Nic...
Ležel jsem tam na chladné zemi a chtěl jít s Tebou nahoru; dávno nešlo o sex, šlo o mnohem víc – o lásku. Chtěl jsem Tě zachránit; zoufalec, dobrák, zbabělec, snílek, chudák. Co víc z toho? Všechno dohromady... Tvůj životní styl se Ti vrátil s takovou razancí, že – doufám – Ti ukázal cestu dál; poslední varování, stále ještě možná bez následků, naposledy... jaká budeš? Ty nechceš lásku a já to nikdy nedokázal pochopit...
Třeba jen potřebuji, aby uvadla Tvá krása. Třeba se potřebuji přestěhovat na jinou planetu. Třeba potřebuji potkat někoho, po jehož těle budu toužit tolik, jako po tom Tvém. Třeba jen potřebuji přestat přemýšlet.
Byl to víkend konce příběhů. Několik desítek hodin, kdy se zvedl vítr a šuměl v korunách stromů mého života. Větve se nakláněly, listí padalo; celý sad ale stále stojí. Sedím teď tam, kde jsem prožil většinu času první třetiny svého života, piju červené, cítím dozvuky nachlazení z páteční opilecké prochladlé noci, kdy jsem ležel tam v centru na zemi před vchodem do Tvých komnat, a cítím, že začínám být vyprahlý. Jako všechny ty americké parky středozápadu uprostřed léta. Čas stojí. Fotím stejné fotky stejného místa. I elektrické dráty stárnou. Barvy se mění. Já ne.
...
Po pár hodinách přišlo ráno a pak odpoledne a já se přesunul z minulosti do přítomnosti, jež nemá budoucnost. Seděl jsem na schodech před tím největším obchodním centrem ze všech a čekal, až vyjdeš ven na sluneční světlo z potemnělého přítmí metra. Dávno už je mi jedno, v čem a kam jdu, a užívám si vágusovské pohody uprostřed konzumního šílenství, v tichu se usmívám plynoucímu času, obtěžkancům v zajetí sobotních ranních igelitek, betonovým nádvořím a samotevíracím dveřím.
Jižní město, koleje, Blanice; vzpomínky. Stoprocentní opice jenom z klubu Blanice. První sex; to zklámání – to je jako všechno?
Seděla jsi pak naproti mně a bylo to skvělé, jako vždy. Bavíš mě a já Tebe. Pili jsme a jedli a čas plynul a já tam nechal dýško jako nikdy v životě; pustil jsem bankomatu žilou, abych přežil léto. „Už ho můžu chytit za ruku, když chci“, odpověděla jsi, když jsem se zeptal, co se změnilo a co je jinak. Namísto banálních frází o vztazích a chození a všech těch nálepkách, které na sebe dáváme a jimiž se svazujeme, jedna prostá všeříkající překrásná věta.
Když jsem Tě svlékal, sám jsem si tím nebyl jist. Jenže v padající tmě se černé duše lépe schovají – a my se museli schovat. Kdyby byl svět černý a bílý, bylo by vše jasné a zřejmé – a Ty bys jela domů a vstoupila do nadcházejícího štěstí. Jenže život má více barev a my jsme několik hodin žili láskou, která umře se svítáním, a když ses pak na mě schoulila po návratu na Zem, tiše jsme leželi a já si jen pamatuju, že pak jsi přišla ze sprchy, já seděl nahý v rozsvíceném pokoji bez záclon všem protějším oknům navzdory a hrál, a když jsem se Tě zeptal, jestli znáš tu scénu s panenkami, tak jsi řekla, že ano, a já hrál a Ty jsi se ke mně přimkla zabalená v bílém ručníku, a kdybych měl v sobě ještě nějaké city, možná by mi do očí vstoupily slzy, na chvíli, na pár prchavých okamžiků...
Max Richter – The Blue Notebooks (2004 – The Blue Notebooks)
