Jsem doma. Je ráno a slunce se ještě nestačilo schovat za bílé mraky, které pomalu kráčí po obloze. Stromy mění barvy a venku je příjemný chlad; za pár týdnů se jeho přívlastek změní na nepříjemný a listy se budou rozpadat na blátivých ulicích na molekuly prázdna. Poslední záchvěv odcházejícího léta; to mám rád. Jako všechno, co končí.
Vracet se domů z míst, která si člověk zamiloval, je těžké; v návratu jsou stopy melancholie, nostalgie i smutku a domov vítá připomenutím všech těch povinností, které se pomalu vracejí. Zážitky z cesty za svobodou stále přehrávají příběhy odžitých dnů - krátké filmy před očima i za stavu bdění - jenže člověk si pomalu začíná uvědomovat, že je to jen film. Příběh minulosti. Pár dnů v oparu nostalgie a vzpomínek.
Návrat z míst, která člověk začal nenávidět, je euforickým vysvobozením, kdy každodennost získává punc svatozáře, nenáviděná šeď lokálnosti příchuť čehosi blízkého, známého a hřejivého, a v duši, která strádala v chmurných úvahách o smyslu bytí někde pryč, kde je člověk sám, unavený a bloudící, je najednou podivná smířenost s příměsí radosti z návratu.
Nikdy jsem jim nemohl nic říct. Neumím ten jazyk s podivnými písmeny, který je blízký i cizí zároveň, umím jen pozdravit a poděkovat – a název ukrajinského piva, které mám rád. Každý den jsem se zamiloval. Každý den. Alespoň na pár hodin. Potkával jsem je v podchodech, na ulicích, v kancelářích. Měly jedno společné – byly rády ženami. Užívaly si to. Vyzařovalo to z nich. Byla mezi námi propast, a proto byly tak přitažlivé. Ta největší výzva, s kterým se musím popasovat, neleží v kanceláři, do které denně chodím.
Jsem vděčný za tyhle okamžiky, kdy za okny pluje krajina, já listuju svým playlistem a hledám, co mám rád. Philippe Rommbi. Gustavo Santaolalla. Eddie Vedder. Kurt Cobain. Včera jsem poslouchal Zbigniewa Preisnera. Byl večer a já jen ležel na gauči, díval se z okna a mlčel. Neměl jsem sílu ani chuť pít. Něco se mění. Vstávám brzy ráno a brzy chodím spát. Miluju život. Miluju svobodu. Mít možnost zmizet a vrátit se, kdy budu chtít. Odcházení a návraty. Bude poledne. Končí září.
V pondělí si beru day off. Žádná dovolená; prostě nikam nepůjdu. Prodávám svůj mozek a nechávám si platit zlaťáky i tolerancí svého já. Barter tu s námi bude navždy; nejdokonalejší prostředek směny. Budu se toulat městem a dívat se na stromy, které mění barvy. Dám si mexické jídlo a kafe někde na rohu. Budu se procházet okolo Vltavy a hledat zázrak. V podvečer budu chtít vidět slunce chýlící se k západu. Budu mít pocit, že něco odchází, ztrácí se, budu chtít někomu zamávat; v uších mi bude znít A Wave To Bridget Fondly. Bude pondělí večer a já se budu ztrácet v městě, kde jsem strávil tolik času, ale které vlastně vůbec, ale vůbec neznám…
NP Mogwai – Hunted by a Freak (2005 - Government Commissions)
