Ta únava, červené oči, bolest schovaná za čelem, kocovina. Včera jsem pil hodně a stakánky vodky mi temnily mozek, a nakonec jsem si sednul za to krásné piano, které v tom zvláštním jazzovém klubu bylo, a hrál, hrál těch pár skladeb, které umím, v čase těsně po půlnoci, a venku mezitím mrzlo a sněžilo a mně bylo najednou všechno úplně jedno…
„Včera jsem měl chuť… Ohromnou chuť…,“ šeptl jí do ucha. „Ale co se dalo dělat…“
Dál pronášel důvěrnosti. Poslouchala ho, kousala se do rtů, vyhýbala se mu pohledem a byla rozpolcená mezi touhou, aby mlčel a aby zašel ještě dál.
„Má obava je jiného druhu, ale ani já sama nejsem schopna ji přesně popsat. Před chvílí jsi pronášel slova božstva, osud a nevyhnutelnost. To všechno je nádherné, avšak zároveň děsivé. Nechci nikomu způsobit neštěstí.“
„Aha,“ pronesl pobaveně. „Jako každou vládkyni tě koruna samozřejmě přitahuje i děsí. To je pochopitelné, neboť koneckonců každá koruna se leskne, ale skrývá v sobě i trny.“
Herci smutných představení – od začátku víme, že bojujeme a přitom nemůžeme vyhrát, je to jen přetvářka, ještě chvíli být přisátý na penězovod benefitů, reportovat a eskalovat, delegovat a manageovat, a neustále přitom komunikovat, s kýmkoliv, kdykoliv, o čemkoliv. V tom neustále se měnícím světě plném komplexnosti a stále složitějších problémů postavených na nedokonalých řešeních minulosti a zbytečně vytyčených bezchybných cílech se nedá vyhrát, dodat, doručit; každá sociální skupina je stejná a pro současnou realitu potřebujeme jen její nejlepší část, které se tak zoufale nedostává. Proto všechny ty kompromisy, záplatované záplaty, podmínečné akceptace, nesplněné milníky a recyklované dokumenty. Je to jen práce – ale bolí to i tak.
Proč to tak je? Proč chce člověk vždy o něco bojovat? Proč nemůžeme být jen tak obyčejně šťastní? Proč chceme neustále překonávat překážky? Vybíráme si příběhy, kde dlouhodobá společná budoucnost visí na tenkém vlásku, neustále, pořád – a trápíme se otázkami a mučíme představami a hrajeme a předstíráme, sami sobě i tomu druhému, snažíme se bojovat o další den, víkend, týden či měsíc. A někde jinde, přitom, tak blízko nás, je štěstí na dosah, jenže se zdá až příliš nedokonalé v té své dostupnosti a přístupnosti – vzít, co se nabízí, a být šťastný do konce života? Kdo o to stojí, říci pouhé ano? Asi je přitažlivější trápit se budoucností a překonávat nepřekonatelné rozdíly, než smířeně žít se získaným štěstím…
Ale právě z kočáru připomínajícího zároveň motýla i rakev na něj tak něžně a cituplně, jako dosud nikdo, pohlédla žena s kaštanovými vlasy. Díval se v životě do očí mnoha žen a spousta horoucích, cudných, vzrušujících , něžných, lstivých i hrdých párů očí zase hledělo do těch jeho, ale nikdy to nebyly takovéto oči. Její pohled byl vzdálený i blízký, srozumitelný i záhadný, nečitelný i soucitný. Vzbuzoval v člověku touhu, ale zároveň ho svíral a unášel daleko, mimo život, do záhrobí, odkud se člověk mohl poklidně pozorovat.
Let s přestupem má tu výhodu, že je více času zadarmo se opít. Že je možné jen tak sedět a psát a přemýšlet, nedělat nic a přitom to nejdůležitější; čas strávený se sebou samým. Právě teď jsem talking to myself, právě teď se dívám do zrcadla a vidím unavené oči a sklopenou hlavu; snažím se nacházet drobné radosti, ale klopýtám pod tíhou dobrovolně zvolené zodpovědnosti, je mi smutno ze svých vlastních nezdarů, sebelítostivý jako Honza Nedvěd mám pocit podivného štěstí v zrcadle se dívaje na svůj odraz ztracence, který dříve nebo později ztratí vše, na čem mu doopravdy záleží… Broken december…
NP Mogwai - Terrific Speech 2 (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))
