Nakonec to vlastně byla jen taková groteska, jako ten film, který mi přišel jako působivý koktejl všeho možného, co nejde smíchat dohromady, ale přesto se o to někdo pokusí, vytrvá, míchá, tvaruje, neustoupí – a vytvoří něco podivného, co není ani dobré ani špatné, co lze jen těžko popsat, co ale stojí za to vidět a zažít.
Kapky stále visí na parapetu a padají dolů na schody navzdory prosinci, který by měl způsobovat jejich mrznutí, a mlha se válí nad polem, které vidím z okna, a je nad ránem a já jsem doma, na pár hodin, nabrat sílu a klid a vyrovnanost, kterou potřebuju, abych mohl jít vstříc dalším dnům… Já to všechno věděl a cítil a to nebyl nedostatek empatie, já si pořád pamatuju ty Tvoje lesknoucí se oči tenkrát v tom metru a taky jak jsme jeli Šumavou a Nohavica hrál Ještě mi scházíš, a já věděl naprosto přesně, co je v Tvé mysli, jen jsem neměl dost síly se na to zeptat a probrat to s Tebou… Rozdíl mezi ženami a muži je, že ženy se pro lásku rozhodují, nakonec se rozhodují – muži ne. Muži podvědomě chtějí, aby láska přišla do jejich klidného svobodného života a vše zpřeházela na ruby, aby se kvůli ní mohli vzdávat věcí, které mají rádi, aby za ní mohli bojovat a vážit si jí a pečovat o ni… a pak se to stalo a najednou Ty jsi byla v mém životě a já bojoval se sebou, s Tebou i okolnostmi o pár dalších dnů, které jsem nám chtěl dopřát, abychom se dostali k sobě blíž a mohli se zamilovat, budou-li nám hvězdy přát… A teď, když se dívám z okna, toužím po tom, abych se otočil a uviděl Tě, jak ležíš a klidně spíš…
Ty jsi to nečekala a já taky ne. Nebylo to úplně pravděpodobné. Napadlo nás to, ale stejně jsme tím byli oba překvapeni. Tou silou, lehkostí, přirozeností. My dva… Je to všechno jako sen, který skončil dnešním probuzením, a já jsem strašně moc unavený, ospalý, malátný; ale nemohu spát ani bdít, jsem v nějakém zvláštním mezistavu a ovíván teplým vzduchem klimatizace toho starého Boeingu, ve kterém sedím, se propadám ze světa nekonečných představ na planetu obyčejné reality. Ty jsi zatáhla za záchrannou brzdu v tom posledním možném okamžiku a teď už víš, že se musíš vrátit, že na mě musíš zapomenout a chceš zapomenout, že na mě nesmíš myslet a nebudeš myslet, že máš někde jinde svůj klidný přístav, do kterého opět připluješ, a třebaže Ti občas přeběhne mráz po zádech a stín po duši, já budu jen přelud z několika málo dnů, které se možná ani nestaly, nebo pokud ano, tak strašně dávno, v minulém životě…
Teď tu sedím se stejným pocitem, jen je o pár dnů více, a já jsem v podivném městě, kde sněží a mrzne a směnný kurs se propadá do propasti beznaděje, vítr fouká, noc padá na zem a já pomalu kloužu dolů po své emoční sinusoidě, dívaje se do tmy, v níž nelze rozeznat žádné obrysy. Byl to jen přelud, sen, bláznovství; miloval jsem Tě až moc, a proto jsem Tě ztratil, lehkost zmizela a přišel čas otázek, neexistujících odpovědí, nabídek, jež nelze přijmout, smutných pohledů, němých i vyslovených výčitek a nakonec, jako dezert, prosby o pochopení. Jenže jediné, co já chápu, je, že to nemůžu pochopit. Prostě nemůžu… Zapomenout… proč? Jak? JAK?
NP Nothing; earphones lost in the airplane...
