„Proč je kolem nás stále více otázek a věcí, které nedokážeme pochopit? Proč, když už něčemu začneme rozumět, objeví se další otazníky?“ zeptala se a dívala se mu přitom přímo do očí.
Chvíli mlčeli. Bylo to zvláštní ticho; příjemné. Takový druh ticha, kdy je člověk za ticho rád – nikdo nemá pocit, že je třeba něco říci, a naopak všichni cítí, jak nastalé mlčení uklidňuje a hladí po duši.
„Možná je v rovnici tohoto světa až příliš mnoho neznámých, a proto nelze na žádnou otázku uspokojivě a zcela odpovědět. A možná některé otázky prostě nemají odpovědi,“ tiše řekl a zadíval se ven z okna na protější dům, v němž se náhle rozsvítilo světlo v několika místnostech najednou.
„Všechny ty podivné modely a křivky, které jsem se snažil pochopit a musel pochopit, když jsem byl na škole, měly v sobě jeden podivný předpoklad – ceteris paribus,“ pokračoval a stále se díval z okna na protější dům, jakoby skutečnost, že se najednou rozsvítilo několik oken, měla nějakou zvláštní podivnou moc. „Jenže problém tohoto světa je, že žádné ceteris paribus, za jinak stejných podmínek, neexistuje. A nikdy nebude existovat. Někdy se zbytečně snažíme pochopit a rozumět, chceme něco vyřešit, obhájit před někým či snad sami před sebou, rozklíčovat, rozmotat a rozuzlit, a namísto toho bychom měli jen naslouchat. Zastavit se, naslouchat – a poslechnout.“
„Ale co poslechnout?“ zeptala se.
„Svůj instinkt. První dojem. První vnuknutí či myšlenku. Jako když tě někdo zkouší testem s více možnými odpověďmi, ty nevíš, a přesto jednu zaškrtneš, tak nějak automaticky – máš pocit, že je správná. Instinkt.“
„Nevěřím v instinkty. Mám pocit, že mě vždycky zklamaly.“
„Mě nikdy. Buď jsem jim naslouchal, a udělal jsem správně, a nebo ne a spálil se, a stejně to nakonec bylo správně. Proto v ně věřím – protože jsem kvůli nim tolik pochopil a protože možnost jim naslouchat je jen volba, nikoliv nutnost.“
Světla naproti najednou zhasla – pomalu se blížila jedenáctá. Venku mrzlo a vypadalo to, že možná začne znovu sněžit. Byl to zvláštní měsíc – už si ani nepamatoval, kdy naposledy bylo ve městě tolik sněhu; neustále byla zima a obloha se každým dnem jakoby propadala níže a níže k ulicím – šedivá jako domy, k nimž se snášela.
Mlčeli. Napil se červeného a znovu se podíval ven z okna. Měl pocit, že ona je najednou nějak moc daleko, že se mu vzdálila, že jí nerozumí a ona jemu. Nemyslel, že by mu rozuměla s těmi instinkty – on si vlastně taky moc nerozuměl. Věděl jistě, že byly okamžiky, kdy instinktům záměrně nenaslouchal, protože něco chtěl a po něčem toužil – a pak se vydal na zteč, přestože tušil, že až vystrčí hlavu nad barikádu, zbloudilá kulka mu proletí hlavou.
Z reproduktorů se tiše linul Stephan Micus – ten zvláštní trubadúr tajemných dálek, asijských chrámů, opuštěných měst a nedotčených civilizací. Ocean. Měl tohle album rád; vždycky se těšil, až v jeho třetí části začne ta krásná melodie, tak nečekaně chytlavá. Vždy mu dokázala vehnat do tváře alespoň stín úsměvu; tak nečekaně silná byla její moc.
„Někdy mluvíš až příliš a já se ztrácím v tvých slovech a nechápu tě, a jindy mlčíš a myslíš si, že všemu rozumím. Proto se od sebe občas tolik vzdalujeme,“ promluvila najednou do ticha.
„Možná. Jenže pak stačí, abychom se na sebe podívali, jeden druhému do očí, a jsme znovu spolu. Nepotřebujeme slova, když v té podivné houpající řece života proplouváme mezi skalisky na stejném voru. Teď jsme spolu, jako ta světla naproti – rozsvěcují a zhasínají se současně, jako hráči orchestru, jež dostali pokyn od neznámého dirigenta,“ mluvil a otočil se k ní. Teď se na ni díval on.
Zavřela oči.
„Chtěla bych se s tebou milovat…“
Chvíli mlčel.
„Já taky,“ zalhal. „Ale nejdříve dopijeme – dokud jsme ještě spolu, dokud je venku noc a světla nesvítí, a dokud hraje Stephan. Až něco z toho přestane platit, tak půjdeme vedle; dříve ne.“
Už tolikrát si říkal, že ona tohle vlastně nikdy nemůže pochopit. Že někdy je mu mlčení cennější než cokoliv jiného na téhle planetě. Kdyby si nedokázala říct, aby se s ní miloval, nemohl by s ní být, to věděl – ale stejně tak věděl, že kdyby se hned zvedl, objal ji a odnesl, byla by zklamaná. Ve skutečnosti vedle něj chtěla ještě chvíli tiše sedět. Chtěla, aby na ni dostal chuť. Chtěla být ještě chvíli s ním, zcela při svých smyslech.
Najednou se naproti jedno okno nečekaně rozsvítilo a téměř ve stejný okamžik z reproduktorů dozněla hudba.
Oba zůstali dál sedět; bylo by to jako porušení protokolu, najednou vstát a jít pryč. Obrátil se k ní, lehnul si a položil jí hlavu do klína. Měl otevřené oči a díval se na spoře osvětlený strop.
„Na co myslíš?“ zeptala se.
„Jednou si půjčíme jachtu a vyjedeme na oceán, na ten, který teď plul v těch melodiích kolem nás. Objevíme ztracené moře, které zmizelo ze všech map, a pojedeme tak rychle s pohybem slunce na obloze, že pořád budeme vidět jeho východ. Plachty budou mít barvu ohně a naše stíny budou dlouhé jako hlavní stěžeň. V ráhnoví bude tiše sedět několik ptáků, moře se bude tiše kolébat v té zlatozelenavé barvě a jemný slaný vítr ti bude cuchat vlasy. Budeme staří a budeme se cítit na dvacet, a nebo naopak budeme stále ještě mladí a budeme se cítit na sedmdesát. Bude to jízda na pomezí noci a dne, mezi známými světy neznámým mořem, jízda bez cíle, jen se známým směrem. Venku na lodi bude stále ještě ranní chlad odcházející noci, ale do dek, v nichž budeme ležet, budou nesměle dopadat paprsky neustále vycházejícího slunce. A pak se mě zeptáš, jestli tě miluju, a já odpovím, že láska je právě ten moment, kdy člověk má pocit, že slunce nemůže nikdy přestat vycházet…“
NP Zbigniew Preisner - Prayer (2008 - Anonyma (OST))
