pátek, února 13, 2009

Lost in the snow

At the top of Oukaïmeden

Seděl na posteli s matrací rozměklou jak máslo na den vyndané z lednice a díval se na ni, jak se svléká. Čepice už ležela na zemi a stejně tak i rukavice; teď si rozepínala bundu. Odhodila ji na zem, potřásla hlavou a usmála se na něj.

„Budeš se na mě jen tak dívat? Nechceš to tu uklidit?“

„Budu se dívat tak dlouho, jak budu chtít, a úklid necháme na čas, který tomu bude více vybízet,“ odpověděl a rovněž se usmál. „Pokračuj ve svlékání – baví mě to. Je to jako dívat se na televizi na pořad po desáté, v němž se možná objeví ženské ňadro, ale možná taky ne…“

Vrátili se právě z lyží, venku už spadla tma a začínalo sněžit, ale pokoj byl příjemně prohřátý. Všude okolo se válely zbytky oblečení a na stole stály jako dva pomníky včerejší noci dvě dopité láhve červeného. Byl to ten zvláštní čas, kdy je tělo zaplavené endorfiny z pohybu a člověk se cítí šťastný a odpočatý, přestože je unavený a malátný.

Stála před ním jen v obepnutém těsném svetru a snažila se sundat lyžařské kalhoty; nedařilo se jí to, šlapala si na svlečenou nohavici a měla co dělat, aby neztratila rovnováhu. Nakonec se přeci jen vysmekla z obepnutí kalhot a zůstala stát jen v teplých punčocháčích.

Měl na ni chuť; věděl, že její tělo bude hřát i studit zároveň. Tím, že se svlékala tak moc obyčejně a přirozeně, bez jakýkoliv postranních úmyslů, byla o to přitažlivější. Nevěřil na erotické svlékání; věřil na přirozenost, nenucenost a plynulý tok událostí.

„Sundej si svetr i vše, co je pod ním, a stejně tak punčocháče. Chci, aby sis pak lehla na postel,“ obrátil se na ní a jeho hlas měl dostatečnou dávku autority na to, aby nezačala odporovat. Navíc nechtěla odporovat; měla ráda, když jí říkal, co má dělat, tušila-li přitom, že na konci ji čeká příjemné vzrušení. Hrála si jako on; oba dva věděli, že jednou z nejcennějších věcí, co člověk má, je možnost vypnout mozek a nechat se unášet hormony pulzujícími v těle.

Lehla si na postel; jen v kalhotkách. Její kůže byla ještě červená od mrazu a zimy venku, ale přitom teplá na dotek. Cítila, jak začíná být vzrušená. Špičkou nohy se dotkla jeho zad.

„Tak bude něco?“ zeptala se pak, trošku zklamaná, že se nic neděje.

Svlékl se, sundal jí kalhotky a bez okolků a jediného slova do ní vstoupil, až ji to trochu zabolelo. Chytnul ji pod zády a zvednul do sedu tak, že oba seděli proti sobě, jeden v druhém, a téměř se dotýkali obličeji.

„Mám rád, když jsme takhle spolu, když cítím tvé tělo a ty mé. Budeme teď takhle sedět a možná se trochu pohneme, ale nic víc. Chci takhle sedět věčně – nebo alespoň do okamžiku, kdy ty dostaneš hlad a já žízeň,“ tiše říkal s jemným úsměvem.

V momentě, kdy se chtěla usmát, se pohnul tak, že jí vzrušení projelo tělem – a namísto lehkého smíchu uslyšel krátký vzdech. Byli na stejné vlně; věděli to, přestože si to nikdy neřekli. Nemuseli si to říkat. On to poznal tak, že tenkrát před časem, kdy ji poprvé ochutnal, se mu chtělo to udělat – a dělalo mu to dobře. Na jazyku měl tehdy její chuť i vůni a v těle cítil vzrušení; nestávalo se mu to příliš často. Ženské klíny ho většinou děsily; tou složitostí, proměnlivostí, křehkostí a zrádností. Nedovedl si už vůbec představit, jaké to je, svléknout kalhotky a prodírat se hustým porostem přirozenosti; nic ho nemohlo odradit více, než nekultivovaný klín. Nenáviděl chloupky ulpívající na jazyku, které pak musel lovit; bylo to jako královská dávka antiafrodiziaka s okamžitou působností.

Hráli si navzájem se svými rty, které hledaly své protějšky a občas podnikly nečekaný výpad na protější krk, tvář i uši. Čas už dávno stál; byla to jejich hra mimo existující svět, v němž panovaly povinnosti, pravidelná strava, noc a den a všechny fyzikální zákony.

„Chci, aby ses do mě udělal,“ zašeptala mu najednou do ucha.

Chvíli si s ní ještě hrál; chtěl ji ještě nechat chvíli čekat a stejně tak se mu nechtělo přestávat s touhle krásnou hrou. Na milování mu přišlo nejkrásnější, že bylo před orgasmem; netěšil si na něj, protože věděl, že s ním okamžitě odezní veškeré vzrušení, hormony zmizí v digestoři minulých okamžiků a svět okolo najednou začne znovu existovat.

Povalil ji na záda, roztáhnul jí nohy a dal si je na ramena.

„Teď ti to pořádně udělám, zlato,“ řekl – a začal tak činit. Jednou mu kdosi řekl krásnou vulgaritu, kterou nikdy nezapomněl. ‘A romantické milování se změnilo v bohapustou šukanici’, zněla ta věta, která v zásadě přesně vystihovala opačné póly milování, oba stejně krásné a stejně přitažlivé.
.
.
.
Leželi vedle sebe a oba oddychovali. Dal jí pusu na rty i tvář a usmíval se, stejně jako ona.

„Tohle mám na tobě ráda. Že si dokážeš vzít, co chceš. Že na mě bereš ohledy, ale někdy ne – v momentech, kdy chci, abys žádné ohledy nebral.“

„Kdyby všichni lidé na sebe brali ohledy, svět by se zastavil a Země by se přestala točit kolem slunce i své osy. Nikdo by nemohl nic udělat, protože by měl strach, co ostatní. Zda se jich to nedotkne, neublíží, nezraní. Co na to ostatní, ptal by se každý sám sebe, a přešlapoval by na místě jak bezdomovec v průchodu metra. Už jen tím, že jsme se milovali, ubližujeme těm, kteří to nemohou dělat. Stejně tak tím, že jsme zde a lyžujeme, zraňujeme ty, co si ty nebudou moci nikdy dovolit. A tím, že o tom takto mluvíme, trápíme nevědomky ty, které nikdy nenapadne, o něčem takovém přemýšlet…“

Dívala se mu do očí a usmívala se.

„Ty tvoje filozofické traktáty. Nikdy na ně nevím, co říct; znějí tak učeně a nezpochybnitelně. Někdy o nich přemýšlím, když jsem sama a když si na ně vzpomenu, a napadají mě repliky, které bych ti řekla. A někdy mě napadají argumenty, které to, co říkáš, napadají a vyvracejí. Ale je to vždycky až potom, až později – i teď nevím, co říct.“

„Neříkej nic. Jsou to jen myšlenky rostoucí z podhoubí naší společné existence a blízkosti. Nebudeme-li my, nebudou ani ony; nebo snad ano, ale vždy nějak jinak či jindy. Nechme filozofické úvahu filozofům a pojďme se napít; digestiv po milování a aperitiv před jídlem v jednom, to lze označit jako efektivní využití tenčících se zásob, myslím.“

„Jsem pro,“ odpověděla se a smála.

„Máš hezký zadek,“ řekl jí, poplácal po půlkách a odešel pomalu pro láhev.

Venku stále sněžilo a topení stále stejně hřálo. A oni pluli v moři bezstarostnosti, které se před člověkem rozevře jen tehdy, žije-li pouze přítomností, touhle vteřinou a možná ještě příští, ale už ne žádnou další, budoucí ani minulou, žádným jiným okamžikem, událostí, příběhem – jen současností, právě teď, nyní.

Descending

NP This is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)