Ólafur

Seděl na dřevěné nepohodlné židli a díval se do tmy; venkovní tmy. Venkovní tma ho přitahovala – měla totiž vůni. I v místnosti toho podivného hotelu, kde zůstali přes noc, byla tma – jenže bez vůně. Tma bez vůně je nudná a každodenní, zatímco ta s vůní má v sobě chuť zítřejšího rána, příslib něčeho nečekaného, co vpluje do života a ozvláštní ho jasem neuchopitelného štěstí.

„Proč se tam stále díváš? Líbí se ti, jak prší?“ zeptala se ze tmy pohovky, na níž seděla s nataženýma nohama.

Na stole stála dopitá láhev a v popelníku levitovaly zbytky popela, které někdo zapomněl uklidit; patřilo to k charakteru toho pokoje, který v sobě měl zvláštní pachuť včerejšího týdne.

„Déšť. Prší. Tma. Já... nevím. Nevím, co ti mám říct,“ snažil se bezúpěšně formulovat slova. „Je pátek a já mám pocit, že v tom dešti za okny jsou substance svobody; jenže problém je, že je nemůžeme a nedokážeme zachytit, pouze se na ně můžeme dívat – a ony padají a ještě nějakou chvíli budou, vzývají nás, abychom se s nimi mazlili a oblékli se do nich – jenže jediné, na co máme sílu, je se na ně dívat, jak padají z oblohy na zem, tečou po asfaltu a s nevysloveným povzdechem padají do páchnoucí tmy zrezlého kanálu.“

„Svoboda. Co s ní pořád máš? Nemáme jí dost, teď a tady, když jsme spolu, za okny prší a my můžeme cokoliv, co budeme chtít?“

„Vlastně ani nejde o svobodu. Té sice nebude nikdy dost – ale to nevadí. Jenže všude okolo nás číhá něco daleko horšího, víš?“ obrátil se směrem, odkud v té tmě slyšel její hlas.

„Kdybych měla přemýšlet, co na nás všude číhá... chci radši žít. Radši chci žít.“

„Pomíjivost je to, lásko,“ řekl a vstal. V té tmě pak udělal několik kroků po dřevěné podlaze směrem k obstarožnímu stereu, které stálo na stole. Po hmatu a paměti vložil stříbrný disk, který předtím, ještě za světla, položil na stůl. Chvilku bylo ticho a potom prostorem začaly pomalu téci smyčcové plochy.

Mlčeli. Ólafur Arnalds hrál a čas protékal jejich životy stejným tempem, jako dešťové kapky hnané větrem bloudily po skle přivřeného okna.

„Pomíjivost,“ pokračoval. „Pomíjivost je to nejstrašnější, co máme. Víš,“ znovu se otočil směrem k ní, „teď máme vše. Teď. Právě teď a tady. A znovu. A možná ještě zítra ráno. Jenže – dříve nebo později přijde den, kdy něco ztratíme. Něco se stane. Naše životy přestanou být kompletní. Něco nám uteče a zmizí. O něco přijdeme – a už se to nikdy nevrátí.“

„Proč tak mluvíš? Proč to přivoláváš? Vždycky se tak začneš chovat – začneš mluvit o smutných věcech, jakoby se nutně musely stát – jenže ony nemusejí. Nemusejí. Víš?“

Venku stále pršelo a tma byla tak černá, že už nemohla být více – byla vlastně skoro neprostupná, dokonalý izolant. Měl chuť k ní jít a pohladit ji po vlasech – ale namísto toho dál seděl na dřevěné židli, jako by byla ze železa a on byl magnetem, který našel svou železnou nevěstu, které se už nikdy nebude moci vzdát.

„Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s někým jiným, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?” mluvil, a věty, které pluly prostorem společně s tichými smyčci, byly občas přerušeny jeho krátkým mlčením.

Oba měli najednou na tváři slzy. Ólafur kreslil bolestné ornamenty, za oknem stále pršelo, tma byla neproniknutelná, den umíral a nový se právě rodil.

„Miluju tě a ty mi říkáš, že tě opustím. Že odejdu. Proč? Proč to říkáš?“ potichu řekla hlasem, v němž bylo cítit tolik lítosti, že to bolelo jak prsty pomalu přivírané do dveří.

Za oknem stále pršelo.

„Zapomenuté hotely se těsně po půlnoci stávají chrámem určeným k meditaci – vědomí toho, že ráno je třeba odjet, jim propůjčuje zvláštní kouzlo, kouzlo pomíjivosti,“ začal mluvit. „Té, která je někdy krásná a jindy strašně zrádná, záleží jen na úhlu pohledu – mě děsí a tebe přitahuje. A někdy je to naopak. A já pak, s vědomím její existence, přivolávám budoucnost, které se tak moc bojím, a ubližuju ti i nám svými slovy, která pramení ze strachu, že přestane pršet a nám přestanou svítit ve dne hvězdy, a pak tu spolu sedíme v té neproniknutelné tmě, tak blízko sebe a zároveň daleko, a já se snažím v dešti rozluštit naši budoucnost a zároveň toužím po tom, abychom navždy zůstali v přítomnosti, a namísto toho, abychom spolu leželi nazí na pohovce, nechávám tě tam sám, ponořen do poslechu deště a vdechování vůně venkovní tmy – a vím přitom, jakou dělám hloupost, jak moc nám beru a málo dávám...“

„Pojď ke mně. Prosím.“

Vstal a šel. Potmě přešel pokoj a pohladil jí nohy, které rukama objevil jako první. Sednul si vedle ní a přiblížil obličej k jejímu. A pak jazykem ochutnal slzy, které našel na její tváři, a když je polykal, tak si uvědomil, že i pomíjivost má svou chuť, která pálí jako rovníkové slunce, a jedině tím, že občas přijdou mraky a tma a slunce nesvítí, je možné na ni zapomenout ve strachu, že už nikdy nic nebude jako dříve a je třeba bojovat o převtělení minulosti zpět do přítomnosti, a když pak slunce znovu vysvitne, pomíjivost se objeví s ním, jako jeho podivný stín, který není vidět, ale přesto neustále pluje vzduchem, neviditelná součást veškerého bytí, přirozená jak praskající omítka, rezivějící kov, trouchnivějcí dřevo a pomalu hnijící pozůstatky ještě ráno živého organismu...

NP Ólafur Arnalds - Haust (2006 - Variations of Static (EP))

Lost in the snow

Seděl na posteli s matrací rozměklou jak máslo na den vyndané z lednice a díval se na ni, jak se svléká. Čepice už ležela na zemi a stejně tak i rukavice; teď si rozepínala bundu. Odhodila ji na zem, potřásla hlavou a usmála se na něj.

„Budeš se na mě jen tak dívat? Nechceš to tu uklidit?“

„Budu se dívat tak dlouho, jak budu chtít, a úklid necháme na čas, který tomu bude více vybízet,“ odpověděl a rovněž se usmál. „Pokračuj ve svlékání – baví mě to. Je to jako dívat se na televizi na pořad po desáté, v němž se možná objeví ženské ňadro, ale možná taky ne…“

Vrátili se právě z lyží, venku už spadla tma a začínalo sněžit, ale pokoj byl příjemně prohřátý. Všude okolo se válely zbytky oblečení a na stole stály jako dva pomníky včerejší noci dvě dopité láhve červeného. Byl to ten zvláštní čas, kdy je tělo zaplavené endorfiny z pohybu a člověk se cítí šťastný a odpočatý, přestože je unavený a malátný.

Stála před ním jen v obepnutém těsném svetru a snažila se sundat lyžařské kalhoty; nedařilo se jí to, šlapala si na svlečenou nohavici a měla co dělat, aby neztratila rovnováhu. Nakonec se přeci jen vysmekla z obepnutí kalhot a zůstala stát jen v teplých punčocháčích.

Měl na ni chuť; věděl, že její tělo bude hřát i studit zároveň. Tím, že se svlékala tak moc obyčejně a přirozeně, bez jakýkoliv postranních úmyslů, byla o to přitažlivější. Nevěřil na erotické svlékání; věřil na přirozenost, nenucenost a plynulý tok událostí.

„Sundej si svetr i vše, co je pod ním, a stejně tak punčocháče. Chci, aby sis pak lehla na postel,“ obrátil se na ní a jeho hlas měl dostatečnou dávku autority na to, aby nezačala odporovat. Navíc nechtěla odporovat; měla ráda, když jí říkal, co má dělat, tušila-li přitom, že na konci ji čeká příjemné vzrušení. Hrála si jako on; oba dva věděli, že jednou z nejcennějších věcí, co člověk má, je možnost vypnout mozek a nechat se unášet hormony pulzujícími v těle.

Lehla si na postel; jen v kalhotkách. Její kůže byla ještě červená od mrazu a zimy venku, ale přitom teplá na dotek. Cítila, jak začíná být vzrušená. Špičkou nohy se dotkla jeho zad.

„Tak bude něco?“ zeptala se pak, trošku zklamaná, že se nic neděje.

Svlékl se, sundal jí kalhotky a bez okolků a jediného slova do ní vstoupil, až ji to trochu zabolelo. Chytnul ji pod zády a zvednul do sedu tak, že oba seděli proti sobě, jeden v druhém, a téměř se dotýkali obličeji.

„Mám rád, když jsme takhle spolu, když cítím tvé tělo a ty mé. Budeme teď takhle sedět a možná se trochu pohneme, ale nic víc. Chci takhle sedět věčně – nebo alespoň do okamžiku, kdy ty dostaneš hlad a já žízeň,“ tiše říkal s jemným úsměvem.

V momentě, kdy se chtěla usmát, se pohnul tak, že jí vzrušení projelo tělem – a namísto lehkého smíchu uslyšel krátký vzdech. Byli na stejné vlně; věděli to, přestože si to nikdy neřekli. Nemuseli si to říkat. On to poznal tak, že tenkrát před časem, kdy ji poprvé ochutnal, se mu chtělo to udělat – a dělalo mu to dobře. Na jazyku měl tehdy její chuť i vůni a v těle cítil vzrušení; nestávalo se mu to příliš často. Ženské klíny ho většinou děsily; tou složitostí, proměnlivostí, křehkostí a zrádností. Nedovedl si už vůbec představit, jaké to je, svléknout kalhotky a prodírat se hustým porostem přirozenosti; nic ho nemohlo odradit více, než nekultivovaný klín. Nenáviděl chloupky ulpívající na jazyku, které pak musel lovit; bylo to jako královská dávka antiafrodiziaka s okamžitou působností.

Hráli si navzájem se svými rty, které hledaly své protějšky a občas podnikly nečekaný výpad na protější krk, tvář i uši. Čas už dávno stál; byla to jejich hra mimo existující svět, v němž panovaly povinnosti, pravidelná strava, noc a den a všechny fyzikální zákony.

„Chci, aby ses do mě udělal,“ zašeptala mu najednou do ucha.

Chvíli si s ní ještě hrál; chtěl ji ještě nechat chvíli čekat a stejně tak se mu nechtělo přestávat s touhle krásnou hrou. Na milování mu přišlo nejkrásnější, že bylo před orgasmem; netěšil si na něj, protože věděl, že s ním okamžitě odezní veškeré vzrušení, hormony zmizí v digestoři minulých okamžiků a svět okolo najednou začne znovu existovat.

Povalil ji na záda, roztáhnul jí nohy a dal si je na ramena.

„Teď ti to pořádně udělám, zlato,“ řekl – a začal tak činit. Jednou mu kdosi řekl krásnou vulgaritu, kterou nikdy nezapomněl. ‘A romantické milování se změnilo v bohapustou šukanici’, zněla ta věta, která v zásadě přesně vystihovala opačné póly milování, oba stejně krásné a stejně přitažlivé.
.
.
.
Leželi vedle sebe a oba oddychovali. Dal jí pusu na rty i tvář a usmíval se, stejně jako ona.

„Tohle mám na tobě ráda. Že si dokážeš vzít, co chceš. Že na mě bereš ohledy, ale někdy ne – v momentech, kdy chci, abys žádné ohledy nebral.“

„Kdyby všichni lidé na sebe brali ohledy, svět by se zastavil a Země by se přestala točit kolem slunce i své osy. Nikdo by nemohl nic udělat, protože by měl strach, co ostatní. Zda se jich to nedotkne, neublíží, nezraní. Co na to ostatní, ptal by se každý sám sebe, a přešlapoval by na místě jak bezdomovec v průchodu metra. Už jen tím, že jsme se milovali, ubližujeme těm, kteří to nemohou dělat. Stejně tak tím, že jsme zde a lyžujeme, zraňujeme ty, co si ty nebudou moci nikdy dovolit. A tím, že o tom takto mluvíme, trápíme nevědomky ty, které nikdy nenapadne, o něčem takovém přemýšlet…“

Dívala se mu do očí a usmívala se.

„Ty tvoje filozofické traktáty. Nikdy na ně nevím, co říct; znějí tak učeně a nezpochybnitelně. Někdy o nich přemýšlím, když jsem sama a když si na ně vzpomenu, a napadají mě repliky, které bych ti řekla. A někdy mě napadají argumenty, které to, co říkáš, napadají a vyvracejí. Ale je to vždycky až potom, až později – i teď nevím, co říct.“

„Neříkej nic. Jsou to jen myšlenky rostoucí z podhoubí naší společné existence a blízkosti. Nebudeme-li my, nebudou ani ony; nebo snad ano, ale vždy nějak jinak či jindy. Nechme filozofické úvahu filozofům a pojďme se napít; digestiv po milování a aperitiv před jídlem v jednom, to lze označit jako efektivní využití tenčících se zásob, myslím.“

„Jsem pro,“ odpověděla se a smála.

„Máš hezký zadek,“ řekl jí, poplácal po půlkách a odešel pomalu pro láhev.

Venku stále sněžilo a topení stále stejně hřálo. A oni pluli v moři bezstarostnosti, které se před člověkem rozevře jen tehdy, žije-li pouze přítomností, touhle vteřinou a možná ještě příští, ale už ne žádnou další, budoucí ani minulou, žádným jiným okamžikem, událostí, příběhem – jen současností, právě teď, nyní.



NP This is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)

Ocean

„Proč je kolem nás stále více otázek a věcí, které nedokážeme pochopit? Proč, když už něčemu začneme rozumět, objeví se další otazníky?“ zeptala se a dívala se mu přitom přímo do očí.

Chvíli mlčeli. Bylo to zvláštní ticho; příjemné. Takový druh ticha, kdy je člověk za ticho rád – nikdo nemá pocit, že je třeba něco říci, a naopak všichni cítí, jak nastalé mlčení uklidňuje a hladí po duši.

„Možná je v rovnici tohoto světa až příliš mnoho neznámých, a proto nelze na žádnou otázku uspokojivě a zcela odpovědět. A možná některé otázky prostě nemají odpovědi,“ tiše řekl a zadíval se ven z okna na protější dům, v němž se náhle rozsvítilo světlo v několika místnostech najednou.

„Všechny ty podivné modely a křivky, které jsem se snažil pochopit a musel pochopit, když jsem byl na škole, měly v sobě jeden podivný předpoklad – ceteris paribus,“ pokračoval a stále se díval z okna na protější dům, jakoby skutečnost, že se najednou rozsvítilo několik oken, měla nějakou zvláštní podivnou moc. „Jenže problém tohoto světa je, že žádné ceteris paribus, za jinak stejných podmínek, neexistuje. A nikdy nebude existovat. Někdy se zbytečně snažíme pochopit a rozumět, chceme něco vyřešit, obhájit před někým či snad sami před sebou, rozklíčovat, rozmotat a rozuzlit, a namísto toho bychom měli jen naslouchat. Zastavit se, naslouchat – a poslechnout.“

„Ale co poslechnout?“ zeptala se.

„Svůj instinkt. První dojem. První vnuknutí či myšlenku. Jako když tě někdo zkouší testem s více možnými odpověďmi, ty nevíš, a přesto jednu zaškrtneš, tak nějak automaticky – máš pocit, že je správná. Instinkt.“

„Nevěřím v instinkty. Mám pocit, že mě vždycky zklamaly.“

„Mě nikdy. Buď jsem jim naslouchal, a udělal jsem správně, a nebo ne a spálil se, a stejně to nakonec bylo správně. Proto v ně věřím – protože jsem kvůli nim tolik pochopil a protože možnost jim naslouchat je jen volba, nikoliv nutnost.“

Světla naproti najednou zhasla – pomalu se blížila jedenáctá. Venku mrzlo a vypadalo to, že možná začne znovu sněžit. Byl to zvláštní měsíc – už si ani nepamatoval, kdy naposledy bylo ve městě tolik sněhu; neustále byla zima a obloha se každým dnem jakoby propadala níže a níže k ulicím – šedivá jako domy, k nimž se snášela.

Mlčeli. Napil se červeného a znovu se podíval ven z okna. Měl pocit, že ona je najednou nějak moc daleko, že se mu vzdálila, že jí nerozumí a ona jemu. Nemyslel, že by mu rozuměla s těmi instinkty – on si vlastně taky moc nerozuměl. Věděl jistě, že byly okamžiky, kdy instinktům záměrně nenaslouchal, protože něco chtěl a po něčem toužil – a pak se vydal na zteč, přestože tušil, že až vystrčí hlavu nad barikádu, zbloudilá kulka mu proletí hlavou.

Z reproduktorů se tiše linul Stephan Micus – ten zvláštní trubadúr tajemných dálek, asijských chrámů, opuštěných měst a nedotčených civilizací. Ocean. Měl tohle album rád; vždycky se těšil, až v jeho třetí části začne ta krásná melodie, tak nečekaně chytlavá. Vždy mu dokázala vehnat do tváře alespoň stín úsměvu; tak nečekaně silná byla její moc.

„Někdy mluvíš až příliš a já se ztrácím v tvých slovech a nechápu tě, a jindy mlčíš a myslíš si, že všemu rozumím. Proto se od sebe občas tolik vzdalujeme,“ promluvila najednou do ticha.

„Možná. Jenže pak stačí, abychom se na sebe podívali, jeden druhému do očí, a jsme znovu spolu. Nepotřebujeme slova, když v té podivné houpající řece života proplouváme mezi skalisky na stejném voru. Teď jsme spolu, jako ta světla naproti – rozsvěcují a zhasínají se současně, jako hráči orchestru, jež dostali pokyn od neznámého dirigenta,“ mluvil a otočil se k ní. Teď se na ni díval on.

Zavřela oči.

„Chtěla bych se s tebou milovat…“

Chvíli mlčel.

„Já taky,“ zalhal. „Ale nejdříve dopijeme – dokud jsme ještě spolu, dokud je venku noc a světla nesvítí, a dokud hraje Stephan. Až něco z toho přestane platit, tak půjdeme vedle; dříve ne.“

Už tolikrát si říkal, že ona tohle vlastně nikdy nemůže pochopit. Že někdy je mu mlčení cennější než cokoliv jiného na téhle planetě. Kdyby si nedokázala říct, aby se s ní miloval, nemohl by s ní být, to věděl – ale stejně tak věděl, že kdyby se hned zvedl, objal ji a odnesl, byla by zklamaná. Ve skutečnosti vedle něj chtěla ještě chvíli tiše sedět. Chtěla, aby na ni dostal chuť. Chtěla být ještě chvíli s ním, zcela při svých smyslech.

Najednou se naproti jedno okno nečekaně rozsvítilo a téměř ve stejný okamžik z reproduktorů dozněla hudba.

Oba zůstali dál sedět; bylo by to jako porušení protokolu, najednou vstát a jít pryč. Obrátil se k ní, lehnul si a položil jí hlavu do klína. Měl otevřené oči a díval se na spoře osvětlený strop.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jednou si půjčíme jachtu a vyjedeme na oceán, na ten, který teď plul v těch melodiích kolem nás. Objevíme ztracené moře, které zmizelo ze všech map, a pojedeme tak rychle s pohybem slunce na obloze, že pořád budeme vidět jeho východ. Plachty budou mít barvu ohně a naše stíny budou dlouhé jako hlavní stěžeň. V ráhnoví bude tiše sedět několik ptáků, moře se bude tiše kolébat v té zlatozelenavé barvě a jemný slaný vítr ti bude cuchat vlasy. Budeme staří a budeme se cítit na dvacet, a nebo naopak budeme stále ještě mladí a budeme se cítit na sedmdesát. Bude to jízda na pomezí noci a dne, mezi známými světy neznámým mořem, jízda bez cíle, jen se známým směrem. Venku na lodi bude stále ještě ranní chlad odcházející noci, ale do dek, v nichž budeme ležet, budou nesměle dopadat paprsky neustále vycházejícího slunce. A pak se mě zeptáš, jestli tě miluju, a já odpovím, že láska je právě ten moment, kdy člověk má pocit, že slunce nemůže nikdy přestat vycházet…“



NP Zbigniew Preisner - Prayer (2008 - Anonyma (OST))