This Will Destroy Me

„Nejhorší je instantní vztah,“ říkal mi kamarád. „Je to hned hotové – a pak je z toho člověku akorát blbě.“ This Will Destroy You. Stál jsem tam, na té zemi pokryté nostalgií, a ztrácel se v hlukových stěnách a kytarových distorzích. Po Quiet už najednou nebylo o co hrát a co chtít. Nepíšeš. Nevoláš. Neozýváš se. Proč? Omámem svými fantaziemi se propadám na dno beznaděje, zas to všechno vidím, to všechno špatné a zlé, co se možná děje, co mi ublíží a potopí mě, zničí na pár bolestivých dnů či týdnů nebo měsíců, a kdybych měl na stožár svého momentálního psychického stavu vytáhnout vlajku aktuálních pocitů, nakreslil bych na ní obrovské logo nepochopení a prázdnoty…

Holky jsou jako investice do akcií. Buď je člověk day trader, nebo preferuje value investing. Jsem value investor, ale vybírám se tituly na day trading; to je můj problém. Chtěl bych je držet nekonečně dlouho, oblíbená to doba držení Warrena Buffetta, ale nějak to nejde; kurz se začne propadat do bezedné propasti, dividendy přestanou poskytovat chvilky potěšení, potřeba navýšení základního jmění citové investice začne znovu a zas bezelstně klepat na dveře… a já budu sedět s rukama v klíně a přemýšlet, co se to zase stalo, kam jsem to vlastně šel, co jsem chtěl a co čekal a proč mám pocit, že na konci cesty je jen tma plná nepochopení a prázdnoty, té samé, které nyní vlaje na mé žerdi…

Krev v mých žilách a do mého srdce putuje střídavě a ne stejnosměrně; možná proto mám tolik protichůdných pocitů. Říkalas mi lásko a teď jsi vzdálena milióny světelných let. Cítil jsem to předevčírem, nepřipouštěl si to včera a naplno to pocítil dnes; šestý smysl mi pomáhá se zorientovat v té tmě, slouží mi jako slepci bílá hůl a barvoslepému schopnost rozeznávání odstínů šedi. Tápu a začínám nalézat jediné možné východisko: prázdnotu. Zase udělat z života dvojrozměrný obrázek namísto třírozměrné reality. Zase zapomenout a přestat vzpomínat. Zase si poručit a vyprázdnit obsah svého srdce do záchodové mísy. Zase se znaveně pokoušet usnout a ráno se probouzet před prvními paprsky vycházejícího slunce.

This Will Destroy Me. Věděl jsem to; mám, co chci. Můra útočící na žárovku, neustále pálící sama sebe, vedená instinktem touhy po světle, nedbaje bolesti a nebezpečí… Pouštím si West Orange. Co taky jiného?

NP Helios – West Orange (2004 – Unomia)

Glassworks

A tak tu zase sedím, u otevřeného okna na svém oranžovém gauči, dívám se sklenici bílého na přibližující se dno, venku zuří letní noc a její nehasnoucí teplo, Philip Glass hraje své Opening a já jsem rozlámán na kusy a zase slepen, v duši mi zní krásné harmonie a opakované motivy, před očima stále mám to jeviště, které jsem pozoroval v momentech, kdy jsem dokázal otevřít oči – dotknout se nadčasovosti je magický okamžik, který spaluje i léčí, zvláštně působí; člověk pak bloudí nocí a přemýšlí, jak si uchovat ten sváteční pocit, že viděl polární záři, půlnoční slunce, jeho zatmění i východ; Philip tam byl a povídal a pak hrál, a melodie se linuly prostorem a já si nebyl schopen vnitřně nic říkat ani o ničem přemýšlet, protože jsem musel i chtěl poslouchat…

Nic se neláme, neděje, nic nebolí, neuvadá, nepálí; mám nadhled. Konečně.

A ten film, taky; Clint složil krásné melodické ornamenty, které Slash vybrnkal s lehkou distorzí. Jenže tenhle film nebyl o melodických ornamentech, ani o elektrické kytaře. Byl o osudu, cestě, předurčení, práci jako posvátném poslání; bolestně krásný příběh o tom, že někdy jsou nekončící prohry tím jediným, co člověku umožňuje stát na nohou, dívat se vpřed a jít dál, a přes tu jejich nekonečně bolestnou palčivost stejně nakonec nikdy nezradit sám sebe…



NP Philip Glass – Opening (1995 – Obras Maestras)