A meeting běží a projektové issues se vznášejí ve vzduchu, indická angličtina se mísí s tou slovanskou a slunce mezitím tiše rýsuje půlkruh po obloze, venku je i dnes teplo, lidé mizí na víkendy, zahrádky jsou stále ještě otevřené a stejně tak i přístup do open-space, kde se i teď neefektivně diskutuje o tom, je-li progres opravdu takový, jaký je.
Jsem v komfortní zóně a uvědomuji si to. Stav, kdy člověk dostává více, než si zaslouží, a přeje si, aby tak tomu bylo věčně. Vnitřní rovnováha založená na lenosti, pohodlnosti a ztracených ambicích; status quo, kdy člověk nechce jít dál, protože je tak moc příjemné zůstat. A mamon majetku uvnitř duše, ta prohnilá starost o vlastní bezpečí a zázemí, se mezitím strachuje o limity sociálního pojištění a nervózně vyhlíží návrat progresivního zdanění; nebyl bych apriori proti, kdybych byl schopen uvěřit, že nebudu přisypávat do korýtek nemakačenků, ukládat do sýpek pro zbytečná vydání a plnit nekonečnou řadu korupčních sil.
Jsem šťastný. A mé štěstí mě požírá. Štěstí je totiž jako morfium: člověk je malátný, ztrácí instinkt, své pravé pocity, část svého já. Nejzranitelnější a nejniternější část lidské bytosti, která je tak moc obnažená v situacích, kdy člověk touží a trápí se, hledá a přemýšlí, lituje i doufá, je najednou znepřístupněna komukoliv a čemukoliv a ztracena sama v sobě mlčí a tiše čeká na to, až štěstí odejde a ona bude moci zase znovu promluvit, rozhýbat své pocity a nechat vlát vlajku zmaru na stožáru člunu odžitého příběhu… Ale dokud je tu štěstí, není už nic dalšího; není čím se dojímat, čím se trápit, není prostor pro sebelítost, krasosmutné představy ani melancholická blouznění.
Nevěra je výrazem slabosti… do určité chvíle. A od té chvíle je výrazem síly. To jsem si kdysi poznamenal, abych se k tomu mohl jednou vrátit. Pořád si to myslím – a bylo to vidět i v tom krásném filmu, který byl stejně nádherný jako Penélope v něm, a když skončil a začal se ztrácet z paměti (protože jsem šťastný), nezačalo mi nic docházet ani jsem si nezačal nic uvědomovat, a tak je tomu pořád, i teď, kdy si matně vzpomínám na její krásná prsa, nad kterými jsem v duchu pokýval hlavou a řekl si „jo“; jen to prosté přitakání, to stačí, to někdy zcela stačí…
A je taky škoda, že děti tolik pijí a potom tolik skáčí, protože atmosféra koncertu nejlepší aktivní české skupiny (Priessnitz mají hiatus, žel bohu) pak připomíná první školní výlet na střední, kdy po dvou pivech polovina lidí zvrací a zbytek se mátožně potácí návsí kamsi pryč, a ty nadčasové věty a silné melodie, které jsou v oněch pěti krásných albech schovány, jsou pak překryty podivným zapoceným pachem a směsicí nemístných nekoordinovaných pohybů. Vypsaná fiXa stárne a dospívá; její publikum mládne a chce se bavit za každou cenu. Jsou to zvláštní zážitky, tolik protichůdné – chtěl bych někdy zažít koncert fiXy, kde budou jen lidi nad třicet; nevěřte nikomu pod dvacet! Nad těmi písněmi plnými energie, kytar s distorzí a kulometů bicích by se pak vznášel nečekaný opar melancholie, smutku, sklopených hlav a přiznaných odžitých kompromisů…
NP Still having Radiohead's Reckoner in my ears...
(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)
