District 9

Je to zvláštní pohled. Kopce na obzoru jsou pokryté sněhem, tolik nepatřičným v tento čas; listí ještě nestačilo spadat ze všech stromů a seschlá kukuřice stále ještě stojí v provlhlých polích. Slunce lze jen vytušit ve světlejších odstínech šedivého nebe a jemné krůpěje deště se neustále snášejí k zemi. A vlak rýsuje obrazce vytyčené železničním svrškem a krouží tak krajinou před Golčovým Jeníkovem, pomalu a znaveně zdolává přibývající nadmořskou výšku a přibližuje cestující sobotního rána městům a vesnicím v zasněžených kopcích.



Ten film byl dobrý – byl totiž jiný. Zažité stereotypy byly postavené na hlavu a celý ten fantaskně-reálný guláš měl nezvyklou a zajímavou příchuť. Byla to jízda a zábava. Taková, kdy si člověk užije multiplex, pokud se mu podaří v kapsách kabátu dovnitř propašovat dvě plechovky vychlazené plzně ze supermarketu v přízemí. Ty malé hloupé radosti; baví mě.



Ale nejvíc dojat jsem byl v to nedělní odpoledne, kdy se někdo vrátil, protože musel i chtěl; tak nějak vznikají legendy. Mám takové příběhy rád. Poslední návrat a poslední vítězství. Ještě jednou, naposledy. Kdy už nikdo nic nečeká. Kdy je šampión v roli outsidera. Kdy je ve vzduchu cítit obava z trapnosti a zesměšnění. A pak, přes to všechno, se stane zázrak nebo něco podobného, a člověk si znovu uvědomí, jak mocná je síla úsilí a odhodlání.



Gabriel byl nejlepším fotbalovým útočníkem 90. let. Vždycky, když hrála Argentina na mistrovství světa, přál jsem mu a fandil; Argentinci měli právo alespoň jednou vyhrát, měli dobrý tým. Ale v tom čtvrtfinále s Holandskem, které nakonec rozhodl neuvěřitelný Bergkampův gól, chybělo několik centimetrů. Byla to nechytatelná rána – ale skončila na tyči.



Zapomenuté momentky a nečekaná vítězství.

Žluté listí padající na tající bílý sníh.

Podzim; mám tenhle čas rád.

Franz Ferdinand – The Dark of the Matinée (2004 – Franz Ferdinand)