„V těhle věcech je to myslím dost podobně. Jestli je někdo šikovný, nebo nešikovný, jestli umí, nebo neumí, na tom opravdu zas až tolik nezáleží. Aspoň já si to myslím. Být pozorný, to je úplně nejdůležitější. Vnitřně se zklidnit a pozorně naslouchat nejrůznějším věcem.“
Asi proto mám Murakamiho rád. Pro ty stopy jinakosti, které se ztrácejí v pobřežním písku, pro důvěrně známé atributy naší kultury, samozřejmě použité v jiném světě za oceánem, jenž z jeho příběhů vyzařuje přístupností a vlastně vypadá podobně, jako svět náš.
Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí.
A venku je stále to mrholivé chladno tajícího sněhu a šedivých mraků a podzimní barvy, ve slunečním světle jinak jiskřící optimismem a krásou, jsou potažené navlhlou pavučinou blížícího se listopadu.
„Poslouchej, neříká se mi to snadno, ale když tě už nebudu moct vídat, nebude to pro mě vůbec lehké.“
„To pochopitelně ani pro mě. A mrzí mě, že už to nemůže být jako dřív. Tohle, co děláme, ale není správně.“
Zhluboka se nadechla a vydechla.
„A co to vůbec je, když je něco správně? Nechtěl bys mi to vysvětlit? Já, abych byla upřímná, v tom, co je správně, nemám vůbec jasno. Dokážu si představit, když je něco špatně. Ale co to znamená, to tvoje správně? Ha?“
Ani na to jsem jí nedokázal dobře odpovědět.
---
A teď už je prosinec a kdysi blížící se listopad je dávno minulostí. A prosincová rána jsou nejčernější a o sedmé ráno je předměstí ztichlé jak při vyhlášení karantény. Starý pán v kupé zbytky svých zubů žvýká rohlík a nepřítomně hledí ven do polí. Všechny moje podzimní boty vlhnou skrze podrážky, je-li mokro; pro všechny ty outletové slevy internetových obchodů a posezónní zlevnění v řetězci Destroy jsem zapomněl, že boty mají mít taky nějakou funkci; tepelnou a vlhkostní izolaci, například. Nesouvislé myšlenky poskakují v hlavě a červená lokomotiva posunuje vagóny do kopců skrytých v mlžném oparu sobotního rána, které jakoby zapomnělo přijít.
Když Ludovico maloval ty melancholické obrazce posmutnělých okamžiků, bylo to jako teď, kdy cítím mrholení za tabulkami dvojitého skla, rozvalené nízké šedivé mraky jsou promíchány s ranní přízemní mlhou, a když člověk ještě trošku popojede, na stráních se povalují kusance čerstvého sněhu a sněhodéšť dál netečně dopadá na hnědá provlhlá zoraná pole…
A tak si pouštím Half Time, protože jsem v poločase všeho, vše je pozastaveno a on hold na dobu, kterou nedokážu určit, práce, láska, můj život, vše stojí a sníh stále padá, a já se nacházím v komfortní zóně blahobytu říkaje si, že mám vše, co jsem kdy chtěl, a přestože jsem vnitřně sám, a měl bych tak mít pocit, že něco chybí, namísto pocitu prázdnoty cítím podivné smíření s realitou, kterou nemám sílu, možnost ani chuť měnit, a to jediné, co mi vadí, je vlastní pohodlnost, netečnost a apatie, ten podivný koktejl vnitřní paralýzy, který si každý večer dávám, když o nás přemýšlím, a jako závěr toho všeho, namísto rozuzlení, mě vždy nakonec napadne jen to unavené uvidíme…
NP Mogwai - Half Time (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))
