No řekněte, kolikrát vám může každý říkat, že jste utlačovatelský nepřítel ovládaný předsudky, než to vzdáte a tím nepřítelem se stanete? Tím chci říct, že mužským šovinistickým prasetem se nerodíme, ale stáváme, a stále víc a víc jich dneska vyrábějí ženy samy.
Po dostatečně dlouhé době se jenom převalíte na druhou stranu a smíříte se se skutečností, že jste sexistický, bigotní, necitlivý, hrubý, imbecilní imbecil. Ženy mají pravdu. Vy jste vedle. Na tu myšlenku si zvyknete. A začnete podle toho žít.
A pak to vždycky přijde. Paralýza. Sedím či ležím či cokoliv jiného a najednou mě ovládne pocit, že musím odejít. Že už nemůžu, nedokážu být s ostatními; jsem neschopen se bavit a komunikovat. Nemám sílu sociálně existovat. Musím pryč, sám, do ticha, do jiného světa; z tepla do zimy, ze světla do neproniknutelné tmy, ze dne do tmavé noci. A může za to láska. Nedokážu být bez ní šťastný. Je to ta nejvzácnější substance, od které si podvědomě slibuji, že mé šedivé plovoucí dny naplní zářivými krystaly věčného štěstí. Zamilovat se do lásky je ta nejkrutější diagnóza; nejde už o to, koho milovat, jde o lásku samotnou. O ten pocit. Pyroman procházející se po žhavých uhlících. A tak levituji v prostoru smutné bezvýchodnosti, hledám, čím se utěšit, a usínám s pocitem, že jsem zase nemohl jinak. Jenže vždycky můžu jinak: zůstat, být, nepřestat existovat. A hlavně, vždycky můžu přestat násobit ten pocit momentální ztracenosti, vždy můžu přestat multiplikovat momentální nedostatek lásky, to palčivé bolestivé trýznivé blouznění; jenže v kapse je pořád ještě telefon, který by se přeci měl rozsvítit a rozvibrovat, měl přeci! …
Nic není tak dokonalé jako to, co si dokážeme představit. Nic není tak vzrušujícího jako naše výmysly.
A tak, když o tom teď přemýšlím, symbolicky hraje Together We Will Live Forever. A sousedé jsou podvědomě empatičtí: neruší jejími orgastickými výkřiky; možná je ještě brzy či snad už je příliš pozdě nebo snad dnešek není ten pravý den. Nahoru a dolů, jako na horské dráze. Oni a já, tolik stejné a přece tolik jiné: hrajeme jinou hru stejným způsobem. Sinusoida emočního nedostatku; nic mi nejde na tomhle světě lépe.
„A obarvila jsem si vlasy,“ povídá. Jednou rukou sáhne dozadu, vezme do ní pramínek, podrží mi ho před očima a mne mezi dvěma prsty.
„Jsou teď černý,“ oznamuje.
„Myslela jsem si, že to je bezpečnější,“ povídá, „protože jsi říkal, že mezi blondýnami je nejvíc rakoviny kůže.“
A před očima jsou obrazy z toho krásného a palčivého filmu, který mohl vzniknout vloni i před čtyřiceti lety, a nikdo by nepoznal rozdíl. Bláznovství není cestou k záchraně, je to jen placebo touhy po seberealizaci a lásce.
Zalknutí. Stačí ponechat rovnice a změnit proměnné. Namísto závislosti na sexu závislost na lásce. A k tomu možná pár dalších méně očividných paralel. Je to příběh každého z nás. Nevšedně všední, nadprůměrně průměrný, nečekaně očekávaný, nenormálně normální a obyčejný.
Můžeme si celý život nechat od světa říkat, co jsme zač. Duševně zdraví nebo nemocní. Světci nebo sexuální maniaci. Hrdinové nebo oběti. Můžeme to nechat na dějinách, ať nám povědí, jak dobří nebo špatní jsme.
Můžeme nechat minulost, ať rozhodne o naší budoucnosti.
Anebo se můžeme rozhodnout sami.
A možná je naším úkolem vynalézt něco lepšího.
A ten telefon teď leží v jiném pokoji, v klidném polospánku a povzbuzujícím spojení s nabíječkou. Nesnesl bych, aby tu byl se mnou; chci se ještě na něco těšit. Na lásku. Co jiného?
NP Clint Mansell – Suite 2 (2008 – The Wrestler (OST))
