Nevím ani, kde začít. Je toho tolik, tak moc – dny odplouvají jak naše pronajatá speedboat na Río Beni, minulost je plná okamžiků, které by se neměly ztratit, a venku předpůlnoční noc přináší trochu osvěžujícího chladu; a z reproduktorů hrají Mogwai, pár věcí, co mám rád, stejného vyznání a nálady, stejných pocitů a účinku.
Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.
…
Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená. Tak blbá jsem byla!
Buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidé podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…
Nerozumíme si. A rozumíme. Ano i ne. Jsme spolu i bez sebe. Mám Tě rád i nemám. Máme k sobě blízko a přitom jsme od sebe hrozně daleko. Chceme být jeden pro druhého těmi nejlepšími a zároveň si děláme naschvály. Nesnášíme hry a přesto je hrajeme. Nejsme spolu a jsme. Jsi pryč a já tu a je to jako bys byla ve vedlejším pokoji. Před poločasem rozpadu nebo už za? Ztratil jsem přehled o čase, o nás, o budoucnosti. Nerozumím ani nevěřím. Dívám se do noci a přeju si, abych nikdy nedopil a ráno se nezačalo přibližovat. Jsem spíš pesimista než bláhový snílek.
Autobusy 54 a 55 a pak před parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
Viděl jsem spousty filmů za poslední dobu, ale jen jeden mě uhranul a uzamknul ve světě emocí. Solomon Kane. Možná proto, že mám rád Howarda, možná pro ten příběh a dovedné zpracování, možná pro hudbu, ale hlavně pro ty emoce – neustále padající sníh s deštěm, šedivé mraky, neexistující budoucnost, víra, obětování – takových filmů je málo. Nejsou pro všechny; jen pro ty, kteří dokáží přistoupit na pravidla hry. Já vím, je to tak těžké, pro některé tak moc; jenže člověk může tolik získat. Dvě hodiny ve světě pocitů a emocí. Tak moc…
Eva se sprchuje. Otevřenými dveřmi je slyšet šelest vody na jejím těle a na koberec padá žlutý obdélník světla. I když by mohl vstát a podívat se na ni, Hans si ji raději představuje. Jeho představa ženy pod sprchou je tak delikátně blízko skutečné ženě pod sprchou, až se mu z té blízkosti tají dech. Hledí na žlutý obdélník na koberci jako na plátno, na které by měl namalovat obraz. Evu, jak si pod proudem vody splachuje šamponovou pěnu z vlasů. Když tam nakoukne, nikdy ten obraz nenamaluje, budou se možná ještě jednou milovat, ale navždy se ztratí chvíle, kdy se v tom světle na podlaze dotýkali mnohem více než v nejtěsnějším objetí. Hans najednou chápe, že bez této chvíle v netělesném dotyku jsou všechny tělesné dotyky jen marným zmítáním a narážením umírajících lidí. Tak to říkal Emil: Všichni umíráme, jenom někteří zatím pomaleji.
A poslouchám Scotland’s Shame a myslím při tom na Santa Cruz, na to možná jediné multikino, které v Bolívii je, a na Robina Hooda, kterého jsem viděl se španělskými titulky v sále plném bolivijských teenagerů z těch nejlepších a nejbohatších rodin; Ridley Scott nedělá špatné filmy, jak by mohl. A proto ani tento není špatný, naopak. Dobrodružství, adrenalin, láska, prohra, vítězství. Ta svoboda a možnost myslet si cokoliv o čemkoliv! Bylo to… povznášející. Zpáteční letenka do euro-atlantické civilizace ze světa bolesti a nesplnitelných snů.
A další a další příběhy. Precizní thriller o spisovateli, co má ještě svá předsevzetí a věří v dotahování věcí do konce – i trpkého. Woody Allen plný odlehčenosti a situačnosti a humoru a pochopení. A příběh z Iráku, hollywoodsky přitažený za vlasy, přesto precizní a účinný.
Každá chvíle štěstí, nejen chemického, ale i toho skutečného, je vykoupena, a to slovo používám naprosto převráceně, ale schválně, je vykoupena podstatně delší chvílí bolesti. Jinak bychom ani nemohli chtít umřít.
A my snad chceme?
Musíme chtít, jinak budeme muset.
Cesta. Stojí někde bokem, jako ta neuvěřitelná kniha. Musí být strašná škoda, nejdříve vidět film a potom se možná pídit po knize; to správné pořadí je jasné a zřejmé. A člověk pak ví a rozumí, do srdce se zarývají jemné mollové ornamenty Nicka a Warrena, a celé kino nedutá a modlí se a doufá a přeje, aby alespoň stín naděje zůstal, když nic jiného. Je to dobrý film. A ta kniha je – mimo všechny hranice a srovnávání. Ve svém vlastním vesmíru.
Pachtit se z domu do domu se svým nábytkem stále otlučenějším zas do něčeho levnějšího. A přibližovat se tak krok za krokem k tomu poslednímu útulku, který tu budeme mít a jehož představu celý život pracně potlačujeme. Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen.
Hunted by a Freak. Mogwai dál hrají a vychlazené bílé pomalu teplá. Jsme na konci cesty, nebo na jejím začátku? Proč tu nejsi? A kdybys tu náhodou byla, rozuměla bys mi? Že chci poslouchat podivnou pomalou muziku vedoucí k melancholii? Že chci otevřít okno a dýchat noc? Že nechci žádný fyzický kontakt? Že chci jen tak ležet a usnout s otevřenýma očima? Že chci raději společně uvěřit na neexistující rána a nekončící noc?
Když jsem zjistil, že Jan zemřel, mou duši zalilo ticho. Ticho… Co více říct? Odešel nejlepší český spisovatel posledních dvaceti let. Ticho… Poslední z těch, co mají moc něco předat a věnovat. A poslední kniha? Je stejně zasahující, jako ty předchozí…
Tak jsme tam kolem jeho postele jedli ty malé kousky veky se sýrem… Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich už nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.
Mogwai – Cody (1999 – Come on Die Young)
