Je to jako krádež. Nečekané, trapné, plné lítosti, zvláštní a divné, nepochopitelné. Přišel jsem o všechny své pocity. Nic není dobré a nic není zlé, nic nemám rád a ničemu se nevyhýbám, nic nemiluji a stejně tak nic nenávidím. Získal jsem všechno, co jsem kdy chtěl, a pomalu se propadám propastí lhostejnosti. Uvidíme se ještě? Stojím o to? A Ty? Věci se dějí, protože by se měly dít, ne proto, že by po nich někdo toužil. Život je řízen pravidly a zvyklostmi, nikoliv city a touhami. Cítím v sobě čím dál větší chlad; to zbytkové množství vášně, které jsem kdy měl, vyprchalo jak vůně červeného z přes noc otevřené lahve. Co má ještě přijít? Je tohle všechno? Nerozumíme si, a přesto jsme spolu. Pro to něco, co máme. Polotovar lásky.
U pokladen jsem spatřil důvěrně známý obrázek, manželské páry nad šedesát se rozdělily a postavily se do dvou různých front, kvůli krátkému unisexovému sestřihu se od sebe muži a ženy skoro nedali rozeznat, a když strávili ve frontě o půl minuty méně, byli štěstím bez sebe a opájeli se vlastní chytrostí. Žena obvykle zamávala na muže, ten se komplikovaně vymotal ze své fronty a tlačil plný nákupní vozík k jiné pokladně.
Netoužím po Tobě a radši se opíjím, aby ráno přišlo co nejdříve. Nedokážu ze sebe vykřesat nic, co by nebylo řízeno rozumem a kalkulem; pragmatické kalkulace, rozumná vyhodnocení, přesné závěry a zhodnocení. Matematický chlad. Něco chybí. Každý jsme na jiné straně řeky, jako už tolikrát. Volám Ti, protože bych měl; žádný jiný důvod už nebývá. Radši odjíždím pryč, než abych zůstal s Tebou. Přemýšlím o jiných, s kterými vím, že by to nebylo stejné – jen horší. Z téhle unavené situace nevede žádná zářivá cesta. Přichází podzim. Poslouchám Einaudiho, piju španělské červené, které jsem objevil v chladném sklepě, a přeju si, dostat do sebe alespoň nějakou dávku citu. Transplantace emocí. Existuje?
Měřili si mě, nevyprávěl jsem anekdoty z minulých časů, nevytahoval jsem se, že jsem něco „dokázal“, nemělo smysl vykládat dvěma Turkům bažícím po penězích, že se na kapitalismus po letech opotřebení rád dívám z dálky, byl jsem uvnitř něj a odešel jsem sám od sebe těsně předtím, než by mě systém vyplivl jako zdechlinu. Nic jsem nedokázal, byl jsem mrzák.
Já existuju; nežiju. Dny proplouvám a večery unaveně rozmělním v nicnedělání. Usnout brzy mi přijde jako to nejlepší řešení; lenost vítězí, nic jiného nedává smysl. Otevřít okno a poslouchat město a usnout a spát… Einaudi hraje a já jsem rád, že tu jsem sám; kdybys tu byla, musel bych: mluvit, naslouchat, rozumět, chtít Tě. Rouhám se a nevážím si toho, co mám. Alternativy mají zašedlá křídla. Jak začátek polární noci uprostřed podzimu – tak daleko do bílých dnů jara…
Poslyš, řekl, já vím, jak to chodí. Ona je zadaná. Má všechno, co moderní žena potřebuje: nešťastné manželství, mateřství, intelektuální činnost, školitele, co ji vzal do města, které měšťáci zbožňují. A co jsi pro ni ty? Idiot, poskok, Romeo druhé kategorie.
Všechno se opakuje, vše už tu bylo, není nic nového. Chybí překvapení, jinakost a nové vjemy. Neotřelé silné a věrohodné pocity. Vše je jen naoko. Celé bytí se přesunulo do podivných papírových kulis, v nichž předstíráme, že artefakty našich životů mají nějakou hodnotu. Je to jako Sen, z kterého se člověk nedokáže probudit. Když je člověk s desátým partnerem, i to vše, co je poprvé, je najednou až příliš všední. Známé ingredience, zažité postupy, známé pocity. Jen něco nesedí: chybí opravdovost. Zbývá jen nostalgie. Postradatelní… takoví jsme. Ty, já, ostatní. Co se stane, když něco zmizí? Nic – nebo jen málo. Láska… zanesená lavinou všednosti.
Mluv se mnou, zašeptala.
Jsem moc těžký? zeptal jsem se, mám slézt?
Zůstaň ležet, odpověděla, nebo chceš ode mě pryč?
Ne, zalhal jsem.
Hezké, vydechla.
Hezké, zalhal jsem.
Ludovico Einaudi – Bella Notte (2003 – La Scala: Concert 03 03 03)
