Opustíme San Piego

Z šedivých mraků prší soumrak a vlak projíždí oblouky za Golčovým Jeníkovem směr Vysočina. Je mi dobře; několik deci červeného na cestu, sobotní Lidovky, Reflex, v uších iLiKETRAiNS a teď Klaus Badelt a pak možná Doves. Bílé břízy stojí v padající noci, tlející listí červenohnědé barvy krášlí vlhké temnící se lesy, a k tomu provlhlé louky, opuštěné nádražní domky, neexistující slunce. Je pozdní odpoledne, sobota někdy před koncem roku, podzim umírá a zima ještě nepřišla. Skoro by to mohla být deprese, kdybych tenhle čas neměl tak rád – připomíná Barentsovo moře, jeho horizontální déšť, slaný vítr, jako tenkrát ten nezapomenutelný čas v Grense Jakobselv.

„Naše životy se napřely k tomuto vrcholnému okamžiku – posvátné místo staré více než pět tisíc let, naše vzájemná láska, světlo, nezměrný prostor před námi –, a přesto jsme ho nedokázali uchopit, neuměli jsme si ho vtisknout do duše. Nedokázali jsme se osvobodit a plně vstoupit do přítomnosti. Namísto toho jsme chtěli přemýšlet o tom, jak osvobodit jiné lidi. Chtěli jsme myslet na jejich neštěstí. Využívali jsme jejich zoufalství, abychom před sebou zakryli svoji vlastní bídu. A naše mizérie spočívala v neschopnosti přijmout ty prosté radosti, které nám život nabízel, a radovat se z toho, že je máme. Politika, idealistická politika, se zabývá výhradně budoucností. Za celý život jsem objevila jen to, že v okamžiku, kdy plně vstoupíš do přítomnosti, najdeš v ní nekonečný prostor a nekonečný čas, říkej si tomu Bůh, jestli chceš...“



Viděl jsem Happy Happy a byl to krásný severský příběh; kouzelná směs smutku a radosti, nadhled i emoce, zasněžená krajina, dávné hříchy, víra v život, upřímnost, síla, pokora... mám rád filmy ze severu. Je v nich zvláštní vyrovnanost. Alois Nebel byl v něčem podobný. Náladou, sněhem, deštěm, vrcholky hor ukrytými v mlze. Kytarové vazby Petra Kružíka. Byl to příběh o tom, jací ve skutečnosti jsme. Příběh o Češích. Jsme takoví, jako v tom filmu. Většina z nás. Včetně mě.

Zprvu bylo třeba sestoupit přes les do La Vacquerie. V procházení vesnicí po svých je jakási prostá radost. Na chvíli se člověk může oddávat iluzi, že zatímco ostatní žijí životy vázané na své domy, vztahy a práci, vy jste nezávislí a svobodní, nezatížení majetkem a závazky. Je to privilegovaný pocit lehkosti, jakou nelze zažít, když někde projíždíte autem a jste součástí dopravy.

Myslím na Tebe a říkám si, co se bude dít. Nevím. Nejsem nás schopen rozklíčovat. Už nebydlíš s ním, jsi sama; kdyby jsi tam zůstala, neexistovali bychom. Naše fyzická přitažlivost je základem všeho dalšího, ale už to dávno není jen o ní – jsi vzdělaná, otevřená, máš ráda život a poznávání světa. A taky míváš strach, z mnoha věcí, jsi sama v cizím městě, jsem tu jen já a on a občas někdo přijede na chvíli, někdy chceš tři různé věci najednou a nerozhodneš se pro žádnou z nich, a já si vždycky říkám, co je příčinou, co je ten spouštěcí mechanismus neklidu uvnitř Tvé duše. Nemáme ještě k sobě blízko tak, jak bychom mohli a měli. Nevím, jestli můžeme mít; věřím, že ano – přál bych si to tak. Někdy toužíme mít všechno hned a jindy chceme čekat a nechat pracovat čas. Dokážeme si ublížit vzájemným nepochopením; ještě v sobě neumíme číst. Občas potkáme své Černé psy. Nejsi jednoduchý člověk, stejně jako já. V tomhle jsme si dost podobní: jsme skvělí, když je nám fajn, a komplikovaní a nevypočitatelní, když tomu tak není. Ale jsme upřímní; Ty určitě a na té vlně se vezu i já. Říkáme si vše a víme, že je to tak dobře a správně.

„Jeremy, toho rána jsem se utkala tváří tvář se zlem. V té chvíli jsem nevěděla, ale cítila jsem to ve svém strachu – ta zvířata byla stvůrami se zvrácenou představivostí nebo se zkaženou duší, jakou nedokáže popsat sebelepší společenská teorie. Zlo, o kterém mluvím, se nachází v každém z nás. Drží se v každém jedinci, v soukromém životě, uvnitř rodiny a potom i v dětech, které trpí ze všeho nejvíc. A pak, když jsou k tomu příhodné podmínky, se v různých zemích a v různých časech rozpoutá strašlivá krutost, brutalita namířená proti životu, a všichni jsou překvapeni hloubkou nenávisti v nich samých. Potom se zlo zase stáhne a vyčkává. Je to něco, co si neseme ve svých srdcích.“



A chodíme spolu rádi ven. A tak jsme viděli akustické Tata Bojs a taky Vypsanou Fixu. Mám Fixu rád; je v nich tolik kontrastů. Koncerty plné surrealisticky depresivních textů, na které pod podiem pogují teenageři, co netuší, že to bude trvat ještě patnáct let, než jim dojde, o čem Márdi zpívá. Občas odvážná dívka daleko před maturitou vyleze na pódium a extaticky prožije svých třicet vteřin pseudoslávy; Márdi pak dohraje a v klidu řekne, „tancuje se až dole, čurini, to přece víte, ne, koukejte rovnou skákat“, a odměnou mu je aplaus a hned je tu další song. Mejla netečně odehraje celý koncert, občas dá cigáro a za ním dvě pivka; pohoda, páteční šichta, co jí lze půlnout někdy po obědě. První deska je supr a čtvrtá taky a z těch ostatních vždy pár písní – to není málo. Je to hodně. A tak jsme tam byli, v Lucerna Music Baru, před Fixou hrál Vladimír Merta a totálně se míjel s upovídanými dospívajícími před pódiem, kteří nevěděli, kdo je, a jen čekali, až budou moci začít skákat a odnést si jako suvenýr svých pár modřin... Všechno tohle mám rád. Všechny kontrasty. K Fixe už tak nějak patří. Jednou to ale přijde a budou mít koncert, kde bude panovat atmosféra souznění a pochopení – bude to ještě v tomto století, ale ne v tomto desetiletí; na některé věci a zážitky se musí počkat...

NP Ketil Bjørnstad – Song For A Planet (1996 – The Sea II)

Photos by Jiří Vacek.

Bon Iver

Dýchala trhaně. Nespí. Vztáhl ruku a dotkl se jejích horkých, vlhkých vlasů: ležela napjatá, jako by střežila nějaké tajemství. Sahal níže, až se dotkl jejích víček: bylo mu smutno u srdce, protože věděl, co najde. Pláče. Pocítil obrovskou únavu; donutil se však k tomu, aby ji utěšil. „Miláčku,“ řekl, „mám tě rád.“ Tak vždycky začínal. Útěcha, stejně jako pohlavní styk, dostane časem svoji rutinu. „Já vím,“ řekla, „já vím.“

Je páteční večer či spíše noc, venku mrzne a Praha je chladná a vyprazdňující se víkendovými běženci; jsem jedním z nich, v poloprázdném kupé večerního rychlíku směr Vysočina, s dvojkou červeného v lahvi, melancholií v srdci, Bon Iver v uších a notebookem před sebou. Je už dávno po konci sezóny a já letos poprvé utíkám po kolejích namísto dálnice; jsem rád – tolik prostoročasu jak se propadnout do svého nitra při pokusu vše rozkrýt, zodpovědět, objasnit a najít cestu i sílu, jak pokračovat dál.

Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.

Ty a já. Kolikrát jsem už psal něco podobného; láska je vždycky omamná, vždy, zas a znovu. Ale teď je to něco nového. Žádný návrat s pokusem o nemožný restart. Žádný kamarádský příběh, který nese nálepku vztahu; střet dvou duší i těl, který se stál náhle, nečekaně, začal flirtem a po pár setkáních se přetavil v přitažlivost silnější, než jsme čekali, plánovali i chtěli. Já a Ty. Těžko definovat něco, co je ve stadiu svého zrodu, co může skončit každým momentem a možná taky přetrvat navždy. Ty proklaté začátky. Je to tradiční zahájení, alespoň pro mě: jsme tři. Jako vždy. Ty, já, on. Nikdy to tak nechci a vždycky to tak je.

Viděl v zrcátku, jak Ali kývá hlavou a září. Zdálo se mu, že láska či přátelství je to jediné, co potřebuje. Na světě nic ke štěstí nepotřeboval – jednotvárně hučící auto, horký čaj na rtech, vlhkou váhu pralesa, samotu. Kdybych mohl zařídit napřed její štěstí, pomyslil si a na chvíli v té zmatené noci zapomněl, čemu ho naučila zkušenost – že žádný člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí.

A já si stále a zas říkám, jestli najdeš sílu opustit ten společný svět, společné věci, stěny i lože; říkáš, že ano, vše tomu i nasvědčuje a vše proto i děláš. Ale stejně. Dokud to není, nic neplatí, nic neexistuje, my jsme jen přelud a vy stín, na nic nelze spoléhat a na nic sázet, lze vše jen nechat plynout, nic nechtít a nežádat, řídit se instinkty, věřit intuici, snažit se nezbláznit a nepominout očekáváním, snažit se nepřestat normálně žít. Nevím, co se stane. Nikdo by to nemohl v této chvíli vědět, ale každý by si přál to samé.

„Chudinko,“ řekl. Ohradila se zuřivě: „Já o tvůj soucit nestojím.“ Ale nešlo o to, jestli o něj stojí – měla jej. Soucit kvasil v srdci jako hniloba. Nikdy se ho nezbaví. Znal ze zkušenosti, že vášeň zmírá a láska odchází, ale soucit že zůstává. Soucit nikdy nic neumenší. Živí ho životní podmínky. Jenom jednoho člověka na světě nikdy nepolitoval – sebe samého.

Přitahuješ mě a někdy děsíš. Děsíš svou sobeckostí a tou mě i přitahuješ. A k tomu ta naše chemie, která nám nenechala vydechnout během těch dvou dnů a nocí ve Slavonicích. A v iPhonu máš Mogwai a Tiersena a znáš Beirut. Chci s Tebou být a stejně tak z toho mám strach. Mám strach z naší dočasnosti: jednou poznáš mé nitro, mé pravé sny a touhy, to, v co věřím a čím pohrdám – a to bude ta opravdová a finální zkouška nás dvou. Jenže to je tak daleko... já jedu pryč od Tebe a Ty jsi teď s ním. Přemýšlím o budoucnosti, protože zabývat se přítomností nelze; byl bych ztracen v mlze a inverzi bez schopnosti najít cestu, a tak jí nehledám a nechávám jí, aby ona našla mne...

Když jel do známého domu na kopci, v němž dříve bydlíval, přemýšlel Scobie neklidně: Musím brzy promluvit s Helenou. Nesmí se to dovědět od někoho jiného. Život se opakuje podle stejného vzoru: dříve nebo později se objeví zlé zprávy, které člověk musí někomu oznámit, uklidňující lži, které člověk musí říkat, džin, který musí člověk pít, aby k němu neměly přístup bída a zoufalství.

Všechno tohle se mi začalo dít až poté, co jsem přečetl dalšího Grahama Greena. Mám jeho knížky rád: někde mezi řádky je vždycky schovaná zasahující pravda, na pozadí barvitého příběhu se stárnoucím unaveným hrdinou a jeho předem prohraným bojem o poslední záchvěv štěstí. A tak píšu tenhle poslední odstavec, venku je tma a mrzne, Ty jsi s ním a zas a znovu mluvíte o tom, proč by měl být konec, zítra Tě čeká další byt a v pondělí možná další, já si přeju cestovat v čase a přeskočit tohle období, které všem bere a nikomu nic nepřináší, dopíjím tu dvojku červeného a stále ještě poslouchám Bon Iver, klíží se mi oči, chce spát, v kupé je přetopeno, já tu sám se svým ponorem do sebe sama... Ale jsem vděčný! Za to, že jsi začala, že jsi otevřená a upřímná, že mě chceš, že Tě přitahuju, že jsi...

Když byl malý, domníval se, že láska má co dělat s porozuměním, ale s přibývajícími léty věděl, že žádný člověk tomu druhému nerozumí. Láska je přání porozumět, ale po neustálých neúspěších časem toto přání umírá, a snad i láska umírá nebo se mění v bolestnou náklonnost, věrnost a soucit...

Bon Iver – re: stacks (2008 – For Emma, Forever Ago)

Listopad

Potřeboval na ní přestat být závislý, jenže touha ho zrazovala. On po ní chtěl toužit. Jedné dusné noci ležel v posteli bez přikrývky a snažil se proonanovat ke svobodě. Štvalo ho, že si nevidí na pohlaví, pokud si hlavu nepodepře dvěma polštáři, a do jeho fantazií se neustále nabourával Tarpin, který se ustavičně objevoval na scéně jako nějaký neotesaný kulisák s žebříkem a kbelíkem v ruce. Byl v tom okamžiku na planetě kromě Bearda ještě nějaký jiný muž, který se snažil ukojit představou vlastní manželky vzdálené necelých deset metrů přes chodbu? Ta otázka ho připravila o soustředění. A bylo strašné horko.

Nestává se mi to příliš často; lépe řečeno, spíše vůbec. Takové věci se dějí ve filmech nebo možná knihách, ale reálně moc ne. Ale přesto se to stalo. Mně se to stalo. Měl to být takový obyčejný večer, oslava narozenin, pár kolegů a kolegyň v centru velkoměsta. Chtěl jsem jen pár piv, neopít se, uprostřed večera si dát čaj a pak možná single malt nebo rum, podle toho, co budou mít. A pak ještě jednou a pak jít. Jeden obyčejný podzimní večer.

Beard začal listovat stránkami svého projevu, aby dal najevo, že rozhovor považuje za skončený. Podstata vyšinutosti spočívá především v tom, že člověk uvěří, že veškeré světové problémy lze redukovat na jeden jediný, a ten vyřešit. A pak o tom pořád dokola žvanit.

Jenže... pak sis najednou přisedla – a vše bylo jinak. Vídali jsme se už předtím. Ty: krásná, mladá, naivní a neznalá, říkal jsem si. Já: bez iluzí, smířený se solitérstvím, se splněnými pracovními sny a opuštěnými sny životními. Šlo to rychle. Ruce na stehnech, zádech, blížila se půlnoc a my zůstali sami. A tak jsme tam seděli a pak stáli, líbali se, Ty jsi mluvila a já Ti říkal, že mě vůbec neznáš, čas plynul najednou pomalu; řekla si, že mě chceš už dlouho, a že jsi to věděla, že to dnes takto skončí. Já to ironizoval, vědom si nepravděpodobnosti celé té situace, a pak přijelo taxi a my jeli směrem k Tobě, kde jsi vystoupila, aby ses mohla vrátit do svého zkompromisovaného života. A já jel sám domů a říkal si, že tohle je celé takové... surrealistické. Byla to hra, ten večer. Ten večer ano.

Když vjížděli do Londýna, byly to radioaktivní síly a potom důvěrně známá litanie o zmenšujících se ledovcích, rozšiřujících se pouštích, rozpadajících se korálových útesech, narušeném oceánském proudění, zvedající se mořské hladině, o mizení toho a onoho, pořád dál a dál, až Beard upadl do depresivního nezájmu, ne snad kvůli tomu, že se planeta nachází v takovém nebezpečí – zase to imbecilní slovo –, ale protože mu o tom někdo vypráví s tak zjevným nadšením. Právě tohle nesnášel na lidech, kteří se aktivně zajímali o politiku – bezpráví a katastrofy je povzbuzovaly v činnosti, bylo to jejich mateřské mléko, životní míza, dělalo jim to radost.

Ale teď už není. Byla jsi tu u mě jen dva večery, ale to nějak stačí. Ty bez šatů a vše, co pak následovalo – bylo to hodně přirozené. Mohl jsem zapomenout myslet. A byla jsi jen Ty, Tvé krásné mladé tělo, žádné vady pokožky, žádná kila navíc, žádná pachuť z úst. A pak jsem pustil Mogwai a Ty jsi se zeptala, co to je. A když jsem odpověděl, tak jsi řekla, že znáš a víš...

Opravdu mu chyběla? Když ji teď líbal, uvědomoval si, že mu chybět měla, protože byl vzrušený a šťastný. Jenže on nepostrádal nikoho už od onoho ponurého léta v roce 2000, kdy se trápil jako pes pro svou poslední, skutečně definitivně poslední manželku. Existovali lidé, na setkání s nimiž se neurčitě těšil, ale od té doby se už nesoužil něčí nepřítomností. Jakmile byl v současné době sám, četl, pil, jedl, telefonoval, trávil čas na internetu, díval se na televizi, cestoval na nějakou obchodní schůzku – nebo spal. Byl soběstačný, ponořený sám do sebe, a jeho duše představovala nepřehledný shluk chutí a snivých myšlenek. Jako většina chytrých lidí, kteří si cení objektivity, byl v jádru solipsista a v jeho srdci vězel ledový kvádr, který Melissa vycítila a snažila se, aby roztál.

Dva večery. Na tom se moc stavět nedá. Ale bylo v nich několik orgasmů a několik společně poslechnutých desek, a to není málo. Byli tam Mogwai a Tiersen a Helios a pak triphop od Tebe, který neznám, a nějak jsme se zvláštně protnuli, hudebně i jinak. A pak ses zeptala, co v životě chci, a já řekl, že vidět všechny země na téhle planetě, a pak jsme se líbali a znovu milovali a pili a hladili se a pak jsem Tě vezl na opačnou stranu Prahy... Mám pocit, že Tě začínám mít rád. Nevím, jestli je to dobře a jestli to chci, ale asi to tak je. Listopad. Všechny listy opadaly na zem a něco se možná bude dít. Láska. Nebo nepochopení. Nic jiného to nemůže být.

„Miluji tě,“ přerušila zničehonic své vyprávění o pohřbu a rozpustile ho kousla do paže.
Cítil k ní něhu, pravděpodobně stejnou jako vždycky, ale jednoho dne se možná bude muset z toho pouta vyprostit a bude to pro oba jen o to těžší, kdyby jí někdy řekl, že ji taky miluje. Ale to, jak se má od ní začít odpoutávat a kdy, bylo nad jeho schopnosti, a tak si ji přivinul těsněji k sobě. To, co jí pošeptal, znělo nepřesvědčivě, ale to muselo to stačit.
„Jsi nádherná, Melisso.“

A vzpomínám si, že jsme mluvili o Tiersenovi, na kterém jsem byl a bylo to fajn, rockové a úplně jiné, než ty krásně posmutnělé věci z Amélie, a Ty jsi říkala, že jsi neměla s kým jít, a pak jsme poslouchali Skyline, někdy okolo deváté, před koncem první lahve a před začátkem další; máš ráda bílé a já červené, ale to snad nemusí být na překážku. Uvnitř jsi jiná, než na povrch působíš. Tvoje já... to mě přitahuje. Čím dál víc.

A to je asi vše. Viděl jsem ten zvláštní americko-neamerický film, který byl silný v postupně budovaném napětí a nepřikrášlovaných scénách. A četl jsem poslední příběh Iana McEwana. Obé bylo dobré.

Ale stejně. Ty a já. To je ten pravý příběh pro sklonek podzimu a začátek zimy. Nemám větších očekávání; už vím, jak tyhle věci chodí. Někdy je pár měsíců víc, než několik smutných let. A tak tu ležím, bude jedenáct, piju červené a hraje Goldmund; můj standardní krásný večer. Venku je tma, možná mrzne, a sousedé určitě nebudou za zdí vyluzovat zvuky žádostivosti – rozvádí se. Jsem tichý svědek jejich marného boje, který možná kdysi začal láskou, ale končit bude majetkovým vypořádáním. Život je neuvěřitelně krásný a poctivý v tom, jak dokáže trestat kompromisy, jež jsme si sami dobrovolně a slabošsky zvolili...

NP Goldmund – Dane Street (2011 – Famous Places)

Ty, já, sever, konec sezóny

Anterinmukka. Den 6.

Bylo to někdy odpoledne, možná právě uprostřed odpoledne – ten čas, kdy ráno je stejně daleko jako začátek noci a nic nenasvědčuje tomu, že by snad tma měla někdy vystřídat světlo. Je konec sezóny a mraky tu visí nízko nad stromy více než kdekoliv jinde; jak taky jinak, v krajině zvlněných kopců na východ od Sokosti, kousek od ruských hranic, uprostřed finské tundry. Slunce je tak moc skryté za mraky, že neexistuje, a řeka Anterinjoki se tu stáčí ve dvou ostrých zákrutách a pluje kolem finského saunového srubu stojícího na jejím břehu. Pár metrů od sauny, nahoře na svahu, je pak ta nejkrásnější finská tupa, z masivního dřeva, s atmosférou, s minulostí, plná příběhů, krutých zim, s kamenným krbem a masivním stolem, svědek stovek střídání ročních období.

A v těch místech stojíme my. Já: unavený, zpocený, s lehce zborcenou klenbou pravé nohy a bolestí v levém koleni. Ty: nastydlá, zmrzlá, s vrstvami oblečení. Oba: s kilogramy na zádech, šťastní, spokojení. Je ticho; nikdo tu není. Jen my, chata, řeka, vítr, mraky a barvy podzimu okolo nás. Ještě o několik Celsiových stupňů níže a namísto občasného deště by se na zem snášely sněhové vločky. Je září, jeho třetina, vzduchem poletují žluté listy bříz a podzim tu začíná pomalu končit.

Předtím, než jsem roztopil saunu, jsem Ti dal pár veršů – měl jsem za to, že se Ti budou líbit. Naše duše si jsou až příliš podobné na to, aby tomu bylo jinak. A pak jsme na lavici v chatě listovali tou útlou knížkou, propadajíce se melancholickou trajektorií hluboko do svých niter, náhodně četli verše a pak o nich tiše mluvili, a venku lehce foukal vítr a možná občas pršelo, a bylo to zasahující i silné, a potom byl najednou podvečer a slunce zbarvilo mraky na východ od nás odrazem svého západu, a sauna byla horká a pára z vodou politých rozžhavených kamenů nám pálila obličeje i články prstů, a někdy jsme už nemohli dýchat a to jsme pak museli rychle vyběhnout ven, do ledové řeky, položit se do ní, dívat se na nebe, vylézt z vody a sedět před saunou a říkat si, že tohle je nadčasové, nadpozemské, že tenhle zážitek nám nikdo nikdy nemůže vzít…

A pak už jen večer a padající tma a my zase sami, ostatním příchozím navzdory, venku na zápraží, na dece, pili jsme single malt a já povídal propadaje se do jiného světa, myslím, že jsem mluvil o Johnu Cageovi a Henryku Góreckém, a Ty jsi mluvila o sobě a své rodině a já o té své, byli jsme si strašně blízko, mně bylo tak moc fajn, že jsem si přál, abychom mluvili věčně, ale dopil jsem a byl čas jít se propadnout do světa spánku, a tak jsme šli, magická chata, špunty do uší, abychom v noci byli sami, tma, noc, sny, ráno…



Rumakuru. Den 1.

Začalo to všechno o pár dnů dříve, v jeden sobotní večer, kdy jsme spolu prošli dřevěnou branou na startu pěších tras a pak už jen pokračovali nocí osvětlenou úplňkem Měsíce, kterému jsme občas pomáhali bledým světlem čelovek. A šli jsme a brodili se mokřady, občas zabloudili, bylo k desáté nebo možná lehce po ní, a pak jsme došli na první kopec a pak první tupa, obsazená, a hned za ní další, stará, malá, s místem pro dva: a tam jsme přišli, já otevřel dveře, vevnitř teplo, tma, kamna, stůl, lavice pro nás na přečkání noci.

Dali jsme rum, samozřejmě, vybalili pár věcí, a pak si povídali, Ty jsi mluvila o Rumakuru, jak se Ti líbí, já spíš mlčel a byl rád, že jsi šťastná, venku svítil Měsíc a my ho zkoušeli fotit, a bylo jedenáct nebo možná půlnoc, a pak jsme šli spát, hlavami oproti sobě, a mluvili jsme o tom, jak se propadáme do spánku, a pak jsme se propadli, možná ve stejný moment anebo možná jeden o něco dříve, a potom bylo ráno, šedivé mraky byly nízko nad zemí, jak se na sever sluší, v kamnech se rozhořel oheň a já našel vodu nedaleko, a opulentně jsme snídali a smáli se a fotili a mluvili a balili a připravovali se na to všechno, co přijde…



Sarvioja. Den 3.

Od rána prší a chodidlo mé pravé nohy stávkuje tak moc, že mi každý krok vystřeluje lehkou dávku bolesti do nervové soustavy. Jdeme na jih, do kopců, podél řeky, stoupáme a brodíme se, čas plyne daleko rychleji než kilometry, které ucházíme. Bloudíme a Ty mi ukazuješ, jak se pracuje s GPS, zachraňuješ nás a já občas něco vysvětluju pátraje v mapě, a jsi skvělý parťák, do nepohody, zimy a deště, mraky jsou tak nízko, že se jich můžeme dotýkat, jsou šedivě tmavé, plné dešťových krůpějí, kterými nás smáčí, je zima i podzim zároveň, lesy jsou hluboké a plné vodou nasáklých mechů i lišejníků, a my stoupáme dál a výš, pořád do kopců, na jih, směrem k Luirojärvi…

A pak někdy, uprostřed odpoledne, jsme zaměřili souřadnice naší pozemské existence a rozhodli se přejít hřeben směrem na východ, čtyři kilometry jsou méně než osm, já skákal přes kaluže sykaje bolestí, Ty jsi udávala směr, šli jsme tundrovým lesem, lezli před kameny, nalezli stezku, šli do kopce, dlouho, pořád, stále, předešli skupinu Finů, pršelo, foukalo, šedivé mraky plné deště nad námi, hřeben s okolními horami, na které není pro tu samou deštivou šedivost vidět, sestup dolů, žluté břízy v deštivém oparu, řeka, nekonečná cesta kolem ní, přichází večer, za chvíli bude tma, a konečně, na konci cesty, tupa a v ní i kolem plno lidí, ještě jsou tam dvě místa, poslední místa, zhltnuté jídlo, čaj, tma, noc, plná chata, nemůžeme spát, odpočíváme s otevřenýma očima, nemůžeme se propadnout do spánku, Ty nachlazená s nosem, co nedovoluje dýchat, já neustále dofukující karimatku, dva ztracenci, jsme down, asi nejvíce co kdy na téhle cestě, věříme v lepší ráno, usneme, vzbudíme se, spíme, jsme vzhůru, pořád dokola…



Hammaskuru. Den 5.

To ráno jsme to skoro vzdali, začali se vracet, zpět do výchozího bodu namísto východního putování. Vypadalo to až příliš rizikově, přišlo mi to tak, byl jsem jak de Peyrac bez jeho charismatu, chromá noha a na zádech hrb, cíl byl tak daleko a mraky nad námi až příliš nízko, a my jsme tam stáli desítky minut a přemýšleli, co je lepší, jestli jít dál nebo se vrátit, a zkoušeli házet mincí a další triky, jak získat argument pro rozhodnutí, a Ty jsi pak řekla, že by jsi radši šla dál, ale že to necháš na mně, že žádná varianta není špatná, a já řekl, že se tedy vrátíme, a pak se to stalo, ten magický rozhodující moment, kdy z šedivých mraků vysvitlo na pár sekund slunce, ozářilo ranním světlem břízy v barvách podzimu a hladinu jezera, a já řekl, že musíme jít dál, a Ty jsi mě nechala rozhodnout, a tak jsme šli, hlouběji na východ, k Rusku, dál od civilizace, dál do neprozkoumaných končin na východ od Sokosti…

A šli jsme borovým lesem a pak výše, do průsmyku pod horami krajinou žlutých bříz, a zpět se naskytl pohled na Luirojärvi, já ležel v mokré trávě a fotil se stativem, chtěl jsem ten rozmazaný pohled s šedivými mraky převtělit do věčnosti, a Ty jsi mi dávala čokoládu, a jedli jsme a pili vystydlý čaj a foukalo a byla zima, mraky okolo nás, a my šli dál na východ, do mokřadů s žlutohnědou trávou a červenohnědým mechem, skrze lesy pořád na východ, ještě přebrodit poslední řeku, a je to tu, konečně tupa, teplo, a zázrakem pak přestalo pršet a my grilovali venku slaninu a cibuli i klobásu a papriku, seděli jsme vedle sebe a Ty jsi jedla věci, které jindy vůbec nejíš, já Tě držel kolem pasu a oheň hřál, byl večer, konec sezóny, a pak byla tma a my dali single malt, leželi v chatě, tiše mluvili, propadali se do spánku vstříc dalšímu ránu…



Porttikoski. Den 2.

Bylo to ten nejdelší a nejhloupější a možná taky nejkrásnější den; vždy záleží na interpretaci a úhlu pohledu. Stoupání k Rautulampi krajem žlutých bříz ve slunečním svitu bylo neuvěřitelně krásné, ty pohledy zpět, temné mraky a stovky stromů pod nadvládou podzimu, pomalu jsme šli na východ a nakonec malé jezero a chata, dali jsme oběd a slunce svítilo a bylo tak neuvěřitelně hezky, já fotil stejné fotky jako v zimě a Ty jsi připravovala, co budeme jíst, já pobíhal okolo a stále mačkal spoušť, Ty, já, jezero, podzim, svoboda…

A pak jsme zvolili – já to byl – špatnou stranu potůčku, z něhož byla říčka a potok a pak najednou řeka, a šli jsme vpravo namísto levé strany, a museli brodit, sundávat boty i batohy, řeka byla divoká a chladná, bylo odpoledne, podzim, začínala padat tma, ještě poslední kilometry, bažiny, neexistující stezky, bloudíme, podél řeky, pořád na severovýchod, jsme unavení, je to skoro třicet kilometrů, to je na začátek až příliš, unavení a v padající tmě přicházíme k tupě, v ní dva Finové, řeknou dvě věty a tím uzavřou konverzaci, to na nich máme rádi, rychlé jídlo, nechat schnout věci, hlty rumu a spát, nohy bolí a nikdo z nás netuší, že příští den já nebudu moci jít a příští noc Ty nebudeš moci dýchat…



Kiertämäjärvi. Den 7.

Jdeme na sever, říkají tomu border highway, cesta je dlouhá a může být i cíl, a jde se dobře, jen to pomalu utíká, napravo od nás Rusko, stačí několik metrů a potřebovali bychom mít vízum v pase, to mé je propadlé a Ty žádné nemáš, ale to je jedno, z východu jde mráz, cesta je písečná a já občas ležím a Ty mi vážeš obvaz, jsem zchromlý a unavený a pak najednou bolest přestane existovat, jdeme dál na sever, svítí slunce a pak hned prší, míjíme krásná jezera, bloudíme, potoky, bažiny, pěšiny…

Přicházíme za soumraku a hned jídlo a mluvíme a dopíjíme whisky. A pak je ráno. A je to to nejkrásnější ráno; nad Ruskem vyjde slunce a osvětlí jezero a s ním i stromy a borůvčí i keře brusinek, trávu i lišejník, břízy, vše dohromady… A tak tam sedíme, na lavicích u ohniště na břehu jezera, snídáme zbytky potravin a pijeme čaj i kafe, jíme puding od Tebe, co jsi vzala jako překvapení pro mě a je to zázračná věc v daný čas, mluvíme, fotíme se, já Tebe, Ty mě i nás, je nám dobře, obloha je modrá a mraky v ní plují, vedle nás jezero, pod jeho hladinou není nebe, zní mi v duchu, sbalit se rychle a vyrazit, poslední den volá…



Luirojärvi. Den 4.

Prší hned ráno, rychlá snídaně raději venku než v chatě, sbalit věci a na jih, směrem k jezeru… jdeme a já se opírám o hůl znaveně a noha bolí, nemůžu jít, ale lepší do kopce než naopak, a tak stoupáme a mluvíme, povídám o jazzu a ECM labelu a Garbarekovi a všech ostatních co mám ze severu rád, Rypdal, Gustavsen, Bjørnstad, a pak taky Keith Jarret a Mehldau a s ním Radiohead, Priessnitz a Umakart, stoupáme a já mluvím a Ty posloucháš, je nám dobře, díváme se zpět, krajina se vlní, začíná pršet, zprvu lehce, pak více, tak to v deštivých dnech bývá…

A jdeme, pořád na jih, pořád do kopců, pořád nahoru. Prší a fouká a mokré šaty se lepí na tělo, GPS říká stále dál a radši ze sedla ustupujeme na stezku vedoucí od Porttikoski, a po ní na jih, pořád podél potoka, a občas špatná strana řeky, brodění, nová disciplína házení batohů přes potok na cíl, jdeme, unavení, já zchromlý a ty nastydlá, malá chata a v ní myši, ještě dva kilometry, a pak konečně, jezero, tupa, ta první, ne nový Hilton, v ní osamocený Fin a my vybalující a sušící věci.

Jíme a povídáme a pak přijde ještě jeden Fin: opravdový. Žádné goretex věci, žádná moira, žádný softshell nebo smartwool. Jen tričko, košile, svetr, bunda, starý batoh a přes něj plášť. Je mu k padesáti nebo možná lehce přes, v ruce dřevěnou hůl, která s ním je už čtyřicet let, jak říká, a zeptá se nás, jestli nám nebude vadit, když s námi přespí v chatě. Nechodí po stezkách jako ostatní, dělá cesty vlastní – doprostřed hor k malému jezeru, protože je nejkrásnější. A říká finský vtip, který v jeho podání vystihuje realitu: Ptají se Sáma, co udělá, když se ztratí v kopcích; ten chvíli přemýšlí a pak řekne – „Jdu domů.“



Raja-Jooseppi. Den 8.

Poslední den a my zase na sever, slunce svítí, je krásně. Řeka se klikatí a ohniště jsou na těch nejkrásnějších místech, stromy a les a pěšiny a mech i borůvčí, jdeme a fotíme a mluvíme, zastavujeme u shelteru a grilujeme poslední zbytky z batohů, s námi dva Finové z jihu, které jsme potkali už minulý den, povídáme si až nefinsky, jsou fajn a my snad taky, pořád ten pocit, že jsme u nich a zadarmo využíváme jejich pohostinnosti, a já říkám, že vždycky všude aspoň jednou potkám Čechy, protože náš národ hodně cestuje, nejenom ten chorvatskový, ale i ten jeho adventure-outdoor zbytek, kostičky na kalhotách a softshell na trupu, všude jsme, vždycky nás někde najdu a poznám, jsme stejní…

A poslední míle, poslední desítky metrů, most přes Suomojoki, parkoviště, konec. Jsme na konci cesty. Ušli jsme přes sto dvacet kilometrů tundrou severu a srdcem parku nesoucího jméno nejvýznamnějšího finského prezidenta. Mraky jsou nízko a my velebíme sílu GSM signálu, zprávy se odesílají a přicházejí, a já Ti píšu a stejně tak i Ty mně, a má zpráva je v porovnání s tou Tvojí poloviční, píšeš krásně, silně, je to milé, těší mě to tak moc, jsem rád, jsem Ti vděčný, že tu jsi, že jsi šla se mnou, že jsi byla skvělá, blízko mi, jsem tak moc vděčný, že vůbec jsi…

A pak se stane zázrak: ležíme zrovna na lanovém mostě, slunce protrhne mraky a pak hned začne pršet, a to znamená jediné, ten nejkrásnější pohled, divadlo přírody, žluté listí bříz a temná řeka a duha nad námi, fotíme a mlčíme a křičíme i mluvíme, to je zázrak, co se děje, jsme na konci cesty a tohle je odměna, ještě pár minut, než přijdou mraky, ještě pár chvil, užít si tenhle moment, který zůstane navždy v našich srdcích…



Epilog

Prší a padá modrá noc a za zamženým oknem ztěžka jedoucího autobusu se pohybují červená koncová světla předjíždějících vozidel; jsem sám a přemýšlím o tom všem, co se stalo, proč a jak. Proč jsem Tě poznal, co to má znamenat, co pro sebe jsme, co jsme byli a co budeme. Nehodlám si připustit, že jsem zpět ze severu; dnes ještě ne, až zítra. Dnes budu pít a psát a k tomu poslouchat písně, co jsem Ti dal na letišti v Helsinkách.

Na tom letišti, kde jsem Ti řekl, že tak blízko jsem nikomu nebyl a nikdo mně, že to nemůžu nechat být, že kdybych měl mít jen jedno jediné přání, tak by to bylo pokračovat, že jsem se už málem neovládnul a překročil tu hranici, kterou by většina označila za kamarádství, že mě přitahuješ, že bych chtěl s Tebou jít dál, poznávat Tě, trávit s Tebou čas, mluvit, milovat se, usínat, vstávat, všechno to podstatné a důležité i to každodenně šedivé a průměrné. A další věci jsem možná neřekl a možná i jo, třeba dříve, že mi voníš, to vím, po sauně jsem cítil Tvoji paži a její dech, máš krásné ruce a krásné tělo, že jsi mi tak blízko, Tvoje já, myšlenky, strachy, sny, obavy, touhy, zkušenosti, zážitky, pravdy, to všechno tak moc chápu a rozumím tomu, sdílím, mlčky přikyvuju, tiše se směju, už zase máme tohle společné?, jsme stejní, jsi mi blízko, já Tobě, jsme tu…

Čas léčí i rozhoduje a panuje a to se přesně teď děje: nemůžu nic dělat. Jsem sám a Ty s ním. Ty zamilovaná a já čistící svou karmu z jednoho zbytečného návratu. Co k tomu více říct? Je mezi jedenáctou a půlnocí, můj čas, začal hrát Chopin. To, že zítra budu muset být flexibilní, úspěšný i motivující, to zvládnu; umím tuhle performance. Ale co s mými touhami? Nechce se mi vytáhnout skalpel a odřezávat city ze své duše; můžu si všechno sám sobě zdůvodnit a vysvětlit, a pak mi přece zase znovu napadne, že být někomu tak blízko, to je zázrak, zázrak…

Je mi třicet dva a Tobě o půl roku méně. Není nikdo na téhle planetě, kdo by to zažil stejně a byl mi tak blízko. Mýrin. Coroico. Sousto. Stejné knížky, filmy. Stejné pocity. Jsi… zranitelně silná, oddaná, určitě vášnivá, milující, máš své sny a hodnoty, víš, co chceš, co je důležité, někdy jsi slabá a pak najednou rozhodná, jsi tu, tak blízko i daleko, jsi tu…

Chopin hraje a já vím, že jediné, co můžu i chci, je dát věcem čas a volný průběh, konečně jednou bez nátlaku a síly, prostě voda v řece, život tiše popluje, laissez-faire, třeba pochopím, že maximum toho, co můžeme mít, je to, co máme, a třeba proplujeme turbulencemi životních otřesů a změní se paradigmata našich současných existencí; nebudu na nic čekat ani o nic usilovat, jen tu budeme, my dva a s námi všichni lidé na téhle planetě, čas ukáže, co může přetrvat staletí a co je jen záležitost na pár ročních období, dnů či týdnů nebo měsíců…

Čím starší jsme, tím více vnímáme ten náš nečernobílý svět; čas mění, rozhoduje, určuje i bere, zítra může být vše jinak anebo i ne, možné je vše, tohle století, století povrchnosti a konzumu, žijeme v něm a snažíme se neztratit svá srdce, to je náš nejdůležitější boj, neprohrát sebe sama, nezapřít se, nesklonit, nepřijít o svoji duši…

Poslední odstavec. Co víc říct? Hraje Nokturno v cis moll, umím jeho první část, zní tak moc současně, pro dnešní noc i některou z těch minulých i těch co přijdou… Jaké je executive summary? Může vůbec být? Nevěřil jsem, že mi někdy někdo může být tak blízko. Nevím, co to znamená. Zítra bude ráno a další den… žijme, dokud to jde. Musíme žít; splatit ten dluh, co máme – darovaný život sám, náš život…

NP Zbigniew Preisner - The Last Time (1993 - Damage (OST))

Taxi Driver

Mlčení nad zlato. Kdo mlčí o samotě, může přijít na ledacos, ticho pronikne pokožkou, ukonejší srdce, utiší bolest, naplní místnost, v níž se nacházíš, naplní dům a venku se pachtí současnost, která je jako běžec na krátké trati, jako závodní vůz, pes ženoucí se za vlastním ocasem, nikdy ho nedožene. Bohužel mlčení však působí na lidi jako strašák, v houfu nikdy dlouho nevydrží, prchne raz dva.

Je mi dobře, tak nějak zvláštně dobře. Piju červené, bude k jedenácté, můj čas, a občas neodolám a dám si plátek španělské šunky, co se nevešla do batohu směr Finsko. Stala se ze mě samostatná bojová jednotka, jen já a všechny mé já, sám v tomhle světě, voják v poli bezstarostné kariéry, nepotřebuju nikoho jiného, konečně osvobozen, bez touhy po lásce a souznění, bez snů a tužeb, bez melancholických propadů a nesplnitelných představ. Můžu si gratulovat; jemnými a přesnými tahy skalpelu jsem ze sebe odstranil všechny ty city, jež mi zůstaly. Teď už nic není; jen prázdno, mechanický život, ráno vstát a večer usnout, červené v noci a půlnoc jako znamení zavření očí. Konečně svoboda. Žádné povinnosti, žádné snažení se, žádné emoční výkyvy, žádné smutnění. Je podzim a já jsem prázdný jak alkoholik po měsíci na detoxu.

Slzy mají tvar loďky, smutek a žal vězí pod vesly. Ten, kdo pláče na pohřbu, oplakává i vlastní smrt a zároveň konec celého světa, protože všechno zemře a nakonec nezbude nic.

Chtělo by se mi napsat, že za to můžeš Ty, ale není tomu tak. To, že si mi řekla, že chceš být s ním a dát šanci tomu krásnému příběhu, bylo jasné a očekávatelné; přesto nás ta realita oba zasáhla, v prvním momentu možná více mně a v následném více Tebe. Mohl bych rozsekávat mě i Tebe a nechávat nás rozpadat na molekuly emocí, ale nedává to moc smysl. Řekl jsem dvakrát, co chci, a Ty jsi dvakrát odpověděla, jak to je. Knížky, které člověk nezačal číst, není možné zavřít, protože nikdy nebyly otevřené. Není vlastně ani po čem toužit: chybí Tvá vůně, Tvé rozevřené nohy, Tvé nahé já v matném světle, chybíš tu. Jsou tu jen Tvé obrysy, přísliby nesplnitelnosti, pár náznaků, Ty ležící v řece před návratem do sauny, to je vše, tak málo, tak nic...

Za noci jsme neručili a nikdy za ně ručit nebudeme, noc ručitele nemá, to vždy o pár centimetrů povyrosteme, nebo se o čtrnáct centimetrů zmenšíme a hnědé oči zežloutnou, myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec a my líbáme rty, které jsme nikdy líbat neměli.

Jsem jen lehce vyšinutý Taxi Driver, jezdím městem stejným směrem tam i zpět, každý den ráno i pak navečer, a možná je můj svět o něco širší, ale má své hranice vymezené stejně tvrdým způsobem, jako v tom silném filmu. Srovnávám nesrovnatelné a snažím ze sebe vydolovat vzpomínku na to, jak film působil: byl zneklidňující, tepající, smutný, zasahující, nekompromisní. To poslední je to správné slovo: film bez kompromisů.

Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? Život je Jónas uvažující o křivce křídel lučních ptáků, Jónas, kterého uspává Thorgrímův hluboký dech, to je jistě pravda, ale zdaleka ne celá. A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru – dopředu a potom zpět?

Knížka od Tebe byla krásná, takový zvláštní magický realismus severu: kdybych tam nebyl, nepohltila by mě, ale takto jsem podlehl po pár prvních stranách. Až moc znám tu severskou zemi, osamělé vesnice na břehu moře , vlny narážející na pobřeží, šedivé mraky, silná postarší auta, malý dřevěný kostel na kopci, krátké chladné léto a o to delší studené zbytky roku. Breiðavík. To je můj obraz té vesnice. Byl jsem tam. A nikdy na to nezapomenu...

Ve starých pověstech se praví, že člověk nesmí spatřit Boha, byla by to jeho smrt, něco podobného nepochybně platí o tom, co hledáme – hledání samo je cílem, nalezení by nás o něj připravilo. A právě hledání nás učí slovům, jimiž líčíme svit hvězd, mlčení ryb, úsměv a smutek, konec světa a letní světlo. Máme nějaké poslání kromě toho, že tiskneme rty na něčí ústa?

Co záleží na všech převratech, vzestupu nebo pádu civilizací, náhodě nebo prázdnotě, když člověk nemá rty, které by líbal, ňadra, která by hladil, dech, který by naplňoval jeho uši?

NP Zbigniew Preisner – The Seventh Day (2008 – It's All About Love (OST))

Lacrimosa

Stalo se to tak nějak přirozeně, nenuceně, klidně, normálně. Přišla si a chtěla si mi něco říct. To něco, co jsem měl v hlavě už měsíce, dokázal si to naplno přiznat, ale nikdy nenašel dost odvahy to naplno vyslovit. A tak si mluvila Ty a já se díval do kouta a jednoslovně souhlasil; bylo to přeci tak moc zřejmé a zjevné. A pravdivé. Nemůžeš mi dát, co chci, já pak nejsem šťastný, a Ty pak nejsi šťastná. Lišíme se. Žiješ sama a chceš žít sama. V tomhle jsi jako nikdy jiný. S Tebou nelze šťastně být a mít Tě rád. Lze Tě jen využívat. Pak by to fungovalo. Tohle nechci a neumím. A proto jsi o tom všem mluvila a já tiše souhlasil.



Teď je o pár hodin více a já do přehrávače dal Preisnera; co taky jiného. Návrat někam na začátek. Ponor do těch nejhlubších příkopů mého nitra. Nejtemnější modrá barva a v ní schované útržky pravdy, které vytahuji na světlo. Zůstalo už jen jedno: vůně. Tvoje vůně. Ta prokletá substance, která mě vždycky omámí, zakryje všechna rozumová zdůvodnění a varování. Ta vůně mě vždycky bude přitahovat, nikdy to nepřestane, nikdy. Tvé vzrušení. Ty bez šatů. Na tohle není léku; není a nikdy nebude, žádná protilátka, žádné očkování, nic. Vždycky budu připraven se vrátit. Být Ti blízko a cítit, jak voníš. Na pár chvil, hodin, jeden večer. Vždycky tu budu. Vždycky.

Nevím, jak dál.

Budu teď sám a chci být sám. Nejsem v depresích a koncích, jak při minulých loučeních. Jen mi je smutno; nechtěl jsem to takhle. Mé sny a představy měly jiný konec, takový šťastnější. Pohádkově nereálný. Ty, já, děti, Ty mě milující, já Tebe, šťastní, nenároční, užívající si toho, že spolu můžeme být. Jenže takhle ten scénář nebyl psán a ani být nemohl. Nikdo by mu neuvěřil. Snad kromě mne; poslední člověk na téhle planetě, který věřil v happyend pokroucených duší.



Lacrimosa. Game over.

A tak mi začíná běhat mráz po zádech, jak Zbigniew rýsuje tuhle část svého Requiem.

Nechce se mi už dál psát. O tom, co jsem viděl. Že Lidice byly silné, a kdyby jejich hudba byla alespoň trochu snesitelná, zůstaly by jen silné pocity a ne rozporuplnost nefunkční kombinace, které si nikdo nevšiml, nebo s ní nechtěl nic dělat. Že Pianista byl podobně silný a navíc s Chopinovými smutnými a melancholickými náladami, které přestože vznikly v předminulém století, jsou tak moc současné a tolik pasující do naší doby nedostatku opravdovosti. A viděl jsem Proposition; vtahující, opět silné, nedávající vydechnout. A pak jsem taky viděl Generaci singles; přímý pohled do zrcadla v jasném denním světle.

A to je všechno.

Lacrimosa odezněla a Ty už jsi dávno pryč. Všechno je pryč. Už Tě asi nebudu nikdy svlékat a nikdy se s Tebou milovat. Už bych neměl, i když bude příležitost. Už bych neměl. Ne. Jenže... jednou to zas přijde, kdy se na sebe podíváme, a v ten moment odhodím všechna svá ale, a stane se to, znovu, zas a jednou, na pár hodin zas budeme spolu, než přijde půlnoc a já řeknu, že je čas jít, protože vycítím, že bych měl... A tak se budu točit v tomhle kruhu, pořád, jak malá unavená zklamaná planetka kolem Tvého slunce, po oběžné dráze, která není pravidelná a vyvážená, jednou Ti blíže a jednou daleko, v Tvém stínu i světle, bude se to střídat, budu odcházet a zase se vracet, budeme pomalu stárnout a pořád se kolem sebe budeme pohybovat, v té naší společné galaxii o pár planetách, které se k Tobě periodicky vrací a Ty si s nimi hraješ a občas ony s Tebou, a čas bude plynout, potichu, klidně, pravidelně, nezastavitelně, pořád...



Ty a já. Navždy spolu i bez sebe. Spíš to druhé. Měl bych to pochopit; bylo by to všechno jednodušší. Jenže nevím, jestli se mi to někdy podaří. Nevím. Nevím...

NP Zbigniew Preisner – Requiem: Lacrimosa (1999 – Requiem for my friend)

Konec sezóny

Jsou jen dva druhy lidí, které držíme. První druh jsou ti, které z určitých důvodů nechceme nechat na svobodě. Druhý druh jsou ti, od kterých se můžeme dozvědět něco zajímavého. Nikdy nepropouštíme lidi jen proto, že jim nemůžeme nic dokázat. Dokazování, to je fuška pro profesory, ne pro politiky. Politika zajímá jedině to, jak dosáhnout svých cílů. Čeho bychom dosáhli, kdybychom něco někomu nedokázali? Kdo kdy čeho dosáhl tím, že přiznal omyl? Člověče, měj přece rozum! Říkám ti: pro politika je zničení nevinné oběti důležitější než potrestání viníka, protože propuštěná nevinná oběť je pomstychtivá, kdežto když je někdo opravdu vinný, a přesto dostane milost, je vděčný.
Snaž se ten svět pochopit, Osewoudte!

A tak tu zase pololežím – můj oblíbený čas – a poslouchám Morriconeho. La Piovra. Vzpomínky a táhlé smutné melodie. Dopíjím whisky, víno došlo; je to trochu netradiční léto. Dnes odpoledne foukal vítr a mraky byly neuvěřitelně krásné – bylo to jak na pobřeží severního Dánska, někde tam v rovinaté krajině neposečené trávy, se slanou chutí větru...

Jsi mi blízko; ale teď jsi najednou až příliš daleko, cítím to a vím. Už jsem se rozhodl: chci Tě. Chci. Jenže... je tam až příliš mnoho ale. Musela by to být náhoda, abychom tu najednou leželi vedle sebe a Ty si se mě zeptala, co to hraje, a já bych řekl, že to jsou mollové melodie Corrada Cattaniho; osmdesátá léta, otevřené balkonové dveře z obývacích pokojů s blikavým televizorem a k tomu Morriconeho smyčce. Pár dobrých věcí v té dekádě vzniklo...



Chtěl bych teď vědět a znát víc, chápat Tě, vidět do Tebe – znát Tvé pocity. Co jsem. A co už ne. Jsme dvě planety, které okolo sebe navzájem obíhají po zvláštních nepokojných oběžných drahách. Jednou jsme blíže a cítíme vzájemné teplo a přitažlivost a díváme se na sebe a já mám chuť Tě líbat a Ty... nevím, co Ty. Nevím. A pak je zas zima; jsme daleko, nevidím Tě ani neslyším, nevím o Tobě, jsi někde jinde a já taky. Černobílou skutečnost si už ani nechci vysnít; pojďme radši zjistit, co jsme. Pro sebe. Já pro Tebe. Ty pro mne. Ona pro mě. On pro Tebe. Příliš mnoho herců v podprůměrném představení zklamaných nadějí a povadlých citů; nebo naopak, dva krásní herci v příběhu dokonalé červené knihovny: Ty a on. Pravda bude asi někde uprostřed. V kompromisech, množství nevyřčených ale, minulosti, nadcházejících dnech.

Viděl jsem Zbytečnou krutost a Jeremiah Johnson. Stylovou vybroušenost a silný příběh. Pollack a Redford ve formě, mrazilo mě v zádech, zbytečná krutost, realita dávno minulých dob. Obojí bylo dobré a v Pollackově filmu byla navíc pořádná dávka nostalgie a melancholie. A přečetl jsem knihu od Tebe, kterou jsem našel na stole s nevysloveným doporučením si ji přečíst. A tak jsem četl a pak Ti o ní psal. Psal jsem, že připomíná Sartra, že je zneklidňující, že odžitá realita se přeci jen nakonec může stát iluzí a klamem, že přeci někde musí být, aby to všechno dosvědčil, Dorbeck přeci nezemřel, někde tu je, mezi námi, přijde a všechno vysvětlí...




A soundtrack dohrává a já dám ještě sklenku calvadosu. Poslední a pak půjdu spát. Bude půlnoc a černá tma proudí otevřeným oknem dovnitř. Morriconeho smyčce krájí ticho ve zvláštní symbióze odcházejícího dne. Mám Tě rád, myslím. Jsi mi blízko.

NP Ennio Morricone – Mille echi (1990 – La Piovra (OST))

Odi et Amo

Je to jak na poušti. To sucho, ta bezmoc, pálící slunce, vyprahlost. Den je ve své polovině a někdy během odpoledne, určitě ještě před večerem, přijde konec. Tak si někdy připadám. Mám všechno, co jsem kdy chtěl, a je mi to málo. Možná chci ještě něco navíc: lásku. Tu opravdovou, žádnou náhražku, žádné předstírání, bez kompromisů, jen ten žár. Něco, co neexistuje, nebo možná snad ano, ale na co nemám nárok. Potkávám Tě. A mám strach: poznat Tě, chtít Tě, zamilovat se. Nechci to. Nevím proč.



Nevěřím si. Bylo by to jen oddalování okamžiku Tě jednou ztratit. Výhra, které s sebou přinese prohru; kdo by o tohle stál? Ale stejně. Alespoň jednou bych Tě chtěl. Zase ten pocit: my dva, jedna planeta, nic dalšího. Někde na severu, daleko od civilizace. Sny polárního dne a slunce těsně nad obzorem. Jenže... jenže tohle je jen bláznivé nechtěné přání unaveného snílka za zenitem své schopnosti opravdově žít, o něco usilovat a bojovat, něco získat. A tak tu ležím a hraje Bruce Springsteen; je fajn, že má aspoň dvě melancholické desky – hned je o dost sympatičtější. A to je všechno: tohle nehmatatelné nic je všechno.

--

Dnes jsem četl celý den: Nevinný je skvělý, silný, strhující; typický McEwanův styl, nemilosrdně popisující to slabé a nevyspělé v nás, které občas způsobí celé konání, které pak již nelze vrátit zpět, i když by člověk moc chtěl; příběh několika rovin, které se ke konci nevyhnutelně protnou, jak už to u zasahujících příběhů bývá. Nadčasové čtení pro konečně se blížící začátek podzimu.

Sedla si naproti němu a oba si zahřívali ruce semknuté kolem hrnků. Ze zkušenosti věděl, že pokud nevyvine nadlidské úsilí, hovor se samospádem sveze k obvyklému půdorysu: zdvořilý dotaz vyvolá zdvořilou odpověď a další otázku. Bydlíte tady už dlouho? Jak daleko jezdíte do práce? Máte dnes odpoledne volno? Obvyklý katechismus mohl začít. Pouze mlčení mohlo narušit tu nekonečnou nit otázek a odpovědí. Volali by na sebe přes nesmírnou vzdálenost, jako z vrcholů dvou sousedních hor. Nakonec by už jen zoufale toužil po odchodu, který by ho vysvobodil a ponechal mu po nemotorném rozloučení prostor pro vlastní myšlenky.



Bylo lehce před půlnocí, když mi kamarád včera říkal, že od Priessnitz má strašně rád Hvězdu; jsme na tom stejně. Priessnitz jsem viděl na jaře v Akropoli, kdy zahráli vše, a před týdnem na Colours, kdy poslední Jaro jsem slyšel někdy nad ránem už z tramvajové zastávky, linoucí se nad ztichlou noční Ostravou. Colours byly vůbec fajn; Mono hráli s nadcházející nocí a byli stejně silní, jako vždy, a pak byla půlnoc a zima a tma a Hvězda, Dotkni se mě i Jaro.



Viděl jsem taky Morriconeho; bylo to zvláštní a zasahující. V úvodní kantátě Vuoto D´Anima Piena byly krásné sestupné půltónové mollové harmonie, které braly za srdce, a v The Good, The Bad and The Ugly se naplno rozezněla melodická nespoutanost, originální a unikátní ve světě, kde harmonická invence bývá nedostatkovým zbožím.



A viděl jsem taky Nebe; dlouho jsem ten film chtěl vidět, poslední scénář Kieślowského, a bylo to dobré a fajn, naivní ve své touze a silné v prožitku, zvláštní metamorfóza Kieslowského poetiky a Tykwerovy rané černobílé příběhovosti. I Melancholia mě zasáhla; zase jiný Trier, působivé, omamné, silné. Takové obrazy zůstávají v paměti; opět to stejné slovo, nejlépe vystihující atmosféru, kterou film působí – znepokojující. Jako my, já i Ty, naše oddělené společné životy.



Stojím na zvláštní křižovatce několika cest a žádnou z nich se mi nechce jít; čím více půjdu jedním směrem, tím více se mi ono rozcestí bude vzdalovat a s ním i možnost se vrátit, kráčet jinam, udělat něco jinak, zažít něco jiného, být někde jinde, s někým jiným. Jeden příběh nekončí a druhý nezačíná. Žijeme oddalováním konců; ještě alespoň jeden týden, poslední den, poslední hodinu. A možná ještě jeden další den. A další. Venku padá modrá tma a mně se nechce pít; je to zvláštní chladivé léto s nízkými mraky, vždy těsně před deštěm nebo těsně po něm.

Náš vztah se rozpadá přirozenou cestou: nemůže to nikdy fungovat. Uvnitř sebe sama jsme až příliš jiní, úplně obnaženi jsme cizí lidé, nerozumíme si a nechápeme – a žádný překladatel neexistuje. Není to Tvoje vina, ani moje, jen nekompatibilita dvou nepříliš empatických osamocených duší, které si ještě nedokázaly nahlas říci, co uvnitř sebe cítí už dlouho. Kolik procent času musí být člověk šťastný, aby chtěl ještě pokračovat? Kde je ta hranice rozpadu, kdy se to všechno potlačované, dušené, utajované a schovávané vydere z vnitřností ven do světa smutných ukončujících vět? Dvacet procent štěstí... alespoň tohle bych chtěl. Dvacet procent štěstí uprostřed chladného léta...

NP Jóhann Jóhannsson - Odi et Amo (2002 - Englabörn)

Jen tak

Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.

Lavina průměrnosti. Je všude kolem, jsme v ní uvězněni, nejde se z ní dostat pryč, je všudypřítomná. Jsme její součástí. Fráze průměrnosti sypané z unaveného mozku. Průměrné filmy; kolik jich bylo, kterých jsem viděl a o kterých je škoda zmínit slova. Průměrné knihy. Průměrné dny, žité od zhltnuté snídaně k hodinovému obědu, na který vždy jezdím jednu stanici metra pryč, abych mohl být sám: jen já, oběd, někdy pivo či dvojka červeného, předražená italská kuchyně; ale hlavně, být aspoň na chvíli sám. Nic zázračného, vím; jen krásný průměrný den, okořeněný milou samotou v jeho polovině.

Nějak moc není o čem psát, čím se dojímat a pro co se nadchnout. Režisérské ikony nabízející pseudoumělecké opusy, které nudí. Těch pár filmů, které jsem viděl v poslední době, nebylo dobrých. Možná s jedinou výjimkou: Peklo v Pacifiku. Syrové, překvapující, zvláštní, jiné, staré, nadčasové; v České televizi v originálním znění – neuvěřitelné. (Vždy jsem si myslel, že cílem této veřejnoprávní služby je převést do češtiny vše, co jde, nakonec včetně slovenštiny, moravských a jiných dialektů.)



A taky jsem přečetl HHhH. Až překvapivě vtahující, obohacující; nezvyklý upřímný popis pátrání po detailech jedné historické události, která navždy zůstane symbolem odvahy a odhodlání. A pak taky Obyčejné lásky: měl bych pár povídek ze svého života, které bych mohl přidat. Tragikomické partnerské situace někde na pokraji rozchodu nebo těsně po něm, nezvykle přesná míra vzájemného neporozumění a odcizení; život bez příkras. (A za zdí, tak metr od mé hlavy, právě symbolicky skončilo extatické cvičení).

A pak, samozřejmě, náš vztah. Průměrný. Obyčejný, milý, hezký; a taky průměrně perspektivní. Kdy poprvé podvedeme toho druhého? Sám sebe se ptám a zajímá mě to a co je paradoxní, zajímá mě to vědecky; ne citově, ne lítostivě či bolestivě, ne žárlivě. Zajímá mě to, protože bych to chtěl vědět a chtěl tomu rozumět. Všechny ty ostatní pocity, implikující otevřené oči nad úsvitem a strašnou touhu konečně usnout v momentě nutnosti vstávat, to vše teprve přijde. Teď mě to jen zajímá; kdy přijde konec a jak bude vypadat? Stejný jako minule, nebo jen o trochu horší, o něco průměrnější?



Náš vztah je... zvláštním kompromisem; asi oba vnitřně chceme něco jiného, ale zároveň to je přeci ještě dobré; alespoň průměrné. Může být něco lepšího? A pokud snad ano, lze s tím dlouhodobě žít a udržet si to? Status quo, průměrný vztah, průměrné dny, vídáme se průměrně často a stejně tak často spolu spíme, a pokud bych snad místo průměrnosti byl nucen použít jiné slovo, řekl bych podprůměrné, a tak vystihl naši realitu...

Naučila si mě žít bez Tebe a já byl tak silný, že jsem to zvládl. Žijeme společné samostatné životy, které jsou spojeny jen podivným lektvarem pohodlnosti a vědomí, že jsme spolu. Možná to jen ten důvod: jsme spolu, protože jsme spolu. Perpetuum mobile partnerského soužití. Vztah udržuje vztah. Žádná energie se neztrácí a žádná nová nevzniká; přeci ale, vše se jakoby zpomaluje, je slabší, vše je více a více průměrnější. Kdy se uvidíme? Za týden? Za měsíc? Rok? Záleží na tom? Jsme tak moc stejní – žijeme s kopií sebe sama. A není to dobré. Je to průměrné. Průměrné.



A tak tu ležím a piju a pálí mě oči a hraje Caesura a venku je černo a občas na obloze blikající světlo přistávajícího letadla; co dál, co dělat dál? Všechny náhražky mají už jen průměrnou sílu; z čeho ale brát energii? Není moc z čeho, protože vše je průměrné, průměrné síly a trvanlivosti, věci začínají končit v momentě, kdy vzniknou, a my máme už dávno prošlou záruční lhůtu. My. Objev se tu a řekni, že mě miluješ nebo alespoň máš ráda; zkus to jen říct. A když nebudeš moct, tak alespoň zašeptat. Nebo napsat. Nebo se na mě jen zamilovaně podívat. To by stačilo; jednou, aspoň jednou to s Tebou zažít...

Ilana mu jednou řekla, že s Wladkem měla okamžitě orgasmus. Nenáviděla Wladka, každopádně ho nenáviděla na konci, protože zpočátku ho přece nemohla nenávidět. Nenáviděla toho idiota, ale jakmile do ní pronikl, tak se udělala. „Se mnou,“ řekl jí Uri, „potřebuješ mnohem dýl a někdy vůbec nevyvrcholíš. Jak to?“ „Protože tě miluju,“ řekla Ilana, a Uri dodnes nevěděl, jak to myslela.

NP Helios - Hope Valley Hill (2008 - Caesura)

Lankojärvi

Ta velká bouda, kterou biologie na lidi ušila, spočívá v tom, že se s někým důvěrně seznámíte dřív, než o něm něco víte. V počátečním okamžiku všechno chápete. Od počátku jste přitahováni k povrchu toho druhého, ale zároveň tušíte ten nejširší rozměr.
...
Připadají ženy mužům tak okouzlující, když se vyloučí sex? Připadá snad někomu kdokoli jakékoli pohlaví tolik okouzlující, pokud s ním sexuálně nemá nic společného? Kdo jiný vás tak omámí? Nikdo.

Pomalu padá šero nadcházející noci, blíží se osmá a venku se namísto sněhové bouře náhle oteplilo; možná to opravdu je první nezimní noc, která se právě snáší k zemi. Jsem u jezera Lankojärvi, uprostřed finského národního parku Urho Kekkonen; po týdenním putování hlubokým sněhem, od chaty k chatě, s pomalu se tenčícími zásobami a v duši se dostavujícím smířením s nevyhnutelným návratem domů.



Žárlivost. To byl jed, který mě stravoval. A navíc neopodstatněná. Žárlil jsem, když mi řekla, že půjde bruslit se svým osmnáctiletým bratrem.
...
Pokud ji každý den neslyším v telefonu, zmocňuje se mě úzkost, a sotva položím sluchátko, sevře mě úzkost znovu. Žen, které se dožadovaly pravidelného telefonického styku, jsem se v minulosti zásadně zbavoval – a teď jsem to já, kdo se doprošuje každodenní dávky alespoň po drátě.

Myslím na Tebe; co taky jiného. Času je příliš a myšlenky v hlavě rotují jak figuríny staroměstského orloje; objeví se, postojí a ukloní, a pak odkráčejí a zmizí, aby se po několika dalších hnutí mysli vrátily zpět, s nezměněnou silou a naléhavostí. Budeš mě někdy potřebovat? Mít o mě strach? Budu Ti někdy chybět? Budeš mě někdy opravdově chtít? Budu pro Tebe někdy skutečně důležitý? Bude z toho, co mezi námi je, co nikdy nedokážu popsat a co nás vždy vrací zpět k sobě, někdy láska? Budeš mě někdy milovat? A rozumět mi? Chápat mě? A nakonec, co je z těchto otázek ta nejdůležitější a nejopravdovější?



„Šoustáš jiné ženské. Řekni mi pravdu,“ pokračovala, „a já pak odjedu. Tohle se mi nelíbí. Byla jsem dvakrát vdaná za chlapy, co šoustali jiné ženské. Nelíbilo se mi to tenkrát a nelíbí se mi to ani teď. A v tvém případě ze všeho nejmíň. Nejdřív si vytvoříme takovýhle vztah – a ty pak děláš tohle. Máš všechno, co chceš a jak to chceš – šoustačku oproštěnou od domácích starostí a od unylé romantiky -, a pak provedeš toto. Takových jako já mnoho není, Davide. Zajímá mě totéž co tebe. Vím, co je co. Harmonický hédonismus. Já jsem jedna z milionu, ty idiote – jak mi to můžeš udělat?“

Jsem s Tebou a nejsem šťastný; bez Tebe by tomu nebylo jinak, jen možná, při troše štěstí, ještě o trochu hůře. Tvá samotná existence a bytí je zneklidňující; nevím, co se bude dít zítra, příští týden či měsíc, příští roky. Chtěl bych jednoduchou realitu, které bych mohl rozumět, a místo ní mám nerozpletitelné klubko protichůdných pocitů, nálad a myšlenek. Ty a já; ztracenci ve světě svých vlastních životů, priorit a snů, otroci vlastní sobeckosti a nepřizpůsobivosti, snílci toužící po změně toho druhého a zároveň tak strašně moc přitahování svoji vzájemnou jinakostí, děsící nás ve stejné míře, jako dávající dohromady.



Kennyho obtíž spočívá v tom, že musí být obdivuhodný, ať to stojí cokoli. Žije v obavách, že ho nějaká žena obviní z opaku. „Sobec“ je slovo, které ho zcela ochromí.
...
Protože je tak obdivuhodný, nedokáže opustit manželku kvůli přítelkyni, nedokáže opustit přítelkyni kvůli manželce a nedokáže opustit své nedospělé děti.

Čím déle jsem tu knihu četl, tím více mě pohlcovala. Základní a hlavní pravdy bývají jednoduché. Živočišnost je strašně silná; nevyrovnaná láska nesnesitelná; stáří je jen se stopami naděje. Norské dřevo bylo v některých momentech stejné nálady – třeba když Jonny Greenwood kreslil jednoduchou omamnou kytarovou koláž, pár tónů jedné oktávy. A stejně tak Single Man; i ten působil více svými náladami, dojmy a obrazy, než vyprávěným příběhem.

„Vedle té holky budeš vždycky bezmocný,“ říkal mi. „Nikdy nebudeš mít navrch. Je tu něco, co tě zbavuje soudnosti, a nikdy to nepřejde. Pokud tu vazbu nepřetneš nadobro, to něco tě nakonec zničí. V jejím případě už si nenaplňuješ nějakou přirozenou potřebu. Tohle je patologie v nejčistší formě.“

Sníh za okny autiotupy získává modrošedou barvu a obloha se pomalu propadá k hladině zamrzlého jezera. Ticho; to ticho je magické, nekonečné, všeobjímající. Dopíšu tuhle poslední větu a půjdu ho poslouchat, ven, do šera, do zimy...

„Lidé si myslí, že když se zamilují, dosáhnou celistvosti. Platonského spojení duší. Myslím, že opak je pravdou. Domnívám se, že člověk je celistvý, než začne. A láska ho drobí na kousky. Jsi celý, a pak tě někdo rozpoltí. Ona byla cizí těleso, jež se uhnízdilo v tvé celistvosti. Rok a půl ses ji snažil do sebe přijmout. Ale už nikdy nebudeš celý, dokud ji ze sebe nevypudíš. Buď se jí zbavíš, nebo ji do sebe přijmeš za cenu vlastní deformace. To jsi zkoušel a to tě dohánělo k šílenství.“

NP Goldmund – Provenance (2005 – Corduroy Road)

Hope

Vlastně se nic neděje – jen tahám za kratší konec, tak jako obvykle. V našem případě to ještě nikdy nebylo jinak. Chci Tě vídat častěji, než Ty mne, toužím po Tobě více, než Ty po mně, chybíš mi moc a já Tobě ani nevím jak, stýská se mi a Tobě ne, potřebuju Tě a Ty mě ne, je mi smutno bez Tebe – a Ty dokážeš normálně žít, já moc ne. Aplikuju na sebe Petera Brodericka a dopíjím bílé; dostávám se opět do formy alkoholového melancholického sebezpytu.

Příležitost zemřít? Proč bych chtěl umírat, když každou noc vedle mne spí Phuong? Ale znal jsem na tu otázku odpověď. Od dětství jsem nikdy nevěřil v trvalý stav a přece jsem po něm toužil. Vždycky jsem měl strach, že své štěstí ztratím. Tento měsíc, příští rok mě Phuong opustí. Jestliže ne příští rok, do tří let. V mém světě byla jedinou absolutní hodnotou smrt. Ztratit život, a člověk už nikdy nemá co ztratit. Záviděl jsem těm, kteří dovedou věřit v Boha, a nedůvěřoval jsem jim. Cítil jsem, že si udržují odvahu bajkou o něčem neměnném a trvalém. Daleko jistější než Bůh je smrt a ve smrti už nebude každý den hrozit, že láska zemře.



Protože mám tolik prázdného času, přemýšlím nad koupí jiného příbytku; více stylovějšího, většího, lepšího – větší prostor k zaplnění prázdnotou. Chtěl bych zase někam jet a taky pojedu, ale to pořád ještě neřeší tu smutnou a tíživou prázdnotu: co příští víkend a co ten další? Cesta samotná zabere jen pár hodin, má léčivou moc, ale co pak? Jako bych potřeboval zažívat nějaké mimořádnosti, abych měl pocit, že žiju a jsem šťastný.

„Ano, ale vím, že jste přímý, naprosto přímý, a my oba máme na srdci její prospěch.“
Najednou jsem už nemohl snést jeho chlapeckost. Řekl jsem:
„Mně ani tak moc o její prospěch nejde. O její prospěch se můžete starat vy. Já potřebuju jenom její tělo. Potřebuju ji mít vedle sebe v posteli. Radši bych ji zničil a spal s ní než, než... abych se staral o její zatracený prospěch.“



Přemýšlím o alternativách; kterou kam pozvu a co po ní budu chtít. Čím déle bez Tebe budu, tím více budu chtít jiné, a naopak. Zvláštní váhy okoralého srdce, které věří už jen v lásku, ale zároveň má strach, že ji nikdy nenajde. Vždycky jen nerovnováha, houpačka citů, jeden sedí smutně na zemi a druhý se vznáší ve vzduchu opájen svobodou a tím, že je milován. Největší hloupost, kterou si kdo kdy snad mohl myslet, je dávat lásce atribut opojnosti. Láska není opojná – je jen smutná. Popírá samu sebe jako mé věty; měla by tolik dávat, ale tolik bere. Vyrovnanost je pryč a namísto ní strach. Touha a s ní obava toho druhého nesvazovat a moc nežádat. Chybíš mi, taková jaká jsi. Ale nejvíc mi chybíš v Tvé neexistující reinkarnaci – Ty mně rozumějící, lásku dávající, po mně toužící. Jsi daleko, tak moc...

Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti? Snad proto si lidé vybájili Boha – bytost schopnou porozumění. Kdybych chtěl, aby mi někdo rozuměl, něco chtěl někomu rozumět, snad bych se obalamutil a dal se na víru, ale já jsem reportér; Bůh existuje jen pro autory úvodníků.



A Peter hraje a je noc a Praha je tichá a hvězdy nad námi září na cestu somálským pirátům a možná taky lybijským snílkům, chtěl bych žít věčně a stejně tak právě teď bezbolestně umřít, děsím se nemohoucnosti a chtěl bych se toulat na podzim parkem Lemmenjoki, vzít Tě tak jednou tam a být s Tebou a ukázat Ti to vše – jenže to nejde, pořád jsme jinde, na jiném břehu, Ty a já, dva, co na sebe zbyli, protože nebyli kompatibilní s nikým jiným – jenže ani mezi sebou...

„Byla ta dívka v rudém županu Phuong?“
Přál jsem si aby se mne nebyl na tohle ptal.
„Ne,“ řekl jsem, „to bylo dříve. Když jsem opustil svou ženu.“
„A co se stalo?“
„Opustil jsem ji taky.“
„Proč?“
Opravdu, proč? „Jsme blázni,“ řekl jsem, „když milujeme. Měl jsem hrůzu, že ji ztratím. Myslel jsem, že pozoruju, jak se mění – nevím, jestli se doopravdy měnila, ale já jsem už déle nemohl snést tu nejistotu. Hnal jsem to ke konci právě tak, jak se zbabělec žene proti nepříteli a získá medaili. Chtěl jsem překonat smrt.“



No a co jinak? Opravdová kuráž. Deset hvězdiček z pěti; dobré, přístupné, silné, fajn, Coenovské a k tomu Jeff Bridges. Chce se mi křičet a skákat a zničit si prsty a umět hrát na kytaru a nejen poslouchat, chci toho tolik a nedělám proto nic, ale tahle Peterova deska je prostě skvělá, jako kdybych to hrál sám, to jsou moje nálady a melodie, měly by být, takhle přesně to cítím...

Napil jsem se brandy. Neuvědomil jsem si, jak po celá léta zůstávají sexuální rány otevřené. Lehkomyslně jsem způsobil – tím, že jsem ne dost obratně volil slova – že ty její zase začaly krvácet. Kdo by jí mohl vyčítat, že na oplátku hledá mé vlastní rány? Když jsme nešťastní, zraňujeme.



Ale zpět, ještě taky Biutiful – moc nevím, co psát, protože bych porušil své pravidlo pozitivní kritiky, ale něco v tom bylo, Javier a kytarové brnkání Gustava Santaolally, je to málo? A samozřejmě, 127 hodin, parádní záležitost, kterou jsem nemohl nechtít vidět, protože v traileru byli Band of Horses, ... a mimo to všechno stojí epické vyprávění Godspeed You! Black Emperor; smíšené pocity z návratu zakladatelů, kteří se vrátili možná hlavně kvůli sobě, bylo to silné v momentech, ale zůstal jsem celistvý, nešel jsem na tramvaj po kouskách...

V okamžiku úderu je málo bolesti: bolest začala asi ve tři hodiny k ránu, když jsem začal plánovat život, který mám jaksi ještě před sebou, a probírat vzpomínky, abych je nějak vypudil. Šťastné vzpomínky jsou nejhorší, a snažil jsem se vybavit ty nešťastné. Byl jsem zkušený. To vše jsem už prožil dříve. Věděl jsem, že dokáži vše, čeho je zapotřebí, ale byl jsem o tolik starší – cítil jsem, že mi k přestavbě zbývá málo energie.



Na cestování je fajn spousta věcí. Třeba čtení kapitol o historii a umění v průvodci dané země. A tak jsem vyrozuměl, že být ve Vietnamu a nepřečíst Tichého Američana Grahama Greena je jako být na Vysočině a nepít Bernarda. Tak jsem hledal a chtěl koupit a našel výtisk z šedesátých let za 29 Kč z antikvariátu a ten koupil a objednal a nechal si zaslat a pak začal číst a nemohl se odtrhnout – silné, hodně, a k tomu spousta pravdy a taky je fakt, že jsem na těch místech byl a proto se můžu tvářit, že rozumím, a možná opravdu rozumím, protože Ty jsi moje Phuong, tak vzdálená a tak blízká zároveň, klišé všech frází, opouštíš mě a pak se vracíš, kalkulujíc v jednoduché rovnici porovnání výnosů a ztrát...

Život je skvělý a neuvěřitelný! To bych chtěl říct a na náhrobku bych chtěl mít, že jsem umřel dřív, než jsem to celé stačil pochopit a utřídit, ale že jsem zemřel později, než jsem začal toho všeho litovat...

NP Peter Broderick – Slow Guitar Song (2007 – Music for On Paper Wings)

There is still some hope there, in the streets

Za okny už je jen černo a proto fungují jako zrcadlo, je páteční večer, čas oslav a nezřízeného zpití se, které jsem vyměnil za tiché kupé plné znavených a spících a Petera Brodericka v uších; Float je krásné album. Na pozadí otevřeného zapisovače jsem si nastavil fotku z podzimních Plitvic a přemýšlím, jak Ti vysvětlím, že jsem tam byl s jinou, ale hned mi dojde, že si nebudeš pamatovat, že jsme tam měli jet spolu. Ani nevím, proč jsme tam nejeli tenkrát na podzim předloňského roku, možná že koroze našeho soužití v té době už dosáhla stavu znemožňujícího delší společné pobyty, nebo si jen prostě neměla čas a společný výlet se nedostal do první desítky Tvých životních priorit.



Ty a já, příběh jak od Daniele Steel, jen se smutnými konci a chybějícími happyendy. Býváme spolu každý lichý rok – a teď jsme spolu začali být na poslední den toho předchozího, daleko na východě na břehu jezera Ba Be, kde sis v zšeřelém pokoji thaiského domu přála, abych Ti něco povídal, moskytiéra nad námi namísto nebe, a já byl najednou u Tebe a pak v Tobě a od té doby jsme tak nějak podivně znovuspolu. Znovujsme, já a Ty, hrdí namyšlení sobečtí neempatičtí, tak jako vždy, já s pokušením se do Tebe znovu nezamilovat a Ty kdo ví s čím, neznám Tě, jen sebe, svůj strach, a taky touhu a někdy skepsi z lítosti nad tím, co vše se nám nepovedlo, protože jsme nikdy nechtěli tolik, nebo Ty jsi nechtěla tolik...



A až dojedu mezi kopce a dojdu ztichlým městem do tichého domu, sednu si na postel a otevřu vychlazeného Lobkowicze a pak možná ještě jednoho a možná ještě třetího, ale dalšího už ne, jsem nový jiný klidný vyrovnaný a s předsevzetími, a proto ne více než tři piva za večer, k ničemu to nevede a už to budou dva roky co mi bylo třicet a tělo tiše protestuje a já to vím a tak si říkám, dnes si jedno dám a zítra ne, já chci jen ten pocit, že žiju a něco cítím, že mám pocity, aspoň nějaké a aspoň trošku, a venku možná sněží jako dnes ráno, zase ty světla na protějších kopcích, stejná železniční trať, tolikrát jsem tu už jel, poprvé před čtrnácti lety, to není možné a zároveň to je tak, tak...



Američan byl stylový, westernový, lyrický i epický, kultivovaný i nepříjemný, zvláštní, působivý, plný obrazů, dobře narýsovaný. Dobrý zlý film pro osamělý večer v osamělém kině; obrazy skončí a člověk má chuť odjet na jih Itálie, jet celý den a celou noc, a následující podvečer přijet a opít se na balkoně s výhledem na západ slunce nad vesnicí a kopci, za nimiž je cítit moře. A pak jsem taky viděl poslední Leighův film, stejný jako ten, který jsem viděl dávno před lety, obyčejný, pravdivý, jasný, strojový, zrcadlo našich všedních životů bez jakýchkoliv přísad a dochucovadel.

A samozřejmě, když zemřel John Barry, musel jsem si pustit Vzpomínky na Afriku, viděl jsem je tak dávno tomu, a ten příběh byl nádherný, a stejně tak hudba a obrazy, všechno do sebe tak moc zapadalo, ta nejednoznačnost života směřující k jednoznačnosti, plynoucí čas určující směr, ...

A před očima pořád budu mít tu noc uprostřed Halong Bay, kdy jsme stáli na zádi před naší kajutou, Ty jsi dokouřila a já dopil, pak jsme se na sebe podívali a najednou se líbali a už v pokoji svlékali a Ty jsi řekla, ať Ti nechám šaty že to tak bude hezčí, a byl to ten okamžik, kdy se zhasnou okolní světla i všechno co je kolem nás a člověk si přeje ať tohle nikdy neskončí, protože tyhle momenty jsou to nejvzácnější co je, ten omamný okamžik, kdy všechny pochybnosti zmizí a zůstane jen nevyřčené ano, a kdyby ses mě zeptala, jestli s Tebou chci být, tak se Ti podívám do očí a pak otočím hlavu a řeknu, že budeme prvním párem v první lodi na Mars, založit první kolonii, do které už nikdo další nikdy nepřijede...

NP Peter Broderick – An Ending (2008 – Float)