Nevěřím si. Bylo by to jen oddalování okamžiku Tě jednou ztratit. Výhra, které s sebou přinese prohru; kdo by o tohle stál? Ale stejně. Alespoň jednou bych Tě chtěl. Zase ten pocit: my dva, jedna planeta, nic dalšího. Někde na severu, daleko od civilizace. Sny polárního dne a slunce těsně nad obzorem. Jenže... jenže tohle je jen bláznivé nechtěné přání unaveného snílka za zenitem své schopnosti opravdově žít, o něco usilovat a bojovat, něco získat. A tak tu ležím a hraje Bruce Springsteen; je fajn, že má aspoň dvě melancholické desky – hned je o dost sympatičtější. A to je všechno: tohle nehmatatelné nic je všechno.
--
Dnes jsem četl celý den: Nevinný je skvělý, silný, strhující; typický McEwanův styl, nemilosrdně popisující to slabé a nevyspělé v nás, které občas způsobí celé konání, které pak již nelze vrátit zpět, i když by člověk moc chtěl; příběh několika rovin, které se ke konci nevyhnutelně protnou, jak už to u zasahujících příběhů bývá. Nadčasové čtení pro konečně se blížící začátek podzimu.
Sedla si naproti němu a oba si zahřívali ruce semknuté kolem hrnků. Ze zkušenosti věděl, že pokud nevyvine nadlidské úsilí, hovor se samospádem sveze k obvyklému půdorysu: zdvořilý dotaz vyvolá zdvořilou odpověď a další otázku. Bydlíte tady už dlouho? Jak daleko jezdíte do práce? Máte dnes odpoledne volno? Obvyklý katechismus mohl začít. Pouze mlčení mohlo narušit tu nekonečnou nit otázek a odpovědí. Volali by na sebe přes nesmírnou vzdálenost, jako z vrcholů dvou sousedních hor. Nakonec by už jen zoufale toužil po odchodu, který by ho vysvobodil a ponechal mu po nemotorném rozloučení prostor pro vlastní myšlenky.
Bylo lehce před půlnocí, když mi kamarád včera říkal, že od Priessnitz má strašně rád Hvězdu; jsme na tom stejně. Priessnitz jsem viděl na jaře v Akropoli, kdy zahráli vše, a před týdnem na Colours, kdy poslední Jaro jsem slyšel někdy nad ránem už z tramvajové zastávky, linoucí se nad ztichlou noční Ostravou. Colours byly vůbec fajn; Mono hráli s nadcházející nocí a byli stejně silní, jako vždy, a pak byla půlnoc a zima a tma a Hvězda, Dotkni se mě i Jaro.
Viděl jsem taky Morriconeho; bylo to zvláštní a zasahující. V úvodní kantátě Vuoto D´Anima Piena byly krásné sestupné půltónové mollové harmonie, které braly za srdce, a v The Good, The Bad and The Ugly se naplno rozezněla melodická nespoutanost, originální a unikátní ve světě, kde harmonická invence bývá nedostatkovým zbožím.
A viděl jsem taky Nebe; dlouho jsem ten film chtěl vidět, poslední scénář Kieślowského, a bylo to dobré a fajn, naivní ve své touze a silné v prožitku, zvláštní metamorfóza Kieslowského poetiky a Tykwerovy rané černobílé příběhovosti. I Melancholia mě zasáhla; zase jiný Trier, působivé, omamné, silné. Takové obrazy zůstávají v paměti; opět to stejné slovo, nejlépe vystihující atmosféru, kterou film působí – znepokojující. Jako my, já i Ty, naše oddělené společné životy.
Stojím na zvláštní křižovatce několika cest a žádnou z nich se mi nechce jít; čím více půjdu jedním směrem, tím více se mi ono rozcestí bude vzdalovat a s ním i možnost se vrátit, kráčet jinam, udělat něco jinak, zažít něco jiného, být někde jinde, s někým jiným. Jeden příběh nekončí a druhý nezačíná. Žijeme oddalováním konců; ještě alespoň jeden týden, poslední den, poslední hodinu. A možná ještě jeden další den. A další. Venku padá modrá tma a mně se nechce pít; je to zvláštní chladivé léto s nízkými mraky, vždy těsně před deštěm nebo těsně po něm.
Náš vztah se rozpadá přirozenou cestou: nemůže to nikdy fungovat. Uvnitř sebe sama jsme až příliš jiní, úplně obnaženi jsme cizí lidé, nerozumíme si a nechápeme – a žádný překladatel neexistuje. Není to Tvoje vina, ani moje, jen nekompatibilita dvou nepříliš empatických osamocených duší, které si ještě nedokázaly nahlas říci, co uvnitř sebe cítí už dlouho. Kolik procent času musí být člověk šťastný, aby chtěl ještě pokračovat? Kde je ta hranice rozpadu, kdy se to všechno potlačované, dušené, utajované a schovávané vydere z vnitřností ven do světa smutných ukončujících vět? Dvacet procent štěstí... alespoň tohle bych chtěl. Dvacet procent štěstí uprostřed chladného léta...
NP Jóhann Jóhannsson - Odi et Amo (2002 - Englabörn)
