Lacrimosa

Stalo se to tak nějak přirozeně, nenuceně, klidně, normálně. Přišla si a chtěla si mi něco říct. To něco, co jsem měl v hlavě už měsíce, dokázal si to naplno přiznat, ale nikdy nenašel dost odvahy to naplno vyslovit. A tak si mluvila Ty a já se díval do kouta a jednoslovně souhlasil; bylo to přeci tak moc zřejmé a zjevné. A pravdivé. Nemůžeš mi dát, co chci, já pak nejsem šťastný, a Ty pak nejsi šťastná. Lišíme se. Žiješ sama a chceš žít sama. V tomhle jsi jako nikdy jiný. S Tebou nelze šťastně být a mít Tě rád. Lze Tě jen využívat. Pak by to fungovalo. Tohle nechci a neumím. A proto jsi o tom všem mluvila a já tiše souhlasil.



Teď je o pár hodin více a já do přehrávače dal Preisnera; co taky jiného. Návrat někam na začátek. Ponor do těch nejhlubších příkopů mého nitra. Nejtemnější modrá barva a v ní schované útržky pravdy, které vytahuji na světlo. Zůstalo už jen jedno: vůně. Tvoje vůně. Ta prokletá substance, která mě vždycky omámí, zakryje všechna rozumová zdůvodnění a varování. Ta vůně mě vždycky bude přitahovat, nikdy to nepřestane, nikdy. Tvé vzrušení. Ty bez šatů. Na tohle není léku; není a nikdy nebude, žádná protilátka, žádné očkování, nic. Vždycky budu připraven se vrátit. Být Ti blízko a cítit, jak voníš. Na pár chvil, hodin, jeden večer. Vždycky tu budu. Vždycky.

Nevím, jak dál.

Budu teď sám a chci být sám. Nejsem v depresích a koncích, jak při minulých loučeních. Jen mi je smutno; nechtěl jsem to takhle. Mé sny a představy měly jiný konec, takový šťastnější. Pohádkově nereálný. Ty, já, děti, Ty mě milující, já Tebe, šťastní, nenároční, užívající si toho, že spolu můžeme být. Jenže takhle ten scénář nebyl psán a ani být nemohl. Nikdo by mu neuvěřil. Snad kromě mne; poslední člověk na téhle planetě, který věřil v happyend pokroucených duší.



Lacrimosa. Game over.

A tak mi začíná běhat mráz po zádech, jak Zbigniew rýsuje tuhle část svého Requiem.

Nechce se mi už dál psát. O tom, co jsem viděl. Že Lidice byly silné, a kdyby jejich hudba byla alespoň trochu snesitelná, zůstaly by jen silné pocity a ne rozporuplnost nefunkční kombinace, které si nikdo nevšiml, nebo s ní nechtěl nic dělat. Že Pianista byl podobně silný a navíc s Chopinovými smutnými a melancholickými náladami, které přestože vznikly v předminulém století, jsou tak moc současné a tolik pasující do naší doby nedostatku opravdovosti. A viděl jsem Proposition; vtahující, opět silné, nedávající vydechnout. A pak jsem taky viděl Generaci singles; přímý pohled do zrcadla v jasném denním světle.

A to je všechno.

Lacrimosa odezněla a Ty už jsi dávno pryč. Všechno je pryč. Už Tě asi nebudu nikdy svlékat a nikdy se s Tebou milovat. Už bych neměl, i když bude příležitost. Už bych neměl. Ne. Jenže... jednou to zas přijde, kdy se na sebe podíváme, a v ten moment odhodím všechna svá ale, a stane se to, znovu, zas a jednou, na pár hodin zas budeme spolu, než přijde půlnoc a já řeknu, že je čas jít, protože vycítím, že bych měl... A tak se budu točit v tomhle kruhu, pořád, jak malá unavená zklamaná planetka kolem Tvého slunce, po oběžné dráze, která není pravidelná a vyvážená, jednou Ti blíže a jednou daleko, v Tvém stínu i světle, bude se to střídat, budu odcházet a zase se vracet, budeme pomalu stárnout a pořád se kolem sebe budeme pohybovat, v té naší společné galaxii o pár planetách, které se k Tobě periodicky vrací a Ty si s nimi hraješ a občas ony s Tebou, a čas bude plynout, potichu, klidně, pravidelně, nezastavitelně, pořád...



Ty a já. Navždy spolu i bez sebe. Spíš to druhé. Měl bych to pochopit; bylo by to všechno jednodušší. Jenže nevím, jestli se mi to někdy podaří. Nevím. Nevím...

NP Zbigniew Preisner – Requiem: Lacrimosa (1999 – Requiem for my friend)

Konec sezóny

Jsou jen dva druhy lidí, které držíme. První druh jsou ti, které z určitých důvodů nechceme nechat na svobodě. Druhý druh jsou ti, od kterých se můžeme dozvědět něco zajímavého. Nikdy nepropouštíme lidi jen proto, že jim nemůžeme nic dokázat. Dokazování, to je fuška pro profesory, ne pro politiky. Politika zajímá jedině to, jak dosáhnout svých cílů. Čeho bychom dosáhli, kdybychom něco někomu nedokázali? Kdo kdy čeho dosáhl tím, že přiznal omyl? Člověče, měj přece rozum! Říkám ti: pro politika je zničení nevinné oběti důležitější než potrestání viníka, protože propuštěná nevinná oběť je pomstychtivá, kdežto když je někdo opravdu vinný, a přesto dostane milost, je vděčný.
Snaž se ten svět pochopit, Osewoudte!

A tak tu zase pololežím – můj oblíbený čas – a poslouchám Morriconeho. La Piovra. Vzpomínky a táhlé smutné melodie. Dopíjím whisky, víno došlo; je to trochu netradiční léto. Dnes odpoledne foukal vítr a mraky byly neuvěřitelně krásné – bylo to jak na pobřeží severního Dánska, někde tam v rovinaté krajině neposečené trávy, se slanou chutí větru...

Jsi mi blízko; ale teď jsi najednou až příliš daleko, cítím to a vím. Už jsem se rozhodl: chci Tě. Chci. Jenže... je tam až příliš mnoho ale. Musela by to být náhoda, abychom tu najednou leželi vedle sebe a Ty si se mě zeptala, co to hraje, a já bych řekl, že to jsou mollové melodie Corrada Cattaniho; osmdesátá léta, otevřené balkonové dveře z obývacích pokojů s blikavým televizorem a k tomu Morriconeho smyčce. Pár dobrých věcí v té dekádě vzniklo...



Chtěl bych teď vědět a znát víc, chápat Tě, vidět do Tebe – znát Tvé pocity. Co jsem. A co už ne. Jsme dvě planety, které okolo sebe navzájem obíhají po zvláštních nepokojných oběžných drahách. Jednou jsme blíže a cítíme vzájemné teplo a přitažlivost a díváme se na sebe a já mám chuť Tě líbat a Ty... nevím, co Ty. Nevím. A pak je zas zima; jsme daleko, nevidím Tě ani neslyším, nevím o Tobě, jsi někde jinde a já taky. Černobílou skutečnost si už ani nechci vysnít; pojďme radši zjistit, co jsme. Pro sebe. Já pro Tebe. Ty pro mne. Ona pro mě. On pro Tebe. Příliš mnoho herců v podprůměrném představení zklamaných nadějí a povadlých citů; nebo naopak, dva krásní herci v příběhu dokonalé červené knihovny: Ty a on. Pravda bude asi někde uprostřed. V kompromisech, množství nevyřčených ale, minulosti, nadcházejících dnech.

Viděl jsem Zbytečnou krutost a Jeremiah Johnson. Stylovou vybroušenost a silný příběh. Pollack a Redford ve formě, mrazilo mě v zádech, zbytečná krutost, realita dávno minulých dob. Obojí bylo dobré a v Pollackově filmu byla navíc pořádná dávka nostalgie a melancholie. A přečetl jsem knihu od Tebe, kterou jsem našel na stole s nevysloveným doporučením si ji přečíst. A tak jsem četl a pak Ti o ní psal. Psal jsem, že připomíná Sartra, že je zneklidňující, že odžitá realita se přeci jen nakonec může stát iluzí a klamem, že přeci někde musí být, aby to všechno dosvědčil, Dorbeck přeci nezemřel, někde tu je, mezi námi, přijde a všechno vysvětlí...




A soundtrack dohrává a já dám ještě sklenku calvadosu. Poslední a pak půjdu spát. Bude půlnoc a černá tma proudí otevřeným oknem dovnitř. Morriconeho smyčce krájí ticho ve zvláštní symbióze odcházejícího dne. Mám Tě rád, myslím. Jsi mi blízko.

NP Ennio Morricone – Mille echi (1990 – La Piovra (OST))