Z šedivých mraků prší soumrak a vlak projíždí oblouky za Golčovým Jeníkovem směr Vysočina. Je mi dobře; několik deci červeného na cestu, sobotní Lidovky, Reflex, v uších iLiKETRAiNS a teď Klaus Badelt a pak možná Doves. Bílé břízy stojí v padající noci, tlející listí červenohnědé barvy krášlí vlhké temnící se lesy, a k tomu provlhlé louky, opuštěné nádražní domky, neexistující slunce. Je pozdní odpoledne, sobota někdy před koncem roku, podzim umírá a zima ještě nepřišla. Skoro by to mohla být deprese, kdybych tenhle čas neměl tak rád – připomíná Barentsovo moře, jeho horizontální déšť, slaný vítr, jako tenkrát ten nezapomenutelný čas v Grense Jakobselv.
„Naše životy se napřely k tomuto vrcholnému okamžiku – posvátné místo staré více než pět tisíc let, naše vzájemná láska, světlo, nezměrný prostor před námi –, a přesto jsme ho nedokázali uchopit, neuměli jsme si ho vtisknout do duše. Nedokázali jsme se osvobodit a plně vstoupit do přítomnosti. Namísto toho jsme chtěli přemýšlet o tom, jak osvobodit jiné lidi. Chtěli jsme myslet na jejich neštěstí. Využívali jsme jejich zoufalství, abychom před sebou zakryli svoji vlastní bídu. A naše mizérie spočívala v neschopnosti přijmout ty prosté radosti, které nám život nabízel, a radovat se z toho, že je máme. Politika, idealistická politika, se zabývá výhradně budoucností. Za celý život jsem objevila jen to, že v okamžiku, kdy plně vstoupíš do přítomnosti, najdeš v ní nekonečný prostor a nekonečný čas, říkej si tomu Bůh, jestli chceš...“
Viděl jsem Happy Happy a byl to krásný severský příběh; kouzelná směs smutku a radosti, nadhled i emoce, zasněžená krajina, dávné hříchy, víra v život, upřímnost, síla, pokora... mám rád filmy ze severu. Je v nich zvláštní vyrovnanost. Alois Nebel byl v něčem podobný. Náladou, sněhem, deštěm, vrcholky hor ukrytými v mlze. Kytarové vazby Petra Kružíka. Byl to příběh o tom, jací ve skutečnosti jsme. Příběh o Češích. Jsme takoví, jako v tom filmu. Většina z nás. Včetně mě.
Zprvu bylo třeba sestoupit přes les do La Vacquerie. V procházení vesnicí po svých je jakási prostá radost. Na chvíli se člověk může oddávat iluzi, že zatímco ostatní žijí životy vázané na své domy, vztahy a práci, vy jste nezávislí a svobodní, nezatížení majetkem a závazky. Je to privilegovaný pocit lehkosti, jakou nelze zažít, když někde projíždíte autem a jste součástí dopravy.
Myslím na Tebe a říkám si, co se bude dít. Nevím. Nejsem nás schopen rozklíčovat. Už nebydlíš s ním, jsi sama; kdyby jsi tam zůstala, neexistovali bychom. Naše fyzická přitažlivost je základem všeho dalšího, ale už to dávno není jen o ní – jsi vzdělaná, otevřená, máš ráda život a poznávání světa. A taky míváš strach, z mnoha věcí, jsi sama v cizím městě, jsem tu jen já a on a občas někdo přijede na chvíli, někdy chceš tři různé věci najednou a nerozhodneš se pro žádnou z nich, a já si vždycky říkám, co je příčinou, co je ten spouštěcí mechanismus neklidu uvnitř Tvé duše. Nemáme ještě k sobě blízko tak, jak bychom mohli a měli. Nevím, jestli můžeme mít; věřím, že ano – přál bych si to tak. Někdy toužíme mít všechno hned a jindy chceme čekat a nechat pracovat čas. Dokážeme si ublížit vzájemným nepochopením; ještě v sobě neumíme číst. Občas potkáme své Černé psy. Nejsi jednoduchý člověk, stejně jako já. V tomhle jsme si dost podobní: jsme skvělí, když je nám fajn, a komplikovaní a nevypočitatelní, když tomu tak není. Ale jsme upřímní; Ty určitě a na té vlně se vezu i já. Říkáme si vše a víme, že je to tak dobře a správně.
„Jeremy, toho rána jsem se utkala tváří tvář se zlem. V té chvíli jsem nevěděla, ale cítila jsem to ve svém strachu – ta zvířata byla stvůrami se zvrácenou představivostí nebo se zkaženou duší, jakou nedokáže popsat sebelepší společenská teorie. Zlo, o kterém mluvím, se nachází v každém z nás. Drží se v každém jedinci, v soukromém životě, uvnitř rodiny a potom i v dětech, které trpí ze všeho nejvíc. A pak, když jsou k tomu příhodné podmínky, se v různých zemích a v různých časech rozpoutá strašlivá krutost, brutalita namířená proti životu, a všichni jsou překvapeni hloubkou nenávisti v nich samých. Potom se zlo zase stáhne a vyčkává. Je to něco, co si neseme ve svých srdcích.“
A chodíme spolu rádi ven. A tak jsme viděli akustické Tata Bojs a taky Vypsanou Fixu. Mám Fixu rád; je v nich tolik kontrastů. Koncerty plné surrealisticky depresivních textů, na které pod podiem pogují teenageři, co netuší, že to bude trvat ještě patnáct let, než jim dojde, o čem Márdi zpívá. Občas odvážná dívka daleko před maturitou vyleze na pódium a extaticky prožije svých třicet vteřin pseudoslávy; Márdi pak dohraje a v klidu řekne, „tancuje se až dole, čurini, to přece víte, ne, koukejte rovnou skákat“, a odměnou mu je aplaus a hned je tu další song. Mejla netečně odehraje celý koncert, občas dá cigáro a za ním dvě pivka; pohoda, páteční šichta, co jí lze půlnout někdy po obědě. První deska je supr a čtvrtá taky a z těch ostatních vždy pár písní – to není málo. Je to hodně. A tak jsme tam byli, v Lucerna Music Baru, před Fixou hrál Vladimír Merta a totálně se míjel s upovídanými dospívajícími před pódiem, kteří nevěděli, kdo je, a jen čekali, až budou moci začít skákat a odnést si jako suvenýr svých pár modřin... Všechno tohle mám rád. Všechny kontrasty. K Fixe už tak nějak patří. Jednou to ale přijde a budou mít koncert, kde bude panovat atmosféra souznění a pochopení – bude to ještě v tomto století, ale ne v tomto desetiletí; na některé věci a zážitky se musí počkat...
NP Ketil Bjørnstad – Song For A Planet (1996 – The Sea II)
Photos by Jiří Vacek.
