“Nic člověka tak nezdeptá jako podezření,“ pokračoval, „to vím moc dobře a často jsem své zaměstnání proklínal.“
Šeptám tiše jako ona: „Legrační začátek, co?“
„Legrační začátek čeho?“
„Lásky,“ šeptám. „Možná to pro tebe není žádná láska. Pro mě ale ano.“
Na to neodpovídá, dlouho mlčí, až konečně řekne. „Hrozné! Z ničeho nemám větší strach.“
„Než z čeho?“
„Než z lásky. Než ze skutečné lásky.“
„Ale proč?“
„Protože všechny mé skutečné lásky skončily hrozně. Začínaly nádherně a skončily hrozně. Už nechci žádnou novou lásku! Už toho mám dost!“
Co je láska? Láska je neznámá země. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.
Láska někdy nestačí. To si teď myslím, když jsem podruhé v životě dočetl tu knihu, která mi ze začátku připadala jako nicnedávající kýč a na konci mi sebrala dech. Proč to tak je? Protože jsme slabí, zbabělí, neodhodlaní; protože jistota je nám nade vše; protože tolik toužíme po lásce, ale nakonec jí nedokážeme obětovat vše, co si žádá a co je pro ni potřebné, protože máme strach a tušíme, že jednou či později skončí; protože nevěříme, že navždy je možné; protože sami čekáme od druhého více, než může nabídnout, a ten smyšlený nedostatek pak použijeme jako svoji vnitřní výmluvu a zdůvodnění; protože nás dříve nebo později napadne, že je to jen poblouznění, chvilkové zmámení, pár šťastných momentů, které nemají s reálným životem nic společného; protože jsme zaprodanci kompromisů jistoty; protože jsme ztratili víru; protože jsme přestali snít. Je to krásná kniha. Lehce se čte, někdy působí i jednoduše, ale její příběh je pravdivý. Silný, omamný a zraňující. Někdy to tak je – že láska je jen slovo...
... ... ...
Časy jsou zlý.
Zlý časy dělaj zlí lidi. Viděl sem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč.
Ať ste musel zaplatit kdovíco, pravila měkce, vrátím vám to a dám eště víc.
Dráteník si trpce odplivl do ohně. Nic víc není, odvětil.
Je v tom síla beznaděje a antibeatnická touha po životě (nikoliv touha žít, ale bezvýchodnost přežít). Pochmurné obrazy ztroskotanců, kteří žili tak dlouho jen proto, že se zbláznili. Depresivní je i léto, smrt je častější než zrození života, není naděje i beznaděje, je jen toulání se od večera k ránu, od včerejška k zítřku. Je to strašně silné jako každá McCarthyho kniha. Dávám si jen jednu ročně; jak ta nejstarší whisky, jejíž aroma a chuť neopustí tělo celý rok po jednom napití.
... ... ...
Někdy před rokem, možná dvěma... To už nikdy nedohledáme. Kdo, jak, kdy, odkud... Někde se to pomalu dalo do pohybu, rozpumpovalo jak srdce mloka, spícího pod kamenem. Zakopali jsme se ve svých pozicích, žiletkovým drátem obehnali hranici, s krví podlitýma očima střežíme území, zemi nikoho, mrtvé zaminované pole, na kterém už ani plevel neroste. Na tu dálku tě nevidím. Nevím jak vypadáš. Naše pustina je příliš široká. Láska? Ne. Samota ve dvou. Samota dvakrát. Kam ses mi ztratila? Neztratila, ty naivní blbče, nikdy jsi mě neměl. Nemáš nic, jen mrtvou, průsvitnou kůži, ze které se každou minutu, každou vteřinu svlékám. Ani tu nemáš. Máš jen představy o slupce na mém povrchu. Máš jen sám sebe.
Andrea je typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předchozích vztahů. Jako v nůši v sobě vleče zmrzačené, poškozené a všelijak pokroucené zvyky a vášně svých bývalých milenců, partnerů, přítelů, manželů apod., kteří se rozpadají v prach a zapomění v jakýchsi jiných, jakýchsi nových vztazích. Zajímá ji výtvarné umění, kdysi něco malovala, kdysi žila s malířem. Zajímá ji design, kdysi navrhla sadu hrnečků, nebo lžiček, nebo konví, nebo snad talířků, žila totiž s designérem. Zajímá ji literatura, kdysi psala básně, žila totiž s právníkem, kterého podváděla s básníkem. I s tím pak chvíli žila, jenže se ukázalo, že básník je neschopný infantilní blbeček, tak se začala zajímat o buddhismus, východní nauky, osvícení, cestování časem a prostorem a podobně, jenže to taky nakonec nevyšlo. Pak chvíli nevěděla co se sebou, přičemž se seznámila s jakýmsi režisérem, nebo snad kameramanem, ale mohl to být taky dost dobře fotbalista, ono je to vlastně jedno, znovu začala jíst maso, narostly jí vlasy, dodělala práva, potkala mě. No už to bude skoro čtyři roky, co jsme spolu.
A já? Moc toho není... Typický mladý muž mezi třiceti a... Je mi třicet čtyři let. Pohledný, inteligentní, vyhořelý egomaniak... Mluvící hlava. Říkám slova, platí mi za to, natáčejí mě na kameru, no jo, to jsou věci, to jen tak někdo neumí.
Jen málokdy člověk narazí v české literatuře na něco výjimečného. Nevznikají tu nadčasové knihy. Zasahující příběhy a momenty. Zneklidňující vyprávění a popisy. Objevil jsem ty povídky náhodou, jako doporučení v každoroční anketě Lidovek, bez jejichž sobotního vydání si nedovedu představit víkend. A tak jsem tu knihu koupil, začal číst... a nechal se zasáhnout, pohltit, vtáhnout, omámit. Příběhy, které se dějí, přestože chceme, aby se nestávaly; a co víc, dějí se i nám, a pokud se ještě neudály, jednou se zhmotní a stanou. Je to jak čtení v knize vlastních chyb, těch předchozích i těch, co ještě přijdou, které ještě uděláme. Krásné, silné, zneklidňující.
... ... ...
Tohle je jen prázdný kulturní post. Viděl jsem Le Havre; typický Aki Kaurismäki v příběhu o antihrdinech, kteří mají srdce, odvahu, styl a čest. Viděl jsem Walk the Line; začal jsem poslouchat i starší Cashovy desky, než sérii American Recordings. A viděl jsem znovu Jízdu; jeden ze tří filmů, které tu vznikly během posledních dvaceti let, a které nikdy nezestárnou a nezmizí.
... ... ...
A to je vše. Jsem, existuju, dny střídají noci a ráno se nechce vstávat, a některé ty věci sdílíme spolu. Ty a já. Být šťastně zamilovaný znamená necítit tu intenzitu; ten spalující žár se objeví jen tehdy, když láska přichází nebo ji nám někdo či něco násilně bere. A já jsem šťastně zamilovaný. Milujeme se na kobercích, gaučích i postelích, a Ty jsi ta nejkrásnější holka, s kterou jsem kdy byl, protože krom svého Těla mi dáváš lásku a volnost a pochopení a toleranci. Pokud náš příběh skončí, přestanu věřit na dlouhodobost, a zůstanu navždy uvězněn v příbězích na jedno roční období. Ale já chci něco víc; tohle je poslední pokus, poslední kolo, poslední poločas i poslední zápas, já versus mé možnosti, sny a všechny ty špatné vlastnosti, jež jsou ve mě, já versus dočasnost, omrzení, změna priorit, já versus touha být sám, já versus odcházení, patos, melancholie, já s touhou v normální průměrný šedivě obyčejný šťastný život, čaj ráno a televize večer, masové kuličky v Ikea, úklid bytu, návštěvy rodičů, kamarádi toho druhého, jež nechceme poznat, ale tak nějak to patří k věci, rodiče, seznamování, společné plány, dolování empatie a citu v momentech lhostejnosti a prázdnoty, ranní pusa přes pavůni z úst, sex jako lék na hysterii, dobrovolné zákazy sobeckých přání a snů – a k tomu touha a víra v souznění, které nemůže nikdy přijít, a pokud snad ano, ukončí lásku, přinese mlčení, prázdno – a bratrosesterské přátelství...
NP Goldmund – Dane Street (2010 – Famous Places)
