Je zima. Sníh se ztratil někde mezi nebem a zemí, takže roční období nelze úplně jednoznačně určit; snad jen zmrzlé vodní plochy, jinovatka na stromech a mrtvé pole a louky napovídají, že je leden, nový rok, čas mrtvého ticha a rozjímání, čekání na první květiny a návrat zelené barvy. Poslouchám Tiny Ruins a dívám se z okna na promrzlou krajinu s bílou oblohou, které se lze téměř dotknout, jak blízko ode mne je. Kde je slunce? Vždycky mě napadá, jestli je vidět alespoň někde v kopcích, když už ne uprostřed naší země; už dlouho jsem nebyl někde v opravdových horách. V ústech mám podivné cizí těleso z bílé pryskyřice, které mi vymění za porcelán; musím si zvykat, že některé součástky mého těla lze sice nahradit a opravit, ale už to nebude originál se všemi nervovými zakončeními, které naše těla propojují s jejich myslí, bude to jen dokonale funkční náhražka, lepší a kvalitnější než původní součást mého já, ale mrtvá, chladná, bez života. Jednou se musím podívat na Tetsuo; už patnáct si to dlužím...
Jsi daleko, ale není to špatně. Jsme spolu a asi to je opravdový vztah. Kompromisy, únava večer, žádné výčitky, společné usínání. Tohle je přeci šťastná láska, nebo ne? Žádné emoční výkyvy a propady, strach ze ztráty a konce; mezi šťastnou láskou a uvědoměním si její samozřejmosti je nebezpečně tenká linie; stačí pár chybných kroků v momentech, kdy samozřejmost opanuje mysl, a vše může skončit tiše a náhle, jak první sníh, nebo i znaveně a pomalu, jako se rodí zima z podzimu.
Žijeme kulturně; co taky jiného. Jsou to někdy zábavné náhražky a náplasti nicnedělání a zbytečného pití. Takeshi Kitano a jeho filmy; Samuraje jsem už viděl a Outrage mě nakonec zase překvapil – snad tou konstantně stavěnou osudovostí a přibližováním konce, který nelze oddálit, protože někdy to tak je, že řetězec událostí začne jednou malou zbytečností či pošetilým nápadem, a pak už nelze nic vrátit, přesunout zpět do normálna, napravit, ukončit, vyhrát.
A viděl jsem ještě příběh z Londýna, který mi doporučil kamarád, jenž si dává dva filmy denně namísto dvou deci červeného. Mám takovéto filmy rád a tento nebyl výjimkou; atmosférou se blížil Američanovi, v něčem méně stylový a v jiném více mainstreamový, ale stejně, je to ten zvláštní druh filmu, který propadne v očekávání těch, co chtějí málo, tím, že dává víc... A tak se mi kupí pošetky se stříbrnými kotouči a pak musím zajet do IKEA a koupit další stojan, jedeme tam spolu, dáme bezednou skleničku a brusinkovou omáčku, a já se pak dívám okolo sebe na všechny ty šťastné a s úžasem zjišťuji, že jsem stejný, že jsem jen pozér namlouvající si jinakost a opovrhující všedností, po které uvnitř duše ve skutečnosti toužím, že jsem úplně takový, rezignovaný, unavený, líný a zklidněný na chvíli tím, že jsem opustil svoji touhu po dokonalosti, nadčasovosti a věčnosti...
.....
A teď se vracím zpět, slunce začíná zapadat, za okny je ještě větší chlad než před pár dny, v uších Max Richter a jeho křehké melodie; ty dvě hodiny přesunu jsou darem s nekonečnou hodnotou, já a mé myšlenky, plují mi v hlavě, občas se vynoří na hladinu a někdy tak zůstanou na ten podstatný zlomek vteřiny, abych je viděl v celé své podstatě, a pak se to někdy stane, že si uvědomím novou pravdu, opravdovou skutečnost, objektivní bytí, aktuálně smutně reálný stav svého života. A snad mám pocit, že se to tak děje právě teď; dočetl jsem krásnou knihu reálných příběhů, bylo to zvláštně silné svou reálností, vyústěním života, nepřiznaným pozvolným ztrácením snů – a sám mám pocit, že to přesně se mi děje, sny mizí, jde o nadcházející týden či maximálně měsíc, mít tak tam ten highlight, na který se člověk těší a který ho vždy napadne, když vše ostatní zklame...
Na fakultě za ní pálil kdekdo, možná i z vypočítavosti, protože nepotvrzené zpravodajství říkalo, že je stále v sexuálním angažmá s jedním z národních umělců filmového umění. Jak mi později řekla: „Škoda každé ztracené vteřiny – alespoň pohledem svést mužského, na chodníku, v obchodě, ve výtahu. Probodnout ho tak, jako vy nám to děláte při milování. Přimět ho, když si povinně zalehne na svou ošklivou ženu, obludu, aby věděl, že jsou na světě též krásné dračice a že i on by byl vítán.“
Někde se něco láme, možná v nás a možná mimo, sám nevím. Jde jen o to, jestli si můžeme opravdu rozumět, o nic víc. Je to nereálná touha, to už vím. Ale stejně – bez toho to přeci nejde. Jenže když ono je to tak těžké, skoro nemožné – jako kdyby slunce zpola ukryté za mraky mělo začít znovu vycházet bez toho, aniž by přišla noc...
NP Max Richter – The Twins (Prague) (2002 – Memoryhouse)
