Většinou to tak bývá, že konec nelze odvrátit – lze jen, při troše snahy a štěstí, zpomalit jeho nástup a snížit emoční zátěž. Obvykle je příčinou nedorozumění – jsme prostě jiné bytosti, vždy to tak je, lidé s jinými hodnotami a sny, s jinými představami a prioritami, na různě pokroucených životních cestách, jež se shodou okolností protnuly na pár chvil či jen o něco málo déle. Nakonec zbyde mlčení; odezní-li vše ostatní, slova přestanou mít smysl a tělesnost se začne zdát neskutečným snem, nereálnou minulostí, která se nikdy neodehrála. Směřujeme, myslím, k tomuto rozuzlení. Nejsem rád. Nevadí mi to. Jsem unavený. Únava... to je to slovo. Únava z toho všeho. Unavení nemají sny ani touhy, nevěří a nedoufají, jejich mantrou je apatie a břemenem samota. Největší radostí je východ slunce či jeho západ – to je moment, kdy život získává smysl, kdy lze mhouřit oči dívaje se do paprsků světla; stíny jsou dlouhé, okolí zlatavé, nic dalšího kromě tohoto magického okamžiku neexistuje.
Přichází jaro a já si poprvé v životě uvědomuji, jak se každým dnem vše mění. Před několika lety se mi to stalo s podzimem – a letos s jarem. Žlutá tráva, břízy bez listí, chybějící barvy – a pomalu se klubající trsy zelené barvy. Poslední zbytky sněhu v odlehlých lesích a kopcích. Poslední noční mráz. Poslední zmrznuté kaluže, které lze ráno prošlápnout. Je už příliš málo zimy na vlak, a tak jezdím autem, potřebuji-li opustit megalopoli vstříc kopcům pod plynoucími mraky.
Viděl jsem Ólafura, podruhé, a bylo to stejně dobré jako tenkrát před lety, a mohl jsem si zakřičet „I was there“, když se ptal na tenkrát, a pak jsem se mohl nechat unášet snovými obrazci jeho lehce teskných a jemně melancholických melodií. Nebyl to koncert úplně pro Tebe, a ani Mark Lanegan nebyl; přesto se Ti to nakonec líbilo, Mark asi více, nežli Ólafur. Seděli jsme nahoře na ochozu, pili pivo, whisky a zázvorovou limonádu, Mark recitoval i zpíval, a při Grey Goes Black mi došlo, že to je fakt dobré, silné – a Steven Janssens hrál naprosto famózně a kdo neměl pocit, že vypadal jako Johnny Cash, tak zůstal v zákulisí, a Mark dál zpíval i recitoval, jednu píseň za druhou, směna jak v továrně, stejná póza, hluboký hlas, chybějící gesta či výraz emocí, jen úderné songy, jeden za druhým, poctivě, silně, bez příkras...
Čas plynul, já vyhlížel první znamení jara a sledoval poslední záchvěvy umírající zimy, a v šeru kinosálů jsem promrhával Febio-večery nad filmy, které si většinou už ani nepamatuji, a nejlepší z nich byl Báječný hotel Marigold, protože byl lidský, vtipný, hravý i dojemný, a pak Líbej mě, protože byl o lásce; mám rád filmy ze severu, nebývají nepovedené a tohle byl další z řady těch dobrých, byl plný emocí a šťastného konce, krásné, prostě film, sen, příběh, na který by se mělo jít do kina. A doma jsme viděli Ve spárech Yakuzy, film, s kterým se obvykle začíná při seznámení s Kitanem, viděl jsem ho už podruhé, poprvé silnější než nyní, ale ta dějová linka byla správně japonsky pokroucená a přesto přímá, a nakonec včera Nedoknutelní, jeden z těch filmů, které člověka, když od nich dopředu nic nečeká, omámí a unesou svým příběhem, humorem, lidskostí, hudbou, vším...
-----
Píšu tenhle post týdny – a teď je konec dubna a já ležím na posteli v osamoceném kamenném domku na ostrově São Miguel, je tu věčné jaro, stále lehce pod dvacet, slunce střídá déšť, fouká od moře, velké vlny, kopce v bílošedých mracích a pod nimi zelené louky, paprsky slunce trhají oblohu a kreslí mapy světla na mořskou hladinu těsně před obzorem, a k tomu ticho, klid a samota... Chtěl jsem Azory vidět – po Madeiře nešlo jinak, než se podívat i sem. A tak jsem přiletěl, dva týdny na dva ostrovy, na prvním budu sám a na druhém s Tebou, a zatím jen tak projíždím, hledám světlo a výhledy, fotím, jím, nechávám se prohřát sluncem, hřeje-li a nefouká, čistím z hlavy myšlenkový a paměťový odpad, vymývám z ní pracovní stres, každým dnem jsem na tom lépe a lépe, práce už neexistuje, povinnosti, závazky, cíle, nic takového...
Ty přijedeš za pár dnů – a budeme spolu, budeš trepať a tulkať se a budeš se chtít milovat, často, hladově, neustále, já občas taky, budeme si povídat, pít, ukážu Ti místa, co jsem objevil, budeme se toulat v kopcích a večeřet v poloprázdných tavernách zpola opuštěných vesnic, budeme si říkat, že je škoda, že musíme tak brzo zpátky, budeme závidět našim hostitelům, že měli dost síly tu zůstat, budeme se dívat na moře, chutnat ho a poslouchat, budeme pozorovat, jak slunce barví mraky v momentě, kdy den je pohlcován nocí, budeme pomalu projíždět krajinou, zastavovat, dýchat, vnímat, cítit, snít...
Přichází jaro a já si poprvé v životě uvědomuji, jak se každým dnem vše mění. Před několika lety se mi to stalo s podzimem – a letos s jarem. Žlutá tráva, břízy bez listí, chybějící barvy – a pomalu se klubající trsy zelené barvy. Poslední zbytky sněhu v odlehlých lesích a kopcích. Poslední noční mráz. Poslední zmrznuté kaluže, které lze ráno prošlápnout. Je už příliš málo zimy na vlak, a tak jezdím autem, potřebuji-li opustit megalopoli vstříc kopcům pod plynoucími mraky.
Viděl jsem Ólafura, podruhé, a bylo to stejně dobré jako tenkrát před lety, a mohl jsem si zakřičet „I was there“, když se ptal na tenkrát, a pak jsem se mohl nechat unášet snovými obrazci jeho lehce teskných a jemně melancholických melodií. Nebyl to koncert úplně pro Tebe, a ani Mark Lanegan nebyl; přesto se Ti to nakonec líbilo, Mark asi více, nežli Ólafur. Seděli jsme nahoře na ochozu, pili pivo, whisky a zázvorovou limonádu, Mark recitoval i zpíval, a při Grey Goes Black mi došlo, že to je fakt dobré, silné – a Steven Janssens hrál naprosto famózně a kdo neměl pocit, že vypadal jako Johnny Cash, tak zůstal v zákulisí, a Mark dál zpíval i recitoval, jednu píseň za druhou, směna jak v továrně, stejná póza, hluboký hlas, chybějící gesta či výraz emocí, jen úderné songy, jeden za druhým, poctivě, silně, bez příkras...
Čas plynul, já vyhlížel první znamení jara a sledoval poslední záchvěvy umírající zimy, a v šeru kinosálů jsem promrhával Febio-večery nad filmy, které si většinou už ani nepamatuji, a nejlepší z nich byl Báječný hotel Marigold, protože byl lidský, vtipný, hravý i dojemný, a pak Líbej mě, protože byl o lásce; mám rád filmy ze severu, nebývají nepovedené a tohle byl další z řady těch dobrých, byl plný emocí a šťastného konce, krásné, prostě film, sen, příběh, na který by se mělo jít do kina. A doma jsme viděli Ve spárech Yakuzy, film, s kterým se obvykle začíná při seznámení s Kitanem, viděl jsem ho už podruhé, poprvé silnější než nyní, ale ta dějová linka byla správně japonsky pokroucená a přesto přímá, a nakonec včera Nedoknutelní, jeden z těch filmů, které člověka, když od nich dopředu nic nečeká, omámí a unesou svým příběhem, humorem, lidskostí, hudbou, vším...
