Léto letos utíká nějak rychleji, přijde mi. A s ním možná i vše ostatní. Na začátku léta jsem se nestačil nadechnout a teď si najednou připadám jako maratónský běžec uprostřed závodu, s kyslíkovým dluhem a kopci únavy přede mnou i za mnou. Zelené kopce i lesy a louky jsou tu stále, ale na polích už strniště vytlačuje obilí; léto se láme do své krásnější poloviny, směřuje ke konci, konci sezóny – a já budu mít zas chuť poslouchat Jeremiáše, tak jako vždy, když se blíží září...
Toho večera tady v zahradě mi Gustavo vykládal, že ti, kdo utrpěli velkou bolest nebo ztrátu, jsou vzájemně spojeni silnými pouty, a nakonec se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Nejtěsnější jsou vždycky pouta zármutku. Nejsoudržnější spolek je spolek truchlících.
Večer, můj byt, noc za okny, Helios; tak to mám rád. Mé drahé okamžiky sebezpytující terapie, kdy se snažím vše utřídit, urovnat a pochopit. Rychlost. To je má prohra tohoto roku; nemám prostor žít, protože si ho sám sobě kradu svým rádoby opulentním škrtáním dnů. Nevyhratelný souboj priorit, čas krájený na půlhodinové krajíce jak skýva starého chleba; vjemů a zážitků s puncem nadčasovosti ubývá a přibývají prázdné večery zaplněné trochou alkoholu a poddáním se spánku v prenatální poloze v pohodlí zdravotních matrací a prostorného lůžka.
Když se vrátili do pokoje, pokojská zrovna uklízela; sotva odešla, zatáhli závěsy, pomilovali se a usnuli jeden druhému v náručí. Probudili se až večer. Vyšla ze sprchy zabalená do ručníku, posadila se na postel, vzala ho za ruku a podívala se na něj. Nemůžu udělat to, co po mě chceš, pravila. Miluju tě. Ale nemůžu.
Viděl naprosto jasně, jak celý jeho život spěl jedině k tomuto okamžiku, a že odtud už nevede vůbec nikam. Pocítil, jak do něho vstupuje něco chladného a bezduchého jako nějaká cizí bytost, představil si, jak se to zlomyslně šklebí, a neměl důvod věřit, že to ještě někdy odejde. Když se znovu vrátila z koupelny, byla už oblečená; posadil ji na postel, vzal ji za ruce a mluvil k ní, ale ona jen vrtěla hlavou, odvracela od něho uslzenou tvář a připomínala mu, že je čas jít a že nesmí zmeškat vlak.
A pak jsi tu Ty. Miluješ mě. A já si se samozřejmým nadhledem beru vše to, co mi dáváš, a recipročně vracím tak polovinu, možná o něco více; nejsem Tvůj ideál a oba to víme. Jsme spolu přes půl roku; můj rekord za poslední dobu. Máš vlastně vše, co jsem kdy chtěl, úplně vše. Přesto mi něco chybí, jedna jediná věc: nemůžeme spolu mlčet. Mlčet. Nemluvit, nic neříkat, jen se dívat z okna do tmy, poslouchat tiché melodie, pít, nedotýkat se, nehladit, nemilovat, nepřitahovat, neptat se, nevyčítat, neplánovat. Neumíme spolu nebýt. Ta zvláštní disciplína na hraně rozpadu vztahu, která je někdy důležitější než vše ostatní dohromady. Někde nad tím je pak vzájemné pochopení. Známe se a chápeme, přesto se pak vždycky sebe sami ptáme: proč je ten druhý takový? Proč se nemůžeme změnit? Proč si nemůžeme začít rozumět?
Byl jsem na Priessnitz někdy na začátku jara; „potichu“ znamenalo méně distorze a více harmonií – bylo to fajn. Jako vždy. Co jiného taky poslouchat a na co jiného u nás jít? Viděl jsem návrat Ridleyho Scotta a bylo to jak nejnovější automobil Bayerische Motoren Werke: stylové, kvalitní, očekávané, zručné, bez chyb. Jen trochu bez emocí a překvapení. Viděl jsem posledního Allena a bylo to jak nová kolekce H&M: milé, dosažitelné, pochopitelné, lehce překvapující, blízké. Jen trochu bez emocí a překvapení. A viděl jsem taky další Kitanův film a bylo to jiné a neporovnatelné, jako vždy: tanec mezi žánry, zvláštní humor, nečekaná setkání a okamžiky, vybroušené pointy. Jen trochu bez emocí a překvapení.
Bez emocí a překvapení. Jak můj život. Tak teď žiju, ze dne na den, v blahobytu komfortní zóny nekonečného projektu, s možností přemýšlet o čemkoliv, co je zbytečné, s možností opíjet se v okamžicích únavy a propadat se tak do ještě větší, s možností usínat večer po desáté a ráno se probouzet vstříc slunečnému dni, jehož jasu, optimismu a rychlosti nebudu rozumět...
Co budeš dělat?
Pojedu dál.
Kam?
Nevím.
Moh by ses uchytit u naftařů. Dost platěj.
Jo. Já vím.
Moh bys zůstat tady u nás.
Myslím, že radši potáhnu dál.
Tohle je přece jenom dobrá země.
Jo. To vím. Akorát to není moje země.
Vstal, otočil se a zahleděl se k severu, kde se nad pouští vznášela světla měst. Pak zamířil ke svému koni, zvedl otěže, nasedl a chytil Blevinsova koně za ohlávku.
Chyť si toho svýho, zavolal. Nebo půjde za mnou.
Rawlins chytil koně a zastavil se s otěžemi v rukou.
Která země je teda tvoje? zeptal se.
Nevím, odpověděl John Grady. Nevím, kde je. Nemám ponětí, co se se zeměma děje.
Rawlins neodpověděl.
Ještě se uvidíme, kámo, rozloučil se John Grady.
Tak dobře. Uvidíme se.
Stál a držel uzdu svého koně, zatímco jezdec se obrátil, vyrazil kupředu a pomalu mizel pod obzorem. Přidřepl, aby ho viděl ještě o něco déle, ale za chvíli mu stejně zmizel.
Jediná věc byla opravdová. McCarthy. Dávkuju si ho jak drahocennou single malt na treku někde na severu. Zase byl dobrý. Lepší a silnější, než jsem čekal. Jsem rád, že je, že ho mohu číst. Dává mi tolik...
NP Helios – Convivium (2010 – Unleft)
Toho večera tady v zahradě mi Gustavo vykládal, že ti, kdo utrpěli velkou bolest nebo ztrátu, jsou vzájemně spojeni silnými pouty, a nakonec se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Nejtěsnější jsou vždycky pouta zármutku. Nejsoudržnější spolek je spolek truchlících.
Večer, můj byt, noc za okny, Helios; tak to mám rád. Mé drahé okamžiky sebezpytující terapie, kdy se snažím vše utřídit, urovnat a pochopit. Rychlost. To je má prohra tohoto roku; nemám prostor žít, protože si ho sám sobě kradu svým rádoby opulentním škrtáním dnů. Nevyhratelný souboj priorit, čas krájený na půlhodinové krajíce jak skýva starého chleba; vjemů a zážitků s puncem nadčasovosti ubývá a přibývají prázdné večery zaplněné trochou alkoholu a poddáním se spánku v prenatální poloze v pohodlí zdravotních matrací a prostorného lůžka.
Když se vrátili do pokoje, pokojská zrovna uklízela; sotva odešla, zatáhli závěsy, pomilovali se a usnuli jeden druhému v náručí. Probudili se až večer. Vyšla ze sprchy zabalená do ručníku, posadila se na postel, vzala ho za ruku a podívala se na něj. Nemůžu udělat to, co po mě chceš, pravila. Miluju tě. Ale nemůžu.
Viděl naprosto jasně, jak celý jeho život spěl jedině k tomuto okamžiku, a že odtud už nevede vůbec nikam. Pocítil, jak do něho vstupuje něco chladného a bezduchého jako nějaká cizí bytost, představil si, jak se to zlomyslně šklebí, a neměl důvod věřit, že to ještě někdy odejde. Když se znovu vrátila z koupelny, byla už oblečená; posadil ji na postel, vzal ji za ruce a mluvil k ní, ale ona jen vrtěla hlavou, odvracela od něho uslzenou tvář a připomínala mu, že je čas jít a že nesmí zmeškat vlak.
A pak jsi tu Ty. Miluješ mě. A já si se samozřejmým nadhledem beru vše to, co mi dáváš, a recipročně vracím tak polovinu, možná o něco více; nejsem Tvůj ideál a oba to víme. Jsme spolu přes půl roku; můj rekord za poslední dobu. Máš vlastně vše, co jsem kdy chtěl, úplně vše. Přesto mi něco chybí, jedna jediná věc: nemůžeme spolu mlčet. Mlčet. Nemluvit, nic neříkat, jen se dívat z okna do tmy, poslouchat tiché melodie, pít, nedotýkat se, nehladit, nemilovat, nepřitahovat, neptat se, nevyčítat, neplánovat. Neumíme spolu nebýt. Ta zvláštní disciplína na hraně rozpadu vztahu, která je někdy důležitější než vše ostatní dohromady. Někde nad tím je pak vzájemné pochopení. Známe se a chápeme, přesto se pak vždycky sebe sami ptáme: proč je ten druhý takový? Proč se nemůžeme změnit? Proč si nemůžeme začít rozumět?
Byl jsem na Priessnitz někdy na začátku jara; „potichu“ znamenalo méně distorze a více harmonií – bylo to fajn. Jako vždy. Co jiného taky poslouchat a na co jiného u nás jít? Viděl jsem návrat Ridleyho Scotta a bylo to jak nejnovější automobil Bayerische Motoren Werke: stylové, kvalitní, očekávané, zručné, bez chyb. Jen trochu bez emocí a překvapení. Viděl jsem posledního Allena a bylo to jak nová kolekce H&M: milé, dosažitelné, pochopitelné, lehce překvapující, blízké. Jen trochu bez emocí a překvapení. A viděl jsem taky další Kitanův film a bylo to jiné a neporovnatelné, jako vždy: tanec mezi žánry, zvláštní humor, nečekaná setkání a okamžiky, vybroušené pointy. Jen trochu bez emocí a překvapení.
Bez emocí a překvapení. Jak můj život. Tak teď žiju, ze dne na den, v blahobytu komfortní zóny nekonečného projektu, s možností přemýšlet o čemkoliv, co je zbytečné, s možností opíjet se v okamžicích únavy a propadat se tak do ještě větší, s možností usínat večer po desáté a ráno se probouzet vstříc slunečnému dni, jehož jasu, optimismu a rychlosti nebudu rozumět...
Co budeš dělat?
Pojedu dál.
Kam?
Nevím.
Moh by ses uchytit u naftařů. Dost platěj.
Jo. Já vím.
Moh bys zůstat tady u nás.
Myslím, že radši potáhnu dál.
Tohle je přece jenom dobrá země.
Jo. To vím. Akorát to není moje země.
Vstal, otočil se a zahleděl se k severu, kde se nad pouští vznášela světla měst. Pak zamířil ke svému koni, zvedl otěže, nasedl a chytil Blevinsova koně za ohlávku.
Chyť si toho svýho, zavolal. Nebo půjde za mnou.
Rawlins chytil koně a zastavil se s otěžemi v rukou.
Která země je teda tvoje? zeptal se.
Nevím, odpověděl John Grady. Nevím, kde je. Nemám ponětí, co se se zeměma děje.
Rawlins neodpověděl.
Ještě se uvidíme, kámo, rozloučil se John Grady.
Tak dobře. Uvidíme se.
Stál a držel uzdu svého koně, zatímco jezdec se obrátil, vyrazil kupředu a pomalu mizel pod obzorem. Přidřepl, aby ho viděl ještě o něco déle, ale za chvíli mu stejně zmizel.
Jediná věc byla opravdová. McCarthy. Dávkuju si ho jak drahocennou single malt na treku někde na severu. Zase byl dobrý. Lepší a silnější, než jsem čekal. Jsem rád, že je, že ho mohu číst. Dává mi tolik...
NP Helios – Convivium (2010 – Unleft)
