Vyložil chlapci, že by měl skončit s toulkami, třebas je huérfano, sirotek, a najít si své místo ve světě, protože všechno tohle bloudění by mu mohlo přejít do krve a nakonec by se odcizil lidem i sám sobě. Prohlásil, že svět se dá poznat jen takový, jaký ho nosí lidé v srdci. I když totiž svět vypadá jako místo, na němž žijí lidé, ve skutečnosti svět sám žije uvnitř lidí, a pokud ho tedy chce někdo poznat, musí nahlédnout do lidských srdcí a poznat je, jenže k tomu potřebuje mezi lidmi žít a ne jen mezi nimi projíždět.
Když vyšel ven na slunce a odvázal koně od parkovacích hodin, lidé na ulici se po něm otáčeli. Vypadal jako přízrak z divokých plání, přízrak minulosti. Otrhaný, špinavý, s hladovým pohledem i břichem. Zamlklý. Ta podivná postava jim připomínala to, co bylo předmětem jejich největší závisti a odporu. A třebaže s ním tak trochu soucítili, mohli ho také při sebemenší zámince zabít.
Genadero se znovu opřel v křesle. Pohlédl na Billyho. Tvůj bratr je tak mladej, že věří, že minulost pořád ještě existuje, prohlásil. Že se minulé bezpráví dá napravit. Ty si to možná myslíš taky?
Nepřemejšlel jsem o tom. Prostě jsem tady kvůli koním.
Jak by se to dalo napravit? Jak se dá napravit něco, co není? Chápeš? A která náprava nemá sama o sobě nepředvídatelné následky? Copak můžeme něco udělat a neovlivnit tím budoucnost, která je nám sama skrytá?
Plakala. Povzdechl si a sám vypadal unaveně a zasmušile. Rád by ji ujistil, že Bůh takové skutky potrestá a že lidé takhle často mluví, jenže on ze své zkušenosti ví, že do Boha člověk nevidí a lidé s temnou minulostí kolikrát žijí v pohodlí, umírají v míru a jsou pochováni se slávou. Zdůraznil, že je chyba očekávat na tomto světě příliš mnoho spravedlnosti. Pravil, že domněnka, že zlo se nevyplácí, je značně přehnaná, neboť kdyby zlo nepřinášelo žádné výhody, lidé by je zcela zavrhli a jeho odmítání by pak nebylo žádnou ctnostní. Vzhledem ke svému povolání má mnohem větší zkušenost se smrtí než ostatní lidé, a třebas připustil, že čas skutečně léčí zármutek, připomněl, že tak činí pouze za cenu postupného vymazávání obrazů milovaných osob ze srdce a mysli, tedy jediného místa, kde pobývají a mohou pobývat.
Dojedl vejce, vytřel talíř tortillou, snědl ji, dopil kávu, otřel si ústa, zvedl hlavu a poděkoval jí.
Máte před sebou dlouhou cestu? otázala se.
Vstal, odložil ubrousek na stůl, sebral z druhé židle svůj klobouk a nasadil si ho. Odpověděl, že ho skutečně čeká dlouhá cesta. Dodal, že neví, kde ta jeho cesta skončí, že nejspíš ani nepozná, až dorazí na její konec, a požádal ji španělsky, aby se za něj modlila, a ona opáčila, že se k tomu rozhodla ještě dřív, než jí to řekl.
Muž seděl na koni a zvažoval jeho slova. Jako by jeho myšlenka měla netušené hloubky, které musel objevit. Pravil, že se lidé domnívají, že smrt si vybírá zcela nečekaně, jenže ve skutečnosti každý skutek předznamenává ten, který po něm přijde, a stejně jako lidé při chůzi kladou jednu nohu před druhou, tak se podílejí na své smrti i na jiných osudových zvratech. Dodal, že tomu ani nemůže být jinak, protože konec člověka je dán už při jeho narození a člověk kráčí za svou smrtí přes všechny překážky.
Quijada neodpověděl. Po chvíli se pohnul. Naklonil se dopředu. Zvedl bílý porcelánový hrnek, položil si ho na dlaň a prohlížel si ho. Svět nemá jméno, pravil. Jména údolí, hor a pouští existují jen na mapách. Dáváme jim jména, abychom nezabloudili. A přitom jsme si ta jména vymysleli právě proto, že jsme už zbloudili. Svět nemůže zabloudit. Jenom my. A tahle jména a souřadnice nás nemohou zachránit, protože jsme si je vymysleli sami. Nemůžou nám najít ztracenou cestu. Tvůj bratr je teď na místě, které si pro něj svět vybral. Je tam, kde má být. A přitom si to místo zvolil taky sám. Nad takovým štěstím se nedá jen tak mávnout rukou.
Rychlost. Ta prokletá rychlost toho všeho. Léto zmizelo rychlostí světla, noci začínají být chladné a slunce už hřeje nějak méně, i když odpoledne svítí. Září. Nejkrásnější měsíc. Život kolem mne letí a já ho nestíhám sledovat, nedokážu se udržet a neztratit tempo, stíhat to všechno – nejde mi to. A tak jsem letos nepoznal, kdy se léto zlomilo do své krásnější druhé poloviny, nevnímal jsem začátek žní a konec bouřek, nedokázal jsem jen tak prosedět večer a pozorovat zapadající slunce, nestihnul jsem to vše poctivě prožít. Život je stále rychlejší a já naopak pomalejší. Tohle asi nemůže dlouhodobě fungovat; rovnováha rozdílných rychlostí neexistuje. Nevím, čeho se vzdát. Život se rozhoduje za mě, jen moje lenost a pohodlnost tomu pomáhá. Dělám věci, které vědomě nechci dělat, a uvnitř sebe sama se s tou smutnou skutečností pomalu začínám smiřovat. Nic se neděje, jen život strašně letí. A pro tu samou rychlost a nedostatek možnosti vše v klidu utřídit a pochopit to ani nestíhám vnímat. To, že něco je možná špatně. Nevím to. Jen to cítím.
Špatně je množství času věnované věcem, jimž nevěřím; jen mě živí. Věřím ve své sny, to ano – ale to nejsou živiny reálné existence. Jsou až příliš přelétavé, jednorázové, chytlavé na první pohled, ale nudné po týdnu – proto jim nemůžu a nechci uvěřit. Mám strach vystoupit z komfortní zóny, z té první třídy kariérního dálkového rychlíku, do které jsem byl nastoupen a už v ní zůstal. Nechce se mi zpátky do kupé přeplněných kompromisy a už vůbec nechci zůstat ve stanici a dívat se na koncová světla optimistických zítřků hojnosti. Jsem zajatcem splněných pracovní snů. To, čemu jsem věřil a v co doufal a o co usiloval před deseti lety, mám. Získal jsem to. Hotovo, vyřešeno, dokončeno. Mám to. Jsem rád; ale stejně – asi je něco špatně. Musí být. Vždycky je něco špatně, jinak by nestálo za to dále žít, přemýšlet, trápit se, tázat, hledat, snít. Štěstí je cesta. Všechny ty věci znám a vím, teď si domýšlivě říkám, zatímco hraje poslední deska Sigur Rós. Deset let, tak to asi bude, kdy jsem slyšel ( ) a objevil jiný svět. Přeskakuji; myšlenkám chybí konzistence. I nápady mého mozku jsou příliš rychlé. Zastav se, chtěl bych sám na sebe zavolat – o pomoc. Ale nechce se mi. Jedu a dívám se z okna a cítím v žilách ten zvláštně uspávající pocit letargie. „Letargie - (jad. fyz.) veličina, která charakterizuje míru zpomalení neutronů“. V té definici je překlep, přijde mi. Letargie určuje míru zpomalení neuronů...
Bude půlnoc a já si dávám bílé; v létě mi chutná více. Kulturní rubrika: návrat na základku a začátek střední, konec 80. let a začátek poslední dekády minulého století. Je v tom nostalgie, co jiného. Každý býváme nostalgický, uvědomujíce si stárnutí – zvlášť když vidíme, jak i nestárnoucí mohou stárnout. A viděl jsem taky film, který se jmenoval Něžnost, promizel našimi kiny, kolik ho vidělo lidí? Byl mi sympatický, možná tou obyčejností, v němž bylo možné najít naději – a ukryté sny.
Teď si dávám Nebrasku. Třicet let stará deska. Tak současná. Tak krásná.
Střídám McCarthyho s jinými knihami. Dočetl jsem Hranici, stejně silnou jako první díl trilogie, a přece trochu jinou. Vědomí konce; sousloví tohoto příběhu vlastně vykresluje pocity z Hranice, a je tomu i naopak – nepřekročit hranici pohodlnosti a letargie může tak moc bolet, pokud si ovšem ztrátu toho, co mohlo být, ty neuvěřitelné náklady obětované příležitosti, uvědomíme. Někdy je lepší nepřemýšlet, nevědět, nechápat, neuvědomovat si. Jen poslouchat a občas se nechat kolébat řekou svých snů. O půlnoci dopíjet bílé a poslouchat příběhy Bruce Springsteena, které chytají za srdce.
Přežil jsem. „Přežil, aby ten příběh vyprávěl“ – tak nějak se to říká, ne? Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Teď už to vím. Jsou to spíš vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.
Když je člověk mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek –, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.“
Napadá mě jeden z rozdílů mezi mládím a pokročilým věkem. Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.
Když jsem další den vystřízlivěl, znovu jsem přemýšlel o nás třech – o tom množství paradoxů, které čas přináší. V mládí například býváme nanejvýš citliví, ale také dokážeme nejvíc zraňovat, zatímco když nám krev začne zpomalovat – když už naše cítění není tak ostré, když už jsme obrnění a víme, jak snášet bolest –, našlapujeme s mnohem větší opatrností.
V mládí – tedy v mém mládí – člověk toužil, aby se jeho emoce podobaly těm, o nichž se dočetl v knihách. Chtěl, aby mu nejprve život obrátily naruby a pak vytvořily a vymezily nějakou novou realitu. Řekl bych, že později po emocích chceme něco mírnějšího, něco praktičtějšího: aby podpořily náš život takový, jaký je – aby posvětily to, co se z něj stalo. Chceme, aby nás ujistily, že všechno je v pohodě. Je snad na tom něco špatného?
NP Bruce Springsteen – Highway Patrolman (1982 – Nebraska)
Když vyšel ven na slunce a odvázal koně od parkovacích hodin, lidé na ulici se po něm otáčeli. Vypadal jako přízrak z divokých plání, přízrak minulosti. Otrhaný, špinavý, s hladovým pohledem i břichem. Zamlklý. Ta podivná postava jim připomínala to, co bylo předmětem jejich největší závisti a odporu. A třebaže s ním tak trochu soucítili, mohli ho také při sebemenší zámince zabít.
Genadero se znovu opřel v křesle. Pohlédl na Billyho. Tvůj bratr je tak mladej, že věří, že minulost pořád ještě existuje, prohlásil. Že se minulé bezpráví dá napravit. Ty si to možná myslíš taky?
Nepřemejšlel jsem o tom. Prostě jsem tady kvůli koním.
Jak by se to dalo napravit? Jak se dá napravit něco, co není? Chápeš? A která náprava nemá sama o sobě nepředvídatelné následky? Copak můžeme něco udělat a neovlivnit tím budoucnost, která je nám sama skrytá?
Plakala. Povzdechl si a sám vypadal unaveně a zasmušile. Rád by ji ujistil, že Bůh takové skutky potrestá a že lidé takhle často mluví, jenže on ze své zkušenosti ví, že do Boha člověk nevidí a lidé s temnou minulostí kolikrát žijí v pohodlí, umírají v míru a jsou pochováni se slávou. Zdůraznil, že je chyba očekávat na tomto světě příliš mnoho spravedlnosti. Pravil, že domněnka, že zlo se nevyplácí, je značně přehnaná, neboť kdyby zlo nepřinášelo žádné výhody, lidé by je zcela zavrhli a jeho odmítání by pak nebylo žádnou ctnostní. Vzhledem ke svému povolání má mnohem větší zkušenost se smrtí než ostatní lidé, a třebas připustil, že čas skutečně léčí zármutek, připomněl, že tak činí pouze za cenu postupného vymazávání obrazů milovaných osob ze srdce a mysli, tedy jediného místa, kde pobývají a mohou pobývat.
Dojedl vejce, vytřel talíř tortillou, snědl ji, dopil kávu, otřel si ústa, zvedl hlavu a poděkoval jí.
Máte před sebou dlouhou cestu? otázala se.
Vstal, odložil ubrousek na stůl, sebral z druhé židle svůj klobouk a nasadil si ho. Odpověděl, že ho skutečně čeká dlouhá cesta. Dodal, že neví, kde ta jeho cesta skončí, že nejspíš ani nepozná, až dorazí na její konec, a požádal ji španělsky, aby se za něj modlila, a ona opáčila, že se k tomu rozhodla ještě dřív, než jí to řekl.
Muž seděl na koni a zvažoval jeho slova. Jako by jeho myšlenka měla netušené hloubky, které musel objevit. Pravil, že se lidé domnívají, že smrt si vybírá zcela nečekaně, jenže ve skutečnosti každý skutek předznamenává ten, který po něm přijde, a stejně jako lidé při chůzi kladou jednu nohu před druhou, tak se podílejí na své smrti i na jiných osudových zvratech. Dodal, že tomu ani nemůže být jinak, protože konec člověka je dán už při jeho narození a člověk kráčí za svou smrtí přes všechny překážky.
Quijada neodpověděl. Po chvíli se pohnul. Naklonil se dopředu. Zvedl bílý porcelánový hrnek, položil si ho na dlaň a prohlížel si ho. Svět nemá jméno, pravil. Jména údolí, hor a pouští existují jen na mapách. Dáváme jim jména, abychom nezabloudili. A přitom jsme si ta jména vymysleli právě proto, že jsme už zbloudili. Svět nemůže zabloudit. Jenom my. A tahle jména a souřadnice nás nemohou zachránit, protože jsme si je vymysleli sami. Nemůžou nám najít ztracenou cestu. Tvůj bratr je teď na místě, které si pro něj svět vybral. Je tam, kde má být. A přitom si to místo zvolil taky sám. Nad takovým štěstím se nedá jen tak mávnout rukou.
Rychlost. Ta prokletá rychlost toho všeho. Léto zmizelo rychlostí světla, noci začínají být chladné a slunce už hřeje nějak méně, i když odpoledne svítí. Září. Nejkrásnější měsíc. Život kolem mne letí a já ho nestíhám sledovat, nedokážu se udržet a neztratit tempo, stíhat to všechno – nejde mi to. A tak jsem letos nepoznal, kdy se léto zlomilo do své krásnější druhé poloviny, nevnímal jsem začátek žní a konec bouřek, nedokázal jsem jen tak prosedět večer a pozorovat zapadající slunce, nestihnul jsem to vše poctivě prožít. Život je stále rychlejší a já naopak pomalejší. Tohle asi nemůže dlouhodobě fungovat; rovnováha rozdílných rychlostí neexistuje. Nevím, čeho se vzdát. Život se rozhoduje za mě, jen moje lenost a pohodlnost tomu pomáhá. Dělám věci, které vědomě nechci dělat, a uvnitř sebe sama se s tou smutnou skutečností pomalu začínám smiřovat. Nic se neděje, jen život strašně letí. A pro tu samou rychlost a nedostatek možnosti vše v klidu utřídit a pochopit to ani nestíhám vnímat. To, že něco je možná špatně. Nevím to. Jen to cítím.
Špatně je množství času věnované věcem, jimž nevěřím; jen mě živí. Věřím ve své sny, to ano – ale to nejsou živiny reálné existence. Jsou až příliš přelétavé, jednorázové, chytlavé na první pohled, ale nudné po týdnu – proto jim nemůžu a nechci uvěřit. Mám strach vystoupit z komfortní zóny, z té první třídy kariérního dálkového rychlíku, do které jsem byl nastoupen a už v ní zůstal. Nechce se mi zpátky do kupé přeplněných kompromisy a už vůbec nechci zůstat ve stanici a dívat se na koncová světla optimistických zítřků hojnosti. Jsem zajatcem splněných pracovní snů. To, čemu jsem věřil a v co doufal a o co usiloval před deseti lety, mám. Získal jsem to. Hotovo, vyřešeno, dokončeno. Mám to. Jsem rád; ale stejně – asi je něco špatně. Musí být. Vždycky je něco špatně, jinak by nestálo za to dále žít, přemýšlet, trápit se, tázat, hledat, snít. Štěstí je cesta. Všechny ty věci znám a vím, teď si domýšlivě říkám, zatímco hraje poslední deska Sigur Rós. Deset let, tak to asi bude, kdy jsem slyšel ( ) a objevil jiný svět. Přeskakuji; myšlenkám chybí konzistence. I nápady mého mozku jsou příliš rychlé. Zastav se, chtěl bych sám na sebe zavolat – o pomoc. Ale nechce se mi. Jedu a dívám se z okna a cítím v žilách ten zvláštně uspávající pocit letargie. „Letargie - (jad. fyz.) veličina, která charakterizuje míru zpomalení neutronů“. V té definici je překlep, přijde mi. Letargie určuje míru zpomalení neuronů...
Bude půlnoc a já si dávám bílé; v létě mi chutná více. Kulturní rubrika: návrat na základku a začátek střední, konec 80. let a začátek poslední dekády minulého století. Je v tom nostalgie, co jiného. Každý býváme nostalgický, uvědomujíce si stárnutí – zvlášť když vidíme, jak i nestárnoucí mohou stárnout. A viděl jsem taky film, který se jmenoval Něžnost, promizel našimi kiny, kolik ho vidělo lidí? Byl mi sympatický, možná tou obyčejností, v němž bylo možné najít naději – a ukryté sny.
Teď si dávám Nebrasku. Třicet let stará deska. Tak současná. Tak krásná.
Střídám McCarthyho s jinými knihami. Dočetl jsem Hranici, stejně silnou jako první díl trilogie, a přece trochu jinou. Vědomí konce; sousloví tohoto příběhu vlastně vykresluje pocity z Hranice, a je tomu i naopak – nepřekročit hranici pohodlnosti a letargie může tak moc bolet, pokud si ovšem ztrátu toho, co mohlo být, ty neuvěřitelné náklady obětované příležitosti, uvědomíme. Někdy je lepší nepřemýšlet, nevědět, nechápat, neuvědomovat si. Jen poslouchat a občas se nechat kolébat řekou svých snů. O půlnoci dopíjet bílé a poslouchat příběhy Bruce Springsteena, které chytají za srdce.
Přežil jsem. „Přežil, aby ten příběh vyprávěl“ – tak nějak se to říká, ne? Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Teď už to vím. Jsou to spíš vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.
Když je člověk mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek –, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.“
Napadá mě jeden z rozdílů mezi mládím a pokročilým věkem. Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.
Když jsem další den vystřízlivěl, znovu jsem přemýšlel o nás třech – o tom množství paradoxů, které čas přináší. V mládí například býváme nanejvýš citliví, ale také dokážeme nejvíc zraňovat, zatímco když nám krev začne zpomalovat – když už naše cítění není tak ostré, když už jsme obrnění a víme, jak snášet bolest –, našlapujeme s mnohem větší opatrností.
V mládí – tedy v mém mládí – člověk toužil, aby se jeho emoce podobaly těm, o nichž se dočetl v knihách. Chtěl, aby mu nejprve život obrátily naruby a pak vytvořily a vymezily nějakou novou realitu. Řekl bych, že později po emocích chceme něco mírnějšího, něco praktičtějšího: aby podpořily náš život takový, jaký je – aby posvětily to, co se z něj stalo. Chceme, aby nás ujistily, že všechno je v pohodě. Je snad na tom něco špatného?
NP Bruce Springsteen – Highway Patrolman (1982 – Nebraska)
