Billy mlčel.
Troy po chvíli řekl: Mně teda bylo furt jasný, že se sem nevrátím.
Jo.
Vrátíš se domů a všechno, co bys rád změnil, je pořád stejný, a všechno, co bys rád měl stejný, je teď úplně jiný.
Váš kamarád je ve spárech iracionální vášně. Je úplně jedno, co mu řeknete. V hlavě má určitý příběh. Představuje si, jak to bude. V tom příběhu má být šťastný. Co je ale na tom příběhu špatně?
Povězte mi to.
Špatně je to, že to není pravda. Lidé mají v hlavě představu, jaký svět bude. A oni v tom světě. Svět může být všelijaký, ale jeden nenastane nikdy, a to ten vysněný. Myslíte si to taky?
Billy si nasadil klobouk. Moc děkuju za váš čas, řekl.
Ten umírající nebyl sentimentální člověk. A hodně přátel mu už umřelo. Rozhodně si nic nenamlouval. Bylo mu jasné, že nezřídka přicházíme právě o to, co si chceme v srdci uchovat, a to, co zároveň chceme odhodit, je nakonec až neskutečně vytrvalé. Uvědomoval si, jak křehká je vzpomínka na milované osoby. Jak s nimi hovoříme se zavřenýma očima. Jak toužíme zase slyšet jejich hlas a jak ty hlasy a vzpomínky postupně slábnou a z mas a kostí nakonec zůstanou jen ozvěny a stín. A později možná ani to ne.
A věděl, že nepřátelé jako by s námi naopak byli pořád. Čím je naše nenávist větší, tím důkladněji je máme zasuté ve vzpomínkách, takže opravdu hrozný nepřítel je nakonec nesmrtelný. Člověk, který vám hodně ublížil nebo se na vás dopustil velké nespravedlnosti, je nakonec ve vašem domě hostem navěky. Snad se ho lze zbavit jedině odpuštěním.
Obvykle se hovoří o slepém osudu, tedy o něčem bez plánu či smyslu. Co je to ale za osud? Každý čin na tomto světě, po kterém se už nedá couvnout, před sebou má čin další a pak ještě další. Je to nekonečná síť. Lidi si představují, že se rozhodují sami. Jenže svobodně se můžeme rozhodnout jenom v tom, co je nám dáno. Během spletitých generací není postupně na svobodné rozhodování prostor a každý čin v tom labyrintu představuje zotročení, protože ruší každou eventualitu a stále pevněji nás spoutává. Život je právě takový – omezuje nás a spoutává. Kdyby ten, co umřel, dokázal svému nepříteli odpustit, ať už se na něm dopustil jakéhokoliv zla, všechno by bylo úplně jinak. Rozhodl se snad syn, že svého otce pomstí? Obětoval mrtvý muž svého syna? Naše plány vycházejí z budoucnosti, kterou neznáme. Podstatou světa je neustálé zvažování toho, co je k dispozici, ustavičné vyrovnávání; sice se tuto podstatu snažíme rozluštit, ale nemáme na to. Máme jedině Boží zákon a moudrost se jím řídit, pokud to tedy dokážeme.
Považujete mě za blázna.
Nepovažuju.
Nepřiznal byste to.
To je pravda, ale určitě bych nelhal. Prostě se na vás tak nedívám. Nikdy jsem vás za blázna nepovažoval. Když jdeme za tím, co milujeme, tak máme vždycky pravdu.
I když je to sebevražedné?
Já si to myslím. Dokonce i když nás to zabije.
Každá smrt připravuje půdu těm dalším. A protože smrt přijde za všemi, nemá smysl bojovat se strachem z ní, ale je třeba milovat toho člověka, co to za nás bere na sebe. Nečekáme, až jeho příběh někdo sepíše. Prošel tudy před hodně dlouhou dobou. Člověk, který je všemi lidmi a sedí místo nás na lavici obžalovaných, dokud nepřijde náš vlastní čas, a pak je to zase na nás a na tu lavici usedneme místo něho. Máš ho rád, toho muže? Budeš uctívat cestu, po níž se vydal? Poslechneš si jeho příběh?
It’s an incredibly shrinking thing. Moje sny, touhy, představy, cíle. To, k čemu směřuji, nebo bych alespoň měl chtít, nebo o čem bych alespoň měl snít – snižuji tak kontinuálně cíle svého bytí a putování. Už to dávno není lán úspěchů, jen malé políčko splněných snů. Kousek štěstí. Jen jeden osamělý strom s pár plody naplnění. Modlím se, aby naň svítilo slunce, zalévám ho, věřím, doufám – těch pár plodů, nic dalšího, nic víc.
Co vlastně zůstalo? Co na něm roste? Svoboda. Ta je nejzásadnější i nejdůležitější. Možnost kdykoliv cokoliv. Zmizet, odejít, přijít, odstranit se, objevit, žít, nežít, mluvit či mlčet, svoboda jednání, konání, bytí. Dar samoty. Nechtít nic po nikom, nic nežádat, nic nečekat; jen být. Možnost zmizet i se objevit, odcházet i se vracet, putovat a zůstávat, přemýšlet i myšlenkově se vyprazdňovat, abstinovat i se opíjet, hladovět a užívat obžerství, být sám i s Tebou, nebýt spoután očekáváními, cítit tu možnost jít pryč a neublížit, spolu s možností kdykoliv se vrátit...
Svoboda je nejvíc. Nejdůležitější. Nejzásadnější. Pro ní tu jsme. O ní bojujeme. V ní věříme. Nic jiného není tak důležité.
Láska... já vím. Co s ní, kam s ní, kam ji schovat, kde je? Už mi bylo třicet; kdybych měl volit mezi láskou a svobodou, volím svobodu; před pár lety bych si zarýval nůž do tepen vzývaje lásku a za pár let tak možná budu znovu činit – jenže teď je mi to jedno, chtěl bych zažívat soumrak sám s pár poleny v krbu a s lahví červeného pro páteční i jinou noc, chci pochopit, co je smysl, co je cíl, proč tu jsme a co máme dělat, co máme obětovat, abychom našli naplnění... Láska, kde vlastně a opravdově je? Co je s ní? Existuje? Ve snech, tam snad; jinak je to jen obstarožní dáma se starými šperky kompromisů...
Lžu sám sobě. Vím. Láska. To nejdůležitější. Pro co jiného bychom tu měli být? Proč je ale pak tak složité si rozumět? Chápat se? Podporovat? Přibližovat se? Proč se vzdalujeme namísto sbližování? Proč je milování povinná půlhodina před půlnocí namísto zastaveného času splněných snů? Proč se ztrácíme sobě navzájem, abychom se nacházeli v sobě samých?
(Ano a viděl jsem taky pár filmů a přečetl dalšího McCarthyho. Poslední díl trilogie, kde se rozehrané příběhy protnou s čárami života i smrti a sny se utkají s tíživou realitou a smutkem ztracené naděje; dechberoucí. Dva první filmy s majorem Kalašem (nultý nepočítaje) – silné, s atmosférou, nadčasové; jedno procento přeživšího ze zbytku impotentní vynucené tvorby. Ve stínu; stín Samotářů zmizel – naštěstí. Další film s atmosférou Nicka Cavea a Warrena Ellise; silný, nepředvídatelný, cokoliv se může stát – a přece nakonec – klidná síla. Skyfall; neuvěřitelné tempo – a člověk si skoro přeje, aby film nikdy neskončil, jak moc ho baví. Muž, který věděl příliš mnoho; Al Pacino býval nepřekonatelný. A za srdce stejně nejvíce chytají filmy ze severu: SuperClásico je chytré a vzbuzuje touhu začít pít argentinský malbec namísto merlotu; a Mazel mi zůstal v srdci ještě víc – příběh o tom, že sny by člověk neměl nikdy ztrácet, a nejlepší je zůstat vždy sám sebou.)
NP Marc Collin – The Wedding Dress (2011 – Kyss Mig (OST))
