Tak málo toho jeden o druhém víme. Ležíme na hladině a větší částí spočíváme pod vodou jak ledové kry a naše společenské masky vystupují do viditelného světa jen chladné a bílé.
-----
Začalo mrznout, tak nějak opravdově a uvěřitelně; tlustý svetr nestačí, na eskalátorech nepříjemně fouká studený fén a lidé oblepují Staroměstské náměstí a ztrácí se mezi stánky, jsou vánočně naladěni, svařákem unaveni, trdelníkem zalepeni. Moje každoroční oblíbená kratochvíle, parádní nachlazení jak z reklamy na všechny antirýmové pomůcky, pomalu klepe na dveře, zatímco já předstírám, že letos ne, letos nejsem doma, letos vynechávám. Uvidíme. Teď tu sedím, unavená neděle končí, venku sněží, hraje Dustin, červené má v sobě paprsky slunce a já tu jsem sám, sousedé neexistují, Ty jsi někde pryč, pondělní ráno je daleko, ještě chvíli nebudu něco muset...
Čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. A najednou je tu plno. Sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. Prostor přecpaný jedním člověkem. Může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. Myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. Za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. Ještě jí to neřekli, ale ona už to ví. Svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. Ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.
Nějak neví, kde začít. Snad s novým rokem, protože s novým rokem jí zaskočilo. Jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí. Všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš. Právě v době, kdy máš pocit, že ti začal nový život.
Letos jsem zestárl o deset let, přijde mi. Zlomilo se to. To všechno, co jsme mohli, mladí a nikdy unavení, žádné definitivní povinnosti a starosti, žádné děti kamarádů i příbuzných, dovolené bez omezování dnů, rozpočtů i jiných přizpůsobování, vědomí nesmrtelnosti, nezranitelnosti, nekonečna – nějak to letos zmizelo. Pomalu, nečekaně, ale vytrvale a nezastavitelně. Někde uvnitř je pocit, že bych měl udělat změnu, velkou a pořádnou; bude to boj, myslím. Komfortní zóna vs. nejistá svoboda. Letos se už neodhodlám a příští rok taky ne. Ale pak, jednou, možná...
Jak být šťastný tady a teď? Vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.
Ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ní rozezní. Jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí. Chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí. Pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo. Ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak. Když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. V kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.
Začíná mi to docházet, stále více spoutávat, uvědomuji si tu neodvratitelnou pravdu: všechno to nestihnu. Prostě to nejde. Nelze to zařídit, udělat, zrealizovat. Přečíst všechny podstatné knihy světa, vidět všechna krásná místa naší planety, slyšet nejkrásnější melodie, které kdy vznikly; napsat jeden román a nahrát jednu desku, které budou mým já. A pak láska. Má být snem? Realitou? A Ty, jakou v ní hraješ roli? Jsme spolu – a ještě nějakou dobu budeme. Nějakou dobu... možná do smrti, možná o něco déle. Tohle jsem letos taky ztratil. Už nepovlávám nocí, nehledám, netrápím se, nelituju, nesním – spoutala mě realita a já se nechal. Vztah je láska spoutaná pohodlností, udušené sny a uvězněné touhy.
Někdo mi nedávno napsal, že je dobré živit v sobě naději. Zní to dobře, přitom je to ryzí žvást. Víš, proč naděje umírá poslední? Protože naděje je virtuální děvka; nikdy ti nedá právě tady a teď. Až pak, až příště. Do ucha ti vylizuje švarnou budoucnost, s jedním ukazovákem zapíchnutým na daleký horizont, s druhým vraženým do oka. Naděje nikdy neumírá, protože smrt nemá na takové trajdy čas.
Člověk, který žije ve strachu a zmatku, v depresích, je bytost, která zapomněla na své dědictví. Síla pochází z místa kořenů, z moudrosti předků, kteří malovali své sny na oblohu, modlili se k ní. Vzhlíželi do nebe a nacházeli sebe. Člověk je přírodou a příroda člověkem. Kultura, která přetne své kořeny, ztratí duši. Neustálý růst, o který usiluje, není možný. Nemůžeš se jen nadechovat, je potřeba také vydechnout, spočinout.
Přečetl jsem další příběh Iana McEwana (už jsem si prostě našel pár oblíbenců) a po kouskách si dávkoval Nebe nemá dno; nešlo číst jinak, bylo to příliš silné a opravdové. Nakonec, maximálně, ze všech knih zůstanou pocity - pokud odstavce a věty nesly myšlenku, která se nerozplyne. Amsterdam říká, podobně jako Solar, že se nakonec zlomíme, ohneme, pomilujeme s pohodlností a zplodíme s ní karikaturu sebe sama, která začne proplouvat životem místo nás, ztrácejíc zásady, o které jsme byli kdysi opřeni a ze kterých jsme nechtěli za žádnou cenu slevit. Nebe nemá dno; stačí chvilku googlit a člověk najde příběh, z kterého se mu sevře srdce. Co říct? Nakolik máme věřit vnitřnímu hlasu? Na tohle nedokážu nikdy odpovědět...
Narodila jsem se své matce. Tak to u nás chodí. Rodíme se matkám, přestože si matky často myslí, že ony rodí nás. Mýlí se, my se rodíme sami. Planety se rodí tichu, vyraší z něj s vědomím počátku i konce, s vědomím věčnosti.
On sejme ticho jednou větou hlasem v nížinách.
Vypadá to, že nám došla řeč. Tak co teď?
Ama vstane, odrazí ten pohled od svých stěn. Budeš v mojí knize, Jasone, jestli ti to nevadí.
Když se směje, je mu těžké odolat. Ne, dávám ti volnou ruku, napiš si, co chceš. A nezapomeň, vytváříš tím dějiny.
Chechtají se oba a on se zvolna zvedá, jako by mu ztuhly svaly, pomalu se pohybuje, očima v ní loví, nechce se vzdát.
Noc rozlije chuť tvého jména po bílém polštáři.
Úsvit sklidí stíny hvězd z vypálených kostí.
Ráno jí dá slzy a ten úsměv, co má tak ráda. Doufám, že se zase někdy zastavíš.
Byl jsem na výročním koncertě kluků z Valmezu, kteří zestárli a v ten večer si připomněli, co všechno zažili. Bylo to fajn; bylo to rozloučení. Viděl jsem Verhoevenovu Černou knihu; jeho akční styl, který mám tak rád, se někdy nehodí, ale tady stálo v popředí něco jiného, zcela nehollywoodského: kladní ani záporní hrdinové nejsou, jsme jen odstíny šedi dle toho, jak svítí slunce dané doby. Život podle Dana je nedělní oddychovka pro unavené a na štěstí si hrající, a Půlnoc v Paříži je pro ty o něco vnímavější a přemýšlivější. Ale Sherlock, Sherlock je skvělý. Dokonalé řemeslo, kvalita všech ingrediencí, člověk má chuť si hned pustit další díl a pak možná ještě jeden – přesto je lepší dávkovat opatrně, šest večerů, šest zážitků, a ten sedmý pak věnovat přemýšlení, jak to vlastně bylo, co se doopravdy stalo a co se ještě bude dít...
NP Dustin O'Halloran – Opus #17 (2004 – Piano Solos)
