Dalo by se psát o všech těch zavřených očích a slzách, co se z nich derou ven, o poryvech větru v šedivém zimním soumraku, cestách na sever či někam do hlubin, o návratech z jiných vesmírů, o lidech tiše stojících a občas přikyvujících, o tichu, bouři, probuzení i katarzi. Pole pokryté sněhem, mraky těsně nad zemí, prší z nich tající sníh, tma začíná přicházet hned po poledni; ve vzduchu je ale pořád cítit naděje, že zítra znovu vysvitne slunce. Obraty a věty stokrát psané, je jich plný potomek Arpanetu, stačí googlit a nalézat umělé či neumělé výhřezy duší zasažených souputníků, kteří se nechali odvát jak listí či rozprášit jak popel, a pak se nelehce a trochu i neochotně vraceli zpět do původních skupenství.
Říkají, že jejich hudba je o emocích, a že ten neuvěřitelně mohutný a zkreslený zvuk je jen prostředek. Myslím, že to tak je. Je to pravděpodobně nejlepší live kapela ever. Nikdy jsem neviděl nic, co by překonalo jejich nejlepší koncerty. Není to vždy takové, jde o souhru různých činitelů. Dobrý prostor a zvuk jsou základ; Dobeška taková byla. Lidi, co přijdou; tentokrát to byla směs zasvěcených i otevřeně a pokorně zvědavých. Důležité je ticho v duších i ve vzduchu – a to bylo. Melodie na všech těch deskách jsou krásné – ale nic, NIC nemůže zprostředkovat ten náraz, kdy zkreslený zvuk poprvé proletí prostorem, a k tomu vibrace, z reproduktorů, v podlaze, mráz běhá po zádech, vzduch se hýbe, konstrukce budovy zažívá zátěžový test, srdce se sevře a emoce mžikem plní prostor a už z něj nezmizí.
Myslím, že to byl asi nejlepší koncert MONO, na kterém jsem kdy byl. Stála si vedle mě, rozsekaná a občas v slzách – bylo to poprvé – a pak doma po půlnoci jsme se dlouho bavili o všech těch pocitech, síle, jak to působilo a vypadalo, tichu a bouři, o lidech, co tam byli s námi, a bylo to pořád hluboko v nás, nedokázali jsme to vydýchat, domů jsme šli zasněženou cestou ztichlou noční čtvrtí namísto čekání na hromadný dopravní prostředek, a někde uvnitř jsme byli přesně jak to rozfoukané listí a rozsypaný popel, a pomalu, jen neochotně a se zdráháním, jsme se skládali zpět dohromady do původních tvarů, protože ten stav vnitřního rozsekání byl až příliš krásný, příliš silný i omamný, chtěli jsme v něm zůstat, v tom opojném stavu rozbouřené duše a pocitů uvnitř propastí našich nejhlubších já...
MONO patří do nejvzácnější kategorie kapel; nejde o pocit, že to bylo fajn a stálo to za to, nebo že snad investované peníze generují odpovídající zážitkovou reciprocitu, nebo že to bylo dobré či silné nebo krásné nebo jakkoliv jinak pozitivní. Jde o něco jiného – zvuk, který vytvoří na pódiu, je toho typu, že vás bude pronásledovat ještě večer, než půjdete spát, a stejně tak i ráno, až se probudíte. Stane se součástí vašeho krevního oběhu jak červené nebo bílé krvinky a jeho stopy se usadí hluboko v plicních sklípcích jak vlákna azbestu; v uších a hlavě je cítit jemný přetlak, oči jsou unavené a nic, co člověk obvykle považuje za podstatné a důležité, najednou nemá punc oné zásadovosti či naléhavosti a po několik hodin vůbec nebude mít.
Není příliš složité nechat se rozemlít na částice emocí během dospívání či o něco později, kdy je člověku mezi dvaceti a třiceti a má pocit, že už může vše, ví vše, zažil vše, chce vše a o tom všem si tak bolestivě a zraněně sní za neklidných tmavých podzimních nocí, ale je o dost složitější dopracovat se k tomuto stále vzácnějšímu a tudíž touženému stavu vnitřního já o něco později, kdy se člověk dávno smířil s průměrností a šedivostí sebe sama, svého okolí, svého života i budoucnosti, a vyrovnaně až apaticky z nadhledu sleduje svůj klidně plynoucí život – už se to prostě moc často nestává, to vykolejení klidně jedoucího vlaku v rovném úseku životní trati; většinou to bývá jen opakování toho, co už bylo, podobný zážitek jiné barvy, vzpomínka na to opravdové (protože první) tenkrát, připomenutí prožitků minulosti, jen závan opravdovosti či záchvěv nezapomenutelnosti.
MONO ale mohou být jiní, svítí-li hvězdy správně, venku je klidná prosincová noc a prostor sálu je ztichlý očekáváním s (ne)přiznanou porcí pokory – pak je možné, aby se stal zázrak, a okoralá duše ze sebe možná naposledy setřese vrstvu unaveného, stárnoucího a šedivého prachu, který se na nás lepí v našem století hřešícím obžerstvím průměrnosti. A pak, za desítky let, jež mimoděk proplavou kolem nás, budeme jednou shrbeně sedět a vzpomínat na to, co bylo, a tohle bude jeden z momentů, jedna ze vzpomínek, něco, co nikdy nezmizí a bude v nás do konce všech našich životů, ten večer, kdy jsme otevřeli duši vodopádu emocí, ztratili se a už se nikdy nechtěli vrátit...
