Půl osmý ráno. Přijíždím do Prahy. Počasí jako na jaře. Konec podzimu, ale počasí jako na jaře. Bezdomovci se dělej s metařema o snídani a cigára. Nikdo neví, kdo bude mít reflexní vestu zítra.
Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.
Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.
Budou Vánoce. Venku prší do zbytků sněhu, slunce už nikdo neviděl týdny a před chvílí vypadnul elektrický proud; tohle jednou způsobí konec věků, nic jiného. Poslouchám Davida Dorůžku, jeho první desku, v níž je ještě možné se neztratit, a ve sklepě jsem našel láhev z Čejkovic; mohlo by být i hůře. Za okny se příroda nedokáže rozhodnout, jestli je ještě podzim, nebo už zima, já si dávám červené namísto slunce, a kdyby za zdmi nebyli sousedé, ale zčernalé kopce a vrcholky stromů, a já tu měl krb, nemohlo by být lépe. Ale i tak je to fajn; rok končí a já si začínám připadat jako pozdní sběr, jehož obsah si vpravuju do žil. Zůstal venku na vinici příliš dlouho; konečná diagnóza.
Končí sezóna a v té nadcházející se nic podstatného a zásadního nerýsuje; co by také mělo. Viděl jsem poslední z dílů české tri/pentalogie kriminálních příběhů, který byl lehce a podivně filozoficky laděný a nejednoznačně stavěný; předchozí příběhy byly silnější, myslím. A taky jsem viděl Atlas mraků; nebyl to ztracený čas – je to příběh z kategorie filmů, jež jsou profesionálně zvládnuté natolik, že přestože neukradnou srdce a nerozčeří hladinu duše, stejně zaujmou a baví.
(Takže vše v pořádku. Století průměrnosti. Je dobré mít v životě jistoty.)
Asi jako většina návštěvníků koncertu Umakartu, prvně jsem se setkal s autorem literárního úvodu a závěru jejich druhého alba; teď, když jsem dočetl polský příběh i poslední básně, mám chuť s ním někdy zajít na pivo. Myslím, že bychom našli něco společného. Jako všichni ztracenci, kteří věří více svým snům než šedivé realitě a jejím možnostem. Jako všichni zaklínači lásky, kteří si přejí, aby to byl poslední pokus, poslední souboj, po něm už nic dalšího nepřišlo, aby to bylo všechno nebo nic – a přestože člověk chce ono nehmatatelné všechno a dělá pro něj, co může, nakonec přichází nic, se kterým ale podvědomě dopředu počítal. Oddalování konců, větrné mlýny lákající na souboj, nepochopení jako základní stavební kámen a rezignace jako jediné možné řešení. Tohle nám jde; kluci z Vysočiny.
Priessnitz se loučili s podzimem a byl to v mnohém výjimečný koncert; zvuk byl krásný a prostor i lidé a atmosféra a tak všechno. Jen jsem je možná viděl až příliš častokrát; staří známí. Co taky člověk může dělat, když tu kromě nich v podstatě nikdo jiný není? Ráno to není dobrý, cinkalo mi cestou domů v uších, kdy jsem poslední tramvaj měnil za poslední metro a pak bus, civím do zrcadla, počítám vrásky...
Venku ještě stále nepřestalo pršet a na horách padají sněhové vločky. V předsíni se chladí bramborový salát a zítra bude někdo někde zachraňovat kapra; oddalování konce dobrým úmyslem. Končí prosinec, další rok, a někdo možná bude bilancovat. Všechno je s nálepkou možná, i rok příští. Potichu dohrává deska Davida Dorůžky a v polici je stoh knih k přečtení. Ty jsi v jiném státě a já na Vysočině, kde kopce jsou vlnky v moři polí a lesy plovoucí ostrůvky zelených řas. Není moc co říct či psát; vše je, jak má být. A když nepřestane pršet, možná to tak bude i zítra...
zabitý lidi
-----------
dost možná se už všechno důležitý stalo –
v tomhle bytě zůstaneš
v tý práci budeš až do důchodu
tuhle holku si za pár let vezmeš a
zůstaneš s ní –
je dost možný že se všechno důležitý už stalo
že všechno dál bude jen
zapomínání
dělání velkejch i z těch malejch problémů aby se bylo o čem bavit
omlouvání špatnejch rozhodnutí
ospravedlňování brzkýho vstávání
hledání odpovědí na nesmyslný otázky
nic víc
NP David Dorůžka – Nature’s Song (2004 – Hidden Paths)
Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.
Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.
Budou Vánoce. Venku prší do zbytků sněhu, slunce už nikdo neviděl týdny a před chvílí vypadnul elektrický proud; tohle jednou způsobí konec věků, nic jiného. Poslouchám Davida Dorůžku, jeho první desku, v níž je ještě možné se neztratit, a ve sklepě jsem našel láhev z Čejkovic; mohlo by být i hůře. Za okny se příroda nedokáže rozhodnout, jestli je ještě podzim, nebo už zima, já si dávám červené namísto slunce, a kdyby za zdmi nebyli sousedé, ale zčernalé kopce a vrcholky stromů, a já tu měl krb, nemohlo by být lépe. Ale i tak je to fajn; rok končí a já si začínám připadat jako pozdní sběr, jehož obsah si vpravuju do žil. Zůstal venku na vinici příliš dlouho; konečná diagnóza.
Končí sezóna a v té nadcházející se nic podstatného a zásadního nerýsuje; co by také mělo. Viděl jsem poslední z dílů české tri/pentalogie kriminálních příběhů, který byl lehce a podivně filozoficky laděný a nejednoznačně stavěný; předchozí příběhy byly silnější, myslím. A taky jsem viděl Atlas mraků; nebyl to ztracený čas – je to příběh z kategorie filmů, jež jsou profesionálně zvládnuté natolik, že přestože neukradnou srdce a nerozčeří hladinu duše, stejně zaujmou a baví.
(Takže vše v pořádku. Století průměrnosti. Je dobré mít v životě jistoty.)
Asi jako většina návštěvníků koncertu Umakartu, prvně jsem se setkal s autorem literárního úvodu a závěru jejich druhého alba; teď, když jsem dočetl polský příběh i poslední básně, mám chuť s ním někdy zajít na pivo. Myslím, že bychom našli něco společného. Jako všichni ztracenci, kteří věří více svým snům než šedivé realitě a jejím možnostem. Jako všichni zaklínači lásky, kteří si přejí, aby to byl poslední pokus, poslední souboj, po něm už nic dalšího nepřišlo, aby to bylo všechno nebo nic – a přestože člověk chce ono nehmatatelné všechno a dělá pro něj, co může, nakonec přichází nic, se kterým ale podvědomě dopředu počítal. Oddalování konců, větrné mlýny lákající na souboj, nepochopení jako základní stavební kámen a rezignace jako jediné možné řešení. Tohle nám jde; kluci z Vysočiny.
Priessnitz se loučili s podzimem a byl to v mnohém výjimečný koncert; zvuk byl krásný a prostor i lidé a atmosféra a tak všechno. Jen jsem je možná viděl až příliš častokrát; staří známí. Co taky člověk může dělat, když tu kromě nich v podstatě nikdo jiný není? Ráno to není dobrý, cinkalo mi cestou domů v uších, kdy jsem poslední tramvaj měnil za poslední metro a pak bus, civím do zrcadla, počítám vrásky...
Venku ještě stále nepřestalo pršet a na horách padají sněhové vločky. V předsíni se chladí bramborový salát a zítra bude někdo někde zachraňovat kapra; oddalování konce dobrým úmyslem. Končí prosinec, další rok, a někdo možná bude bilancovat. Všechno je s nálepkou možná, i rok příští. Potichu dohrává deska Davida Dorůžky a v polici je stoh knih k přečtení. Ty jsi v jiném státě a já na Vysočině, kde kopce jsou vlnky v moři polí a lesy plovoucí ostrůvky zelených řas. Není moc co říct či psát; vše je, jak má být. A když nepřestane pršet, možná to tak bude i zítra...
zabitý lidi
-----------
dost možná se už všechno důležitý stalo –
v tomhle bytě zůstaneš
v tý práci budeš až do důchodu
tuhle holku si za pár let vezmeš a
zůstaneš s ní –
je dost možný že se všechno důležitý už stalo
že všechno dál bude jen
zapomínání
dělání velkejch i z těch malejch problémů aby se bylo o čem bavit
omlouvání špatnejch rozhodnutí
ospravedlňování brzkýho vstávání
hledání odpovědí na nesmyslný otázky
nic víc
NP David Dorůžka – Nature’s Song (2004 – Hidden Paths)
