Barvy měsíce března nebývají výrazné. Zelená, která přichází s jarem, tu ještě není, podzim dávno odkvetl, bílé koberce sněhu tají, půda je hnědá a stejně tak i tráva, a větve listnatých stromů bez listí tiše a trpělivě čekají, až přijde slunce a začne hřát. Dívám se z oken poledního prázdného rychlíku, který pomalu opouští Vysočinu vstříc hlavnímu městu, a je mi dobře a fajn, hezky i pěkně. Všechno je, jak má být. Rovnováha nalezena. Práce, zdraví, já, Ty, smysl toho všeho. Žádné propady ani vzlety, žádná zář či temnota, amplituda mé životní sinusoidy až podivně poklesla a já stojím zaklesnut ve všech svých jistotách, proud života kolem mne pluje bez překvapení a dávných zápolení. Mám vše, nebo jsem si alespoň úspěšně nalhal, že tomu tak je. To asi spíš; stejně to je ale krásné.
Z kin, pirátské zátoky a jiných sítí čerpám náplň zimních večerů; doháním, co jsem dříve nestihl. Filmy, které jsem chtěl vidět, ale nebylo kdy, a pak už nebyla možnost ani chuť. Teď je oboje. Je toho tolik, z čeho je možné vybírat! A tak jsem viděl 30 minut po půlnoci – skvěle vyprávěné i stvořené, vtahující, silné a asi pravdivé. Žádný heroismus, nic takového; jen jeden v podstatě smutný příběh o válečnících třetího tisíciletí. A pak jsem se vrátil k Tenké červené linii; v tom filmu bylo kouzlo, Malickovy obrazy zpomalovaly tempo příběhu a vše mělo jakoby magický závoj, nejednoznačné postavy defilovaly příběhem a nikdo nemohl tak úplně a stoprocentně vyhrát, snad jen čas, ten mohl zvítězit, a nakonec zvítězil.
A bavil jsem se příběhy Quentina Tarantina, který dotáhl svůj makabrózní styl do dokonalosti, odkazy na filmy 60. let, kdy western kvetl více v Itálii, než svém rodišti, Morriconeho melodie, člověk si přeje, aby příběh nikdy neskončil, jak moc se jím baví. A Django je tak skvělý a stejně tak i Kill Bill, ke kterému jsem se vrátil a dal mu jeden dlouhý večer. A v něm Tarantino zas skládal obrazy z jiných (ne)zapomenutých příběhů, overal Bruce Leeho, David Carradine, 60. léta a současnost v divokém nezastavitelném koktejlu. Myslím, že Tarantino je nejoriginálnějším filmařem současnosti.
A samozřejmě, chtěl jsem se vrátit k Davidu Fincherovi, měl jsem u něj pár restů. A tak jsem viděl Zodiac, film, který vlastně nemá konec, protože odpověď není známa, a film je tak spíš jen úvodem do dalšího hledání a pátrání, chce-li v něm někdo pokračovat. Klub rváčů; nedivím, že to byl (a je) kult. Je v něm až příliš moc vzdoru proti naší společnosti, než aby tomu mohlo být jinak. Četl jsem dříve knihu a tak jsem dopředu znal obrysy předkládaného příběhu, ale stejně to bylo silné, jiné, znepokojující. Pokud je Tarantino nejoriginálnější, je Fincher nejatmosféričtější.
Vždycky jsem chtěl vidět Tichého Američana, potom, co jsem se vrátil z Vietnamu a tu knihu, dávno vydanou a koupenou z antikvariátu, přečetl se zatajeným dechem; ta symbolika jedné odcházející epochy a jedné končící nevyrovnané lásky ve mně pořád zůstává. Film se knize nevyrovná, ani nemůže; přesto je v něm něco z té nostalgie pomalu končících koloniálních časů a bolestných asijských zkušeností mocných států z poloviny minulého století. Cesta je podobnou adaptací; ani ta se nemůže rovnat knize. Přesto je silná, není to heroický post-apokalyptický příběh, je to cesta k naději a záchraně, která asi nemůže přijít, je to příběh o oddalování konce, který je čím dál více pravděpodobnější.
Už budu končit; kulturní servis pro hledače dobrodružství a jiných světů. První dva filmy poslední reinkarnace chrabrého agenta Jejího Veličenstva baví a čistí hlavu, tempo je správné zvolené a s ním i míra realističnosti scén a obrazů. Mám Daniela Craiga rád v této roli, a přestože jsem Skyfall viděl dříve, než první dva příběhy, byly to další dva hezké filmové večery. A pak jsem zkompletoval westernové zážitky o jeden, který ještě chyběl; vlak do Yumy nepatří do ligy Nesmiřitelných, ale drží naživu jinak chřadnoucí žánr.
Čáslav. Cihlová budova nádraží je uvnitř přetopená, kiosek s občerstvením zavřený a lidé na peróně zachumlaní do zimního peří. Vysočina je pryč a venku už nejsou ani zbytky sněhu; zima umírá, ale jaro je ještě příliš daleko. Přemýšlím o tom, proč se mi příběh o Schopenhauerovi líbil více, než ten Spinozův; možná je to tím, že druhé setkání s originálním stylem nemůže být tak silné, jak bylo to první, a možná mi Schopenhauerovy myšlenky byly bližší.
Stejné pocity jsem měl z Johna Calea; asi jsem do publika moc nepatřil. Nebyl jsem stárnoucí hipík a nikdy jsem neposlouchal Velvet Underground. Nikdy jsem nebyl uchvácen Caleovými art-rockovými deskami. Jen jsem měl strašně rád akustické Fragments of a Rainy Season, a vždycky jsem se chtěl naučit hrát Dying on the Vine a v hlavě mám navždy uložené Never win and never lose / There's nothing much to choose / Between the right and wrong...
Kutná Hora. Vlak na chvíli zastaví a nastoupí několik těch, kteří si zvolili březen jako návštěvu naší vlasti, a z těch několika krátkých dnů věnovali jeden Kutné Hoře, přesně dle rady Lonely Planet. Dohrává Nils Frahm a já bych chtěl otevřít láhev argentinského malbecu a začít se pomalu propadat závojem melancholie...
Spinoza se obrátí a promluví laskavě, jako učitel k mladému studentovi: „Povězte mi, Jacobe, věříte, že je Bůh všemohoucí?“
Jacob přikyvuje.
„Že je Bůh dokonalý? Úplný sám o sobě?“
Jacob znovu souhlasí.
„Potom budete jistě souhlasit, že ze své podstaty dokonalá a úplná bytost nemá žádných potřeb, žádných nedostatků, žádných požadavků, žádných přání. Není tomu tak?“
Jacob přemýšlí, váhá, potom obezřetně přikyvuje. Spinoza si všímá náznaku úsměvu na Frankových ústech.
„Potom tedy,“ pokračuje Spinoza, „tvrdím, že Bůh nemá žádná přání ohledně toho, jak, nebo dokonce zda ho velebíme. Dovolte mi tedy, Jacobe, milovat Boha mým vlastním způsobem.“
Frankovy oči se rozšíří. Obrací se k Jacobovi, jako by chtěl říci: „Vidíš, vidíš? Tohle je muž, kterého hledám.“
„Dovolte mi povědět vám některé z myšlenek Epikura, moudrého starověkého řeckého myslitele. Věřil, stejně jako musí věřit každý rozumný člověk, že neexistuje žádný onen svět a že bychom měli svůj jediný život strávit co možná nejklidněji a nejradostněji. Co je smyslem života? Jeho odpověď zněla, že bychom měli usilovat o ataraxii, což lze přeložit jako ‚klid‘ nebo jako ‚osvobození od emočního strádání‘. Domníval se, že potřeby moudrého člověka jsou nemnohé a že je lze snadno uspokojit, zatímco lidé s neukojitelnou touhou po moci nebo bohatství, možná jako váš strýc, nikdy nedosáhnout ataraxie, protože tužby se množí. Čím víc toho člověk vlastní, tím víc to vlastní jeho samého.“
„V tom spočívá náš dnešní velký objev. Myslím, že mě opravdu máš rád, a hlavní důvod je, že se o tebe zajímám. Vybavuji si tvou dřívější poznámku, že se zřejmě nezajímáš o druhé. A lidé přitom mají rádi ty, kdo se o ně zajímají. To je nejdůležitější sdělení, které pro tebe dneska mám. Řeknu to ještě jednou: Lidé mají rádi ty, kdo se o ně zajímají.“
„Epikuros byl přesvědčen, že hlavním narušitelem ataraxie je náš strach ze smrti, a učil své studenty, jak ho oslabit.“
„Například?“
„Jeho výchozím bodem je přesvědčení, že neexistuje posmrtný život a že od bohů se po smrti nemáme čeho obávat. Potom řekl, že smrt a život nemohou nikdy existovat vedle sebe. Jinými slovy: kde je život, tam není smrt, a kde je smrt, tam není život.“
„To zní logicky, ale pochybuji, že by to člověka mohlo uklidnit, když se probudí uprostřed noci ze zlého snu o umírání.“
„Epikuros má ještě další argument, argument symetrie, který je možná ještě silnější. Předpokládá, že stav nebytí po smrti je totožný se stavem nebytí před narozením. A přestože smrti se bojíme, když uvažujeme o tom dřívějším, totožném stavu, žádná hrůza nás nejímá. Proto nemáme žádný důvod bát se ani smrti.“
NP Nils Frahm – Ambre (2009 – Wintermusik)
