Ležím tu, za okny upršená chladnoucí noc; mraky byly navečer šedivé, když jsem byl běhat, a teď dávám přestárlé červené, co jsem našel ve sklepě, a poslouchám střídavě Dead Combo a Carlose Paredese – vrátil jsem se z Portugalska. Přistáli jsme včera, já se ještě narychlo vytrýznil letmým průzkumem pracovního mailu a poté užíval noční dálnice kořeněné možnostmi aquaplaningu mezi kamiony. Můj život se znovu zrychlil. Tepe rychlostí, jež nejde dlouhodobě zvládat, a já bych chtěl nějak a někam vyskočit, jenže nemám, tak jako asi nikdy nebudu mít, odvahu. Nejde o nic jiného, než se jen přestat bát. Odhodit opatrnost, zábrany, konvence, strach.
Algarve bylo poloprázdné, snad jen stárnoucí páry z Británie a Francie doháněly promarněný čas svých předchozích desetiletí; moře lákalo, krásně vonělo a písek hřál příjemně, ne rozpáleným horkem. Západní pobřeží pak bylo prázdné téměř celé; snad jen těch pár surfařských pláží, kde jsem si říkal, že jeden den svého života bych chtěl umět tančit na vlnách, ale nikdy bych se to nechtěl učit, a ve vodách Atlantiku mi pak došlo, že člověk necítí chlad květnového oceánu, když se pere s metrovými vlnami a cítí tu neměřitelnou sílu nekonečné zvlněné vodní plochy.
Nemám, nač si stěžovat. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Jen jediného se mi nedostává – času. Vše užít, prožít, vše nastudovat, vše se naučit, dozvědět, pochopit, a pak vysdílet. Tak tu ležím a vím, že zítra mě čeká příprava na gril na představenstvu, oblíbená kratochvíle pondělního dopoledne, a mně se nebude chtít, přestože si budu uvědomovat, že mám nejlepší práci, jakou jsem kdy měl. A dokonce jí, v rámci možností, i věřím. Jenže to stejně nestačí – náklady obětované příležitosti jsou příliš velké. Kdysi jsem (si) říkal, že žiju svůj život dvakrát – jenže teď mám pocit, že ten zajímavý a obohacující život se nějak zmenšuje, krátí, scvrkává. A to tu ještě nejsou ta malá pokračování našich životů, která vyžadují i si zaslouží naši plnou pozornost. Co pak? Co bude dál, co bude dál, jak Hana Hegerová recituje na hudbu Petra Hapky?
Viděl jsem tolik filmů, tolik příběhů, a přesto nejsilnější zážitek byl několikrát viděný film mého srdce, který se vrátil do velkých kinosálů v zrestaurované podobě – a já seděl v Aeru, bylo nás víc, a hltal jsem tu dokonalost obrazu, hudby, jejich kombinace, emocemi nabité scény, mráz po zádech na maximu, můj barometr...
A pak, filmy ze severu. Nějak je mám rád. Jsou upřímné, silné, mají obyčejné hrdiny, na nic si nehrají, nepředstírají, je mi s nimi fajn. Viděl jsem Hluboko, po Severních blatech další silný film Baltasara Kormákura; Island už pro mě není neobjevenou zemí, letos to bude potřetí, kdy budu přistávat v Keflavíku, a pojedu nad ránem lávovým polem pokrytým zeleným mechem do hlavního města. Viděl jsem Kon-Tiki, realistické ztvárnění dobrodružství, jež hltali otcové našich otců. Odhalený přístav, vtahující koláž příběhů současného Finska. Otevřená srdce, dluh z minulosti od Susanne Bier s Madsem Mikkelsenem. A konečně Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga, kterou jsou taky nestihnul, když běžela v Evaldu; jeden z nejsilnějších filmů, co jsem letos viděl.
Letošní Febiofest: Za borovicovým hájem; neamericky vystavěný příběh, který se proplétá z minulosti do dnešních dnů, není postavený na stereotypech a klišé, je silný a zůstává v mysli podobně jako Drive. Z Pravidel mlčení se zvrásnělým Robertem Redfordem vyčnívá hudba Cliffa Martineze – možná ještě lepší, než jeho soundtrack právě k Drive. California Solo, herecké sólo Roberta Carlyle, a jeden životní příběh o koncích, které vyrovnávají nezasloužené vzlety. (Myslím, že takhle bych jednou mohl skončit. Nepřijde mi to úplně nepravděpodobné.)
V kinech toho moc není; a když už snad, zajímavě věci zmizí pár týdnů po premiéře, přijde mi. Zas ta mantra plynoucího času, který je o tolik rychlejší, než bych si přál. Viděl jsem Lore; byl to silný příběh, který naštěstí nesklouznul do prázdnoty kategorie evropského festivalového art filmu, a nekončil slepeně, ale realisticky. A pak Na dřeň, nesentimentální vyprávění o životních propadech a lásce, která může být někdy zvláštní, ale přesto opravdová.
A pak resty; koktejl nesourodých záležitostí. Hořký měsíc – zvláštní, osobitý, zneklidňující. Gone, Baby, Gone, který měl vše, co dobrý thriller potřebuje. Láska nebeská; ano, dívali jsme se na to ve dvou. Krvavý diamant; jednou chci do Afriky, té opravdové. Království nebeské; mám rád epického Ridleyho Scotta. Dark Knight Rises; poslední z nových Batmanů. Stín kapradiny; chci projít celého Vláčila – i poslední příběhy unaveného génia, kde jsou jen unavené záblesky předchozí tvůrčí síly.
A to je vše; nic dalšího se neděje. Nerozcházíme se, ani nemnožíme. Jsme spolu, rok a půl, můj rekord. Bojím se nálepky „láska“; city přeci nejvíce prožíváme, když jsme nešťastní, a štěstí naopak bereme za samozřejmé – nejsem zajatcem svých pocitů, mám vše pevně v rukách. Šťastný třicátník, který zakotvil v příjemném přístavu, kde je mu dobře, a ztratil ambice něco dál měnit, o něco usilovat, hledat více, chtít vše, toužit po nemožném a trápit se tím, že něco chybí. Je to vlastně kompromis, v tom nejlepším smyslu tohoto utrápeného slova, je to štěstí, něco jako láska, je to to nejlepší, co jsem kdy měl; nikdy nebudu mít vše, protože ani já nemám a nedávám vše, a s vědomím vlastní pokřivenosti jsem osekal svá očekávání a nároky, a jsem tak raději příjemně překvapován, než abych vyčítal, otevřeně i uvnitř sebe sama. Žijeme, jsme spolu, je nám dobře, prožité dny odpadávají z kalendáře, neřešíme svoji nestřídmost, dny odplouvají zaplněné prací a večerními pár hodinami čehosi mimo ni, pak víkend, sobota zmizí a s nedělí přichází vědomí pondělního rána, a pak znovu to samé, další týden stejnosti, dny sobě podobné jak obloha konce listopadu, stárneme, vrásky v zrcadle, první šedivé vlasy, břicha s tukovými záhyby, kůže ztrácí elasticitu, mozek je dávno za zenitem časů státních zkoušek, teď už jen užíváme, žijeme, plyneme, chceme dojet co nejdále, s co nejmenším úsilím, nejjednodušeji, v co nejlepším stylu...
NP Dead Combo – Mr. Eastwood (2006 – Vol. II - Quando a Alma não é Pequena)
