Ale to už jsi se zase dostal do toho věčného malování budoucnosti. Ona by od tebe nechtěla peníze, živila by tě, chodí do práce, vydělává sama dost. Už bys chtěl spát, ale je vždycky lepší, když ženská usne dřív, to je vždycky lepší. Víš, že už nic nechce, že tě nepozoruje, když ti spánek otevře třeba ústa a když ti vzduch z plic začne chrčet v krku.
Tohle byl ale ještě život a naprosto ne absurdní. Jestliže je člověk mladý a schopen přijmout do sebe cokoliv, nemůže mít pocit absurdity. Jenom ti, kdo už měli pevnou a neměnnou představu života, společnosti, svého stáří v něm a svého postavení v ní, nacházeli chvíle nesmyslnosti. Pro mě mělo všechno ještě smysl. Ano, život byl ohromný a rozložitý a rozhodně v něm nemuselo být po mém. Byla to moje pravda, pravda mého stále ještě rostoucího těla, protékající krve, mladých žil.
To čtení bylo trhané a složité, stejně tak jako jeho obsah – návrat do padesátých let, černobílé obrazy jak z tehdejších filmových večerníků, továrny, závozníci a řidiči, práce šest dnů v týdnu, staré tramvaje, nedostatek čehokoliv, pár let od války a ještě méně od převratu, měnová reforma, hranaté oděvy z těžkých látek, naftalín v dřevěných rozvrzaných skříních, ráno do továrny někam na Smíchov a odpoledne někam na plovárnu, řeka byla tenkrát ještě ke koupání, to jediné je snad to pozitivní, co z oněch klidných a přece těžkých příběhů utíkajícího času plyne. Jinak to je šedivé, složité a dusivé, padesátá léta, ztracený čas – člověku je z toho smutno...
Přečetl jsem taky Strážce sadu, páteční cestou do Beskyd a tou nedělní zpět, jeden z mých posledních dluhů k McCarthymu – jeho klasický strohý a úderný styl, odstavce o pár větách popisující tolik věcí najednou, přímá řeč se někam ztratila už v jeho prvních knihách, propletené příběhy, které není lehké rozklíčovat, a nádherná líčení té svobodné krajiny, která se tolik liší od Evropy svým bezbřehým a neomezeným prostorem...
A teď je uprostřed léta, červenec se láme do srpna, nepršelo už týdny a vzduch je horký navečer tak, jak býval před pár týdny jen po obědě – ještě týden musím vydržet, než se vrátím zpět na sever a budu putovat stejnou zemí jako vloni, stupňů bude hluboko pod dvacet a jen lehce jich bude nad nulou, mraky budou občas i šedivé a viset nízko, vítr bude foukat a podzim se bude blížit zřetelně a jasně, úplně jinak, než tady...
Vše se neustále zrychluje, tak moc, přespříliš – vyskočím jednou z toho životního rychlovlaku? Chtěl bych se toulat severem a psát a pak se vracet domů a pak zas odcházet, nic více nežádám a s méně se nespokojím, jen bych chtěl mít tu sílu, někdy to udělat, vdechnout snům život, být svobodný a svobodným zůstat... přeci takhle nemůžu žít věčně, prodávat se a předstírat, bojovat a vítězit, ale přitom ztrácet čas, tolik času, jen jeden život máme a ten nám protéká mezi prsty, čím jsme starší tím rychleji mizí, dávno nedohlédneme na jeho začátky, i zákruty z před pár let jsou najednou nezřetelné, nereálné, stalo se to všechno vůbec, nebo jsme se dnes ráno narodili s neuměle implantovanou pamětí?
Viděl jsem Tarantinovy scénáristické začátky, kdy příběh byl ještě stavěný lineárně a ne mimoběžkami, a nezůstalo mi z toho moc v hlavě, přiznám se, a pak jsem viděl Vránu, která mě minula ve stejné době let devadesátých, a kdybych ji viděl už tenkrát, byl by to asi jeden z příběhů, co mi zůstanou uvnitř navždy a nikdy nevysublimují. Viděl jsem řemeslně i jinak dokonalého vojína Ryana (spielbergovsky dokonalého, dalo by se vlastně říci, se všemi klady i zápory, co k Spielbergovi patří) a viděl jsem mnohovrstevnatý příběh o tom, jaké to je žít, když hlava a srdce chce, jen tělo nemůže. Královská aféra; to byl zásah, opravdový, úplný, celistvý. Je to pár století, ale nejsme vůbec jiní a už vůbec ne lepší, než ti před námi, někdy spíše naopak; těch, kteří věří, bojují a neskloní se, je čím dál méně. Nechci končit melancholicky, takže tak skončím jen částečně; Cizí oběd jsem si vybral v pravidelném pražském filmovém dozvuku Karlových Varů a líbilo se mi to, moc, indické, opravdové, obyčejné, s nadějí...
Padá soumrak a teplo je stejné, jak před pár hodinami; chtěl bych spát venku, mohl-li bych, a zítra vstát před šestou a dívat se, jak do sedmi už bude horko, a pak posnídat tři točené tady v Lokále, kdyby snad otevřeli tak brzo, a pak jít spát, spát a znovu spát, do pátečního poledne jen spát, potom už konec týdne, pár dnů svobody, a pak pryč, konečně, pryč od toho všeho, útěk, na sever...
NP Rokia Traoré – Sarama (2013 – Beautiful Africa)
