„You continue to deny the reality of the world you’re in. There is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago… There is no rule of exchange here, you see. Grief transcends every value. A man would give whole nations to lift it from his heart. And yet with it you can buy nothing.“
Cormac McCarthy, The Counselor
Je večer, prosinec, tma spadla z oblohy na zpola zmrzlé trávníky ve vnitroblocích této nové čtvrti, podzim odchází, venku auta opouštějící hlavní město, je polovina týdne, rok pomalu končí. Poslouchám Abela Korzeniowského a začínám se propadat vrstvou vzpomínek uplynulých týdnů a měsíců někam na úplné dno mé mysli, kde leží pár nezapomenutelných momentů, vět, obrazů či zvuků; jistě, jednou zapomenu i je, tak jako všechno, co mi protéká životem.
Je to více film Cormaca McCarthyho než Ridleyho Scotta; i ti, kteří nikdy nečetli byť jen některé z jeho příběhů, musí tušit, že ty dlouhé věty a monology jsou něčím víc, než jen pár odstavci ve scénáři. V tom filmu se zobrazují a rozehrávají věčné autorovy motivy, to, o čem píše vždy a v každé knize, jeho přesvědčení a pravdy. Je to jiný film. Někde na pomezí všech žánrů. Ani art, ani blockbuster, ani neuvěřitelně povedený, ani propadák. Po poslední scéně se objeví temné plátno a po předlouhé ztichlé vteřině titulky. Ta vteřina je zasahující. Tak nějak si vždy přejeme, aby na závěr vysvitlo slunce a bylo proč dál žít. Jenže, jak Cormac píše a jedna postava říká, there is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago…
Viděl jsem nový film François Ozona; mám ho rád od té doby, kdy jsem s ním prožil Pod pískem a 5x2. V těch dobách jsem povlával nocí z temných kin do prázdného bytu a v duchu se trápil všemi těmi nezodpověditelnými otázkami roztřesené a rozbolavělé duše. Topil jsem se ve své melancholii, o kterou jsem zároveň nikdy nechtěl přijít. V paměti mi zůstaly křehké klavírní melodie Philippe Rombiho, který nechyběl ani tentokrát. Byl to krásný a zvláštní příběh. Ty časy zrání, hledání, chybějícího nadhledu. Člověk přísahá na lásku, nebo se cítí úplně prázdný. Ale jen málokdy něco mezi tím. Teď, po deseti letech, je tomu naopak: láska neexistuje a stejně tak ani prázdnota. Je jen život, něco mezi tím. Něco me-zi. Kompromis. Naše štěstí i neštěstí, výhra i porážka, záchrana i utrpení.
Vznášel jsem se s Gravitací někde mezi hvězdami, planetami a vesmírnými stanicemi. Chtěl jsem tenhle příběh vidět s třetím rozměrem; přišlo mi a četl jsem, že ve vesmíru to dává smysl. Komorní etuda pro dva herce, hvězdy a naši planetu. Tak obyčejné, působivé, silné i zasahující.
Norský příběh, o kterém jsem četl někde v letadle při návratu ze severu; příliš dobrý na to, aby se dal odbýt jako hipsterská záležitost.
Spousta dalších filmů a dvě knihy. Součet posledních týdnů. Selský příběh z jihu, stejně dobrý jako Rybí krev. Poctivý, čistý, upřímný. Chtěl bych ji nakonec? Nebo by zvítězila poctivost a mravnost? Ta nečernobílost kladoucí otázky, to je nakonec to, co zůstane v hlavě. U druhé knihy je tomu naopak: pár vypsaných odstavců a vět, pochopení – ano, život je těžký. Ale něco chybí. Opravdovost. Cit. Prožitek.
Ještě při prostírání se Ines odmlčela a zírala na kuchyňský stůl. Zase jsme byly potichu. Jako u flirtování: každý čeká, že ten druhý udělá první krok, každé drobné zaváhání vnímá jako odmítnutí pozvánky ke společnému tanci.
Flett junior potřásl hlavou. Protože co lidé odpověděli na otázku, jak si představují romantický okamžik? Jít do restaurace, najíst se doma a pak vypít u krbu láhev šampaňského, jít na procházku do Central Parku, projet se na kánoi, jet do Mexika, jít se projít po pláži. No a, opáčila jsem. No, odvětil, všechno jsou to činnosti, které přímo nebo nepřímo souvisí s konzumem. Kdybychom je roztřídili, dostaneme několik hlavních kategorií: gastronomickou, což je nákup jídla a jeho příprava doma nebo jídlo v restauraci, kulturní, jako návštěva kina nebo opery, a turistickou, což je návštěva nějakého letoviska nebo cesta do zahraničí.
Víš, co doporučil Gwyneth Paltrow její dietolog? Rebečiny hnědé oči se na mě upřely. Neusmívala se, tenké rty se mastně leskly. Ne, nemám tušení. Měla by jíst nahá před zrcadlem, může tak lépe kontrolovat, jak jednotlivá sousta působí na její tělo.
Koňak jsme vypili mlčky, zhasla jsem světlo, pojď sem, řekl Richard a stáhl mě k sobě, i přes obrovskou únavu jsme považovali za normální, že se spolu k definitivnímu vyřešení všech nedorozumění vyspíme. Ztratila jsem se v důvěrně známých pohybech. A přece – když jsem kolem něj měkce ovinula nohy, začala ve mně klíčit myšlenka, že souznění, které tady probíhá pod iluzorní ochranou noci, je souznění, které nemá začátek v radosti, ale v přání zapomenout, stejně jako Ines kdysi začala pít ne z radosti, ale aby zapomněla. Litovala jsem, že tento akt dnes v noci nemůže znamenat nic víc než pouhý kompromis, že je to slabá náhražka pro nás, kteří jsme nenašli ta správná slova a řekli si jen málo, že když už láska nebyla snadná, byla alespoň ochotná vydat se do krajnosti.
Bylo to před pár týdny, kdy jsem v jedné z vesnic hluboko na Vysočině obdivoval tři stárnoucí pány, kteří bavili sebe i vděčné publikum. Ve tvářích i rukách historii stovek koncertů a hudebních prožitků. Všechny věci, co hráli, byly skvělé, ale jen jedna neuvěřitelná. Ty slovanské harmonie převtělené do akustické Andalusie. V těch chvílích jsem přestával dýchat.
Jenže to všechno bylo před pár týdny, kdy stromy ještě byly oblečeny v listí a slunce občas vysvitlo déle, než jen na jednu krátkou ranní hodinu. Tenkrát ještě věci měly smysl, přišlo mi. Čas strávený prací, já, Ty – my. Teď sedívám v prosklených kancelářích, předstírám zájem, hraju, performer korporátního světa, usmívám se, občas něco řeknu, správné poselství ve správnou chvíli. Jak dlouho budu ještě takto hrát? Ztrácet čas? Nechávat život, aby se žil za mne? Ztrácel se, utíkal, mizel? Pět dalších let či deset či nekonečně mnoho? Hypotéka splacena, sny žádné, budoucnost prázdná, nezřetelná, neexistující. Ty přijdeš a asi si budeme nerozumět, jak tomu bývá v posledních večerech posledních týdnů. Budeme od sebe daleko jak přeživší stromy po orkánu, dvě ztracené duše sdílející stejný prostor. Vyhořel. Ve všem co dělal, nakonec vyhořel. To by mohla být věta mého erbu. A pod ní něco o (sebe)lítosti.
“I have no wish to paint the world in colors more somber than those it wears, but as the world gives way to darkness it becomes more and more difficult to dismiss the understanding that the world is in fact oneself. It is a thing which you have created, no more, no less. And when you cease to be so will the world. There will be other worlds. Of course. But they are the worlds of other men and your understanding of them was never more than an illusion anyway. Your world-- the only one that matters-- will be gone. And it will never come again.”
Cormac McCarthy, The Counselor
NP Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý – Dobrú noc, má milá (2005 – Unplugged)
